Článek
Nedávno si ve svém newsletteru David Klimeš povzdechl, jak skvělé máme lidi na Stálém zastoupení v Bruselu, ale jak s nimi neumí domácí politici komunikovat a dávat jim smysluplné (nebo aspoň vzájemně si neodporující) zadání. A jak špatně funguje příprava našich národních pozic k evropské legislativě.
Pokud člověk není evropský insider, nepřijde mu to důležité. Ale za 20 let, co se věnuji evropské politice, mohu říct jedno jediné – dokud se nenaučíme mnohem lépe fungovat v Bruselu, vždycky se budeme divit, co se to vlastně děje. Občas čtu, že rozhodování v Bruselu je „o nás bez nás“. Bylo by ale fér říct, že je to jen kvůli tomu, že si až příliš politiků dlouhodobě vybírá pozici oběti místo toho, aby pracovali a snažili se věci nastavit tak, aby byly Česku ku prospěchu.
Proč tomu tak je?
1. Kompromis je v Česku sprosté slovo. Evropská unie byla záměrně vymyšlena tak, aby nutila státy ke spolupráci a vzájemnému respektu. Hlavním cílem jednání mezi členskými státy je dosáhnout co nejširšího kompromisu. Jenže pokud nějaký český politik médiím řekne, že vyjednal kompromis, napíšou do titulků, že prohrál. A tak raději ani hrát nezačne.
2. Evropa trvá. Průměrná doba práce na evropské legislativě od první myšlenky po její finální schválení je 3-5 let. Spousta českých ministrů, kteří vědí, že jsou ministry (v lepším případě) na jedno volební období, nemá žádný důvod se evropské agendě věnovat, protože většina věcí se dotáhne až po jejich odchodu z vlády. A přece nebudou makat na své nástupce.
3. Evropa netáhne média. S výjimkou témat, o kterých jde psát emocionální posty na sociální média, jako jsou migranti, spalovací motory nebo Green Deal, složitá evropská tématika média nezajímá. Jen pro ilustraci – Česko má v Bruselu tři akreditované novináře, poloviční Dánsko jich tam má 15. Ten nepoměr platí ostatně pro celou „východní Evropu“: země, které do EU vstoupily v roce 2004 a později, mají 23 % obyvatel EU, ale pochází z nich jen 12 % novinářů, akreditovaných v Bruselu. Jinými slovy – o politikovi, který odletí na den či dva do Bruselu, česká média mlčí.
4. Evropa je složitá. Jsou ministři, kteří ani po čtyřech letech ve funkci přesně nechápou, jak fungují domácí legislativní proces. Je proto naivní očekávat, že by pochopili fungování Bruselu, zejména, když je nezajímá obsah probíraných témat a svou roli omezují na to, že na Radě ministrů doslovně přečtou úředníky navržený obsah vystoupení. Jen zřídka si daný ministr nechá svými lidmi nebo diplomaty ze Stálého zastoupení vysvětlit, o co vlastně v dané agendě jde, natož aby se dostatečně včas zajímal o dopady projednávaných témat na Česko.
5. Evropa je o vztazích. Na úřednické a diplomatické úrovni je v Bruselu Česko mnohem silnější, než odpovídá naší velikosti. Lidé, kteří mají „řešení Evropy“ v popisu práce, totiž udržují dlouhodobé vztahy, vědí, komu zavolat a co je pro koho důležité. Ale česká politická kultura, postavená na tom, že do vlády musí přijít alespoň několik „odborníků“, bohužel znamená, že tito lidé nemají mimo Česko žádné vztahy a často ani rozhled. Velmi často také vidíme, že experti, kteří se vrátí z Bruselu, nedostanou na svém ministerstvu odpovídající pozici, takže jsou z nich překvalifikovaní referenti anebo rovnou odcházejí mimo státní správu, takže se stát ochuzuje o klíčové kontakty a know-how.
