Článek
Jen pět kilometrů od Hartmanic na vás dýchne skutečná stará dobrá Šumava. Tenhle kout naštěstí spadá do Chráněné krajinné oblasti, kdyby snad nějaký zbohatlík dostal nápad postavit si zde prázdninové sídlo. Mlýn je kulturní památkou, stejně jako o kousek dál po silnici historický dvorec Busil, který byl podle dochovaných pramenů založen už kolem roku 1350. A aby byl dojem z toho místa autentický, cestu z Hartmanic neopravoval nikdo snad od dob Marie Terezie. Pro tlumiče doslova tragédie. Pro místní spása, protože kdo by si nechal dobrovolně zničit auto? Tudíž provoz nulový. Takže ideální trasa pro cyklisty a pěší turisty.
První záznam o vodním mlýnu na říčce Pstružné je z roku 1780 v pozemkové knize. Jeho majitelka, hraběnka Marie Dohalská z Dohalic, ho tehdy prodala Josefu Thurnwaldovi. Dohalští byl původně vladycký rod, který získal po roce 1729 od Marie Terezie hraběcí titul a nakonec se jedna z větví rodu usadila v Domažlicích. Ale ekonomicky se jim nevedlo, a tak sídlo prodali, zbavili se majetků a přestěhovali se do Prahy. Během okupace se zapojili do protinacistického odboje a jeden z potomků rodu, fotograf Václav Bořek-Dohalský, se v roce 1941 oženil se sestrou zpěváka Karla Zicha. Tak je svět malý a propojený…
Za kolik zlatých Marie Dohalská z Dohalic mlýn před 245 lety prodala, to v knize uvedeno není, ale rozhodně to nebyl pakatel, protože k živnosti patřilo ještě 30 hektarů polí a pastvin. Jméno mlýna je odvozeno od tradičního šumavského pokrmu sterz (šterc), který se vařil z hrubé mouky. A právě ta se v mlýně mlela, ale na pečení chleba nebo koláčů se nehodila. Šterc se jedl hlavně v zimě, kdy byly chalupy odříznuté sněhem od civilizace a ze sklepa už mizely zásoby, kterými si rodina zajistila obživu na dobu zimních měsíců: bečka kysaného zelí, brambory, mouka a podmáslí a kdy místní, kteří pracovali v lese, potřebovali doplnit energii.
A jak se takový šterc připravoval? Podrobně to popisuje Karel Klostermann ve své knize Ze světa lesních samot: „Do vroucí vody v kotli nasypali černou, žitnou mouku a trochu soli, zavařili mouku do jisté houšťky, ustavičně dřevěnou měchačkou míchajíce, pak vodu slili a zbývající v kotlu hustou kaši silně omastili. Šterc byl hotov, jedli ho z kotlu, přijídajíce z velkého krajáče sedlého mléka,“ popisuje přípravu šterce Klostermann. Ale populární byl i bramborový šterc, kdy se den staré vařené brambory nastrouhaly, promíchaly s hrubou moukou jako drobenka a opekly na sádle…A když byla chuť na něco sladkého, hospodyně uvařila šmorn, slazenou krupicovou kaši s vajíčkem…
Že bramborový šterc je vážně chutné jídlo, to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Dělala ho moje babička, která se narodila v Klatovech. Přidávala do něj navíc trochu česneku… A místo šmornu vařila houskové knedlíky polité klevelou, tedy rozvařenými švestkami a smetanou…
Dnes působí mlýn romanticky, ale vnučka bývalých majitelů, manželů Thurnwaldových, Anna Vítová, o době, kdy zde hospodařil její dědeček, nemluví s velkým nadšením. Odkazuje se na vzpomínky své matky. „Život tam byl spojený s těžkou prací, s dřinou“, píše na zanikleobce.cz. Když někdo z rodiny onemocněl, k lékaři se chodilo pěšky až do Sušice, což je 15 kilometrů a do Železné rudy k zubaři a to už je hezký kus cesty…. Osud majitelů, rodiny Thurnwaldových, měl klasický průběh: Po válce jim mlýn i majetek, včetně dobytka, zkonfiskovali. A když se rodina trochu vzpamatovala a za čas si pořídila nová domácí zvířata, vše se opakovalo. Po smrti Josefa Thurnwalda jeho manželka Anna roz. Seidl, chvíli bydlela ve svém rodném domku v Bošově a pak se odstěhovala do Železné rudy k dceři, tedy matce Anny Vítové.
