Článek
Malý stát, velké zdroje. Komu vlastně sloužíme?
Evropská integrace je jedním z největších politických projektů současnosti. Přinesla stabilitu, obchodní otevřenost a určitou míru solidarity. Ale právě dnes je potřeba si přiznat, že Evropa nefunguje dokonale, a že některé její mechanismy nahrávají spíše největším hráčům než rovnosti mezi členskými státy.
I když oceňuji článek Tomáše Prouzy a souhlasím s mnoha jeho postřehy o selhávání české politiky vůči evropské agendě, musím dodat jednu důležitou věc: nejsem bezvýhradným zastáncem EU tak, jak dnes funguje. Pokud se totiž podíváme blíže, je zřejmé, že hlavní slovo v evropské politice mají především Francie a Německo. Menší státy, včetně Česka, jsou často jen v roli přihlížejících, a to i přesto, že formálně máme právo spolurozhodovat.
EU mluví o integraci, ale nedotáhla základní věci
Evropský parlament i Evropská komise mluví o hlubší integraci, o společné měně, o klimatické odpovědnosti. Jenže nedotáhla do konce klíčové věci: například společnou fiskální politiku, nebo efektivní solidaritu v krizi. Ve chvílích, kdy opravdu „jde do tuhého“ – pandemie, migrační vlna, inflace – každý stát přirozeně začne chránit své vlastní zájmy. A to není cynismus, ale realita. Národní odpovědnost za občany a podniky zůstává primární, a právem.
Malý stát – ale se strategickými zdroji
Česká republika je sice malý stát co do velikosti a počtu obyvatel, ale to neznamená, že jsme bez významu. Naopak. Disponujeme energetickou infrastrukturou, jadernou technologickou znalostí, vysokou kvalifikací pracovní síly a stále relativně silnou průmyslovou základnou. A přesto často působíme dojmem, že se za svou sílu stydíme.
⚡ Energetika: exportujeme levně, kupujeme draze
Typickým příkladem je elektřina. Česká republika je čistý exportér elektřiny, v roce 2023 jsme vyvezli více než 10 TWh elektřiny, což odpovídá zhruba 15 % domácí spotřeby. A přesto máme jedny z nejvyšších koncových cen pro domácnosti a malé podniky v EU. Proč? Protože na evropském energetickém trhu nefunguje solidarita, ale tržní logika, která nahrává velkým hráčům, a náš stát často ani nebrání domácí zájmy, natož aby se snažil o změnu pravidel.
Ztratili jsme příliš mnoho
Podobně je tomu u půdy, vody, potravinové bezpečnosti nebo klíčových podniků. Mnohé z těchto aktiv jsme prodali často kvůli tlaku na „harmonizaci“ s evropskými normami. Tyto normy ale nejsou univerzálně neutrální, často reflektují specifické potřeby a struktury velkých států, zejména Německa a Francie.
Komu se vlastně chceme zalíbit?
To nás vede k zásadní otázce: komu se vlastně chceme zalíbit? Evropě? Americe? NATO? Každá z těchto struktur má své výhody. Ale pokud se snažíme být zadobře se všemi za každou cenu, riskujeme, že ztratíme sami sebe.
Malé, ale soběstačné státy musí být strategické, ne podřízené. To znamená přestat hrát roli „hodného studenta Bruselu“, a místo toho začít artikulovat vlastní národní zájmy – jasně, nahlas, a včas.
Suverenita neznamená izolaci
Je důležité říct: suverenita není nacionalismus ani uzavřenost. Suverenita znamená schopnost vyjednávat z pozice rovnocenného partnera. Pokud se chceme v rámci EU prosadit, musíme přestat čekat na pokyny a začít se proaktivně účastnit debat už ve fázi, kdy se legislativa teprve tvoří, ne až když je pozdě.
To vyžaduje politickou odvahu, investici do odborného aparátu a hlubší spolupráci mezi státní správou, experty, firmami i veřejností. Bez toho budeme dál jen reagovat – a ztrácet.
Evropa funguje jen tehdy, když jí věříme
Evropská unie může být pro malé státy jako Česko přínosem. Ale musí fungovat férově a musí být ochotna se reformovat. Důvěra v evropské instituce nevzniká z hesel, ale z konkrétních výsledků. Pokud chce EU přežít jako relevantní projekt, musí se naučit naslouchat i těm menším, nejen těm nejhlasitějším.
Závěrem:
Evropa ano, ale ne za každou cenu. Musíme zůstat v Evropě, ale ne zůstat potichu. Suverenita začíná tam, kde začínáme mluvit sami za sebe.