6. Nevíme, co se bude dít. Základem úspěchu v Bruselu je vědět včas, co se bude dít ještě před tím, než je návrh oficiálně na stole. Proto se každá země snaží své lidi dostat do vyšších pater Evropské komise. Česko v tom dlouhodobě selhává, mimo jiné proto, že máme málo seniorních úředníků, kteří by okolo padesátky chtěli změnit poklidný pražský život za bruselský fičák, uměli 2-3 jazyky a měli pocit, že je někdo doma ocení. Je to dobře vidět na tom, jak jsou čeští diplomaté úspěšní v evropské diplomacii, zatímco z jiných ministerstev nemají seniorní lidi o přesun do Bruselu zájem. Stejně ale selháváme třeba při vysílání národních expertů do Evropské komise. Tady by bylo kandidátů dost, ale každý rok se vede těžká debata s ministerstvem financí, jestli „utrácet“ za Čechy v Bruselu. Každá chytrá země přitom do Bruselu pošle úplně každého, kdo na to má, aby nebyli slepí a věděli, co se bude dít.
7. Nevíme, co a proč chceme. Abychom dokázali něco vyjednat, musíme vědět, co chceme. To se definuje v tzv. rámcových pozicích ke každému návrhu Komise, kde by se měl mimo jiné popsat dopad návrhu na Česko a stanovit podmínky, za jakých budeme s návrhem souhlasit. Zatímco v úspěšných zemích se těmto pozicím věnují politici, pečlivě je diskutují na zasedání vlády a řeší dopady na ekonomiku své země, v Česku pozice tvoří a v naprosté většině schvalují jen úředníci. Projednání na evropském výboru Sněmovny je pouhá formalita a na názor podnikatelů na navrhované předpisy se zeptá jen někdo. A pak se divíme, pro co jsme to zvedli ruku. Ostatně vidíme to i dnes – místo věcné a daty podložené debaty o klimatické politice se politici jen překřikují v médiích, kdo schválil Green Deal (aniž by většinou vůbec tušili, co je jeho obsahem).
8. Je to agenda jen pro vyvolené. Evropská legislativa je u nás stále vnímána jako něco druhořadého. Návrh domácí legislativy prochází formalizovaným připomínkový řízením, během kterého se k návrhu vyjadřují ministerstva i podnikatelské svazy, odbory a další organizace. Každý tak může sdílet své připomínky a autor předpisu se s nimi musí nějak vypořádat, a vše se opakuje v parlamentu. Velká část (podle různých odhadů 60-80 %) legislativy ale jen překládá evropská pravidla do národní legislativy, takže připomínkovat můžeme tak maximálně gramatiku návrhu. Primární pozornost by se proto měla věnovat přípravě rámcových pozic pro jednání na evropské úrovni. Jenže stát dlouhodobě brání oficiálnímu systematickému zapojení podnikatelských organizací do tvorby českých pozic. Některá ministerstva to dělají aktivně o své vůli, pro jiné je ale externí názor apriorní zlo, takže se s povinnou kolonkou v rámcové pozici „Dopad na podnikatelské prostředí“ vypořádají kouzelnou větou „zatím není znám“. Takže se pak schvalují věci, které české ekonomice výslovně škodí, ale politici to ani netuší – a hlavně je jim to úplně jedno.
Takhle by šlo pokračovat ještě dlouho a kdo bude chtít o evropské agendě víc, zvu ho na kávu. Samostatný text by si zasloužila role českých europoslanců, protože jen pár z nich se aktivně zajímá o české pozice, zatímco většina hlasuje jen podle pokynů svých politických skupin.
Na závěr ale chci říct ještě dvě důležité věci. V tom depresivním obrázku je spousta výjimek a všem jim chci poděkovat za to, že dělají mnohem víc, než se po nich oficiálně chce.
Navíc jsme si v posledních letech opakovaně vyzkoušeli, že když se český politik rozhodne Evropě věnovat, pochopí systém fungování a přestane brát skvělý tým na Stálém zastoupení v Bruselu jako nepřátele, dokážeme spoustu věcí prosadit. Třeba to pár ministrů v příští vládě inspiruje a třeba i politické strany pochopí, že musí své lidi učit i něco jiného, než jak hezky pózovat před fotoaparátem.