Paní Vítová na portálu zanikleobce.cz vzpomíná, že s matkou v 70. létech mlýn navštívila. Majitelem už byl Václav Hrabánek, chovatel koní a malíř naivních obrázků na skle, který patřil k výrazným postavám Šumavy. „Říkala, že to mají zařízené podobně jako v době, když tam vyrůstala.“
Právník Václav Hrabánek se na Šumavu přistěhoval v roce 1966, kdy mlýn koupil. A v podstatě ho zachránil před totální zkázou. Podle jeho synovce to byla ruina, kterou stavěl de facto znovu. V Praze ho už nic nedrželo, byl taxikář důchodce, před tím po otci dědic bankovního domu. Ale z titulu bankéř se těšil jen dva roky. V roce 1948 mu stát firmu zkonfiskoval, a tak se coby vystudovaný právník začal živit různě, nakonec jako taxikář.
Doktor Hrabánek byl renezanční člověk mnoha zájmů, kterým se v Praze nemohl věnovat. A navíc miloval přírodu a hlavně koně. A tak když se na mlýně v Mochově čp. 10 s manželkou zabydleli a on se dozvěděl, že na Slovensku likvidují chov huculských koní, neváhal ani chvíli a s kamarádem odjeli na Slovensko. Koupil dvacet huculů, kteří pak řadu let spásali louky kolem mlýna a vytvářeli zde romantickou kulisu. „Když byl čas na krmení, zazvonil kravským zvoncem, a koně se sbíhali ze všech stran k mlýnu,“ vzpomíná na zanikleobce.cz jedna z přispěvatelek.
Mlýnice, která je zároveň vchodem do mlýna
Když byl mlýn zrekonstruován, začal majitel shánět stylový nábytek a obrazy. „Chtěl si v sednici zařídit tzv. svatý koutek,“ uvedl v seriálu Zmizelá Šumava Emil Kintzl. Svatý koutek byl v každé šumavské chalupě nad rohovou lavicí ve světnici, kde visívaly svaté obrázky na skle. A tak se obrátil na svého známého výtvarníka, aby mu je namaloval. „Udělej si je sám,“ poradil mu prý podle Emila Kintzla známý. Pan doktor to vyhodnotil jako vcelku dobrý nápad, nakoupil si odbornou literaturu a začal podmalbu na sklo zkoušet. A jeho obrázky s náboženskými a historickými motivy měly obrovský úspěch. Jednou z celebrit, které je mají doma, je vedle řady politiků, herců a zpěváků i Lucie Bílá, která jezdila jeden čas v létě ke známé na nedaleké Kašperské Hory. O doktoru Hrabánkovi slyšela a chtěla ho poznat.
Z té doby se v rodině traduje vtipná historka o prvním setkání pana doktora se známou zpěvačkou, která se objevila spolu se svou přítelkyní jednoho letního dne na prahu Sterzmühle. Byla to neohlášená návštěva a Hrabánkovi ten den čekali paní na úklid… „Hadr na zem, smeták a kýbl je vedle dveří,“ zavolal do mlýnice, kterou se do mlýna vchází, na příchozí doktor Hrabánek od stolu v sednici. Pro zpěvačku trochu šok, ale nakonec vše dobře dopadlo, uklízet nezačala, vysvětlila, že není paní na úklid, domluvili se kdo je kdo a tahle scénka odstartovala jejich dlouholeté přátelství. Lucie Bílá uspořádala v Divadle Ta Fantastika Václavu Hrabánkovi famózní výstavu jeho obrazů, která měla obrovský úspěch. Dnes se jeho obrazy prodávají v aukcích za vysoké ceny a mají velkou sběratelskou hodnotu.
Obraz na skle Sv.Jiří, jehož autorem je Václav Hrabánek
Doktor Hrabánek prožil v Mochově na svém mlýně přes 35 let a když život bez tekoucí vody a elektřiny přestával zvládat, koupil si v Kašperských Horách historický dům nedaleko náměstí a přestěhoval se tam, aby si konečně užil trochu pohodlí. Zemřel v 90 letech v dubnu 2005. Historický mlýn Sterzmühle zdědili jeho vnukové, kteří postupně barokní skvost opravují.
Jeho romantické interiéry řadu let přitahují filmaře. V roce 2006 si mlýn vybral Jiří Menzel pro film Obsluhoval jsem anglického krále, o rok později zde točil Jiří Strach pohádku Tři životy a naposledy se zde odehrával snímek Agnieszky Holland Šarlatán z roku 2020.
Karel Klostermann: Ze světa lesních samot
Vyprávění příbuzných doktora Hrabánka
