Článek
Před deseti lety byl rozpočet veřejného zdravotního pojištění 250 miliard korun. Letos je to už půl bilionu a bilionovou hranici překonáme okolo roku 2040. Zdravotní pojišťovny včetně té největší bez ohledu na raketový růst příjmů hlásí finanční problémy a zdravotničtí odboráři dělají to, za co jsou placeni – natahují ruce pro další a další peníze.
Příští vláda tak bude muset řešit poměrně velký deficit zdravotního systému. Na zvýšení plateb za státní pojištěnce v rozpočtu nemá prostor, takže politici začínají vypouštět balonky zvýšení zdravotního „pojištění“, které platí zaměstnavatelé. A je jim úplně jedno, že už dnes patří přímé i nepřímé zdanění práce v Česku mezi nejvyšší v Evropě. Zaměstnavatelé to prý zvládnou…
Když chybí odvaha
Je tady samozřejmě ještě jedna cesta – reforma. Jenže to by politici museli najít odvahu k zodpovědnému chování. Přitom i minimalistický pokus, který dostal nálepku „volba pacienta“ – to znamená dovolit lidem oficiálně a legálně si připlatit za lepší péči nad rámec úhrady z veřejného zdravotního pojištění – na poslední chvíli rádoby liberální poslanci zařízli.
Jenže bez reforem se neobejdeme. Politici si jen mohou vybrat, zdali budou reformy probíhat řízeně a chytře, nebo k nim budou donuceni tlakem krachujících veřejných financí a hroutícího se zdravotního systému.
Pět systémových změn
Z pohledu zaměstnavatelů, kteří celý zdravotnický systém financují, musí příští volební období dojít k pěti základním systémovým změnám, aby se zdravotnický systém úplně nezhroutil.
Zaprvé: základním úkolem zdravotních pojišťoven se musí stát reforma nemocniční sítě a důsledný dohled nad nákladovostí přebujelého lůžkového segmentu stejně jako segmentů, které byly zatím „mimo radar“ (např. laboratoří). A odměňování managementu pojišťoven musí záviset na zvyšování efektivity systému a zajištění vyrovnaného hospodaření pojišťoven, protože jen pojišťovny jsou schopny pomocí plateb zdravotnickým zařízením řídit nákladnost celého systému.
Zadruhé: zaměstnavatelé musejí hrát silnější roli ve správních radách zdravotních pojišťoven, včetně VZP, aby byl tlak na zodpovědné chování pojišťoven důrazný a trvalý.
Zatřetí: úhrady ve zdravotním systému musí stát na ekonomicky smysluplné dohodě mezi pojišťovnami a poskytovateli, nikoliv na politických dárcích ministrů zdravotnictví. Politické úplatky prostřednictvím úhradové vyhlášky musí zůstat minulostí a systém musí být nastaven tak, aby se poskytovatelům zdravotní péče vyplatilo dohodu s pojišťovnami uzavřít. Poslední roky spíš vydělávali ti, kteří zaklekli na ministry zdravotnictví (a když ti byli příliš pevní, tak zaklekli na premiéry).
Začtvrté: musí být konečně zajištěna možnost dobrovolných privátních plateb nad rámec úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Bez privátních peněz se ve zdravotnictví neobejdeme a musíme pro jejich zapojení stanovit jasná pravidla. Již dnes Češi do zdravotnictví přinášejí miliardy, ale pohybují se v šedé zóně místo toho, aby pro jejich platby existovala jasná pravidla.
Zapáté: je potřeba masivně snížit administrativu okolo hygieny práce, zrušit zbytečné formuláře a hlášení a začít důvěřovat sociálnímu dialogu v oblasti zdravotní prevence. Dobře nastavený systém prevence dokáže dlouhodobě ušetřit miliardy. Jeden příklad za všechny - pokud bychom měli 70% proočkovanost proti chřipce, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace, přineslo by nám to díky nižší nemocnosti a úsporám na léčení 27 miliard korun.
Když to úplně zjednoduším: k reformě zdravotnictví dojde tak jako tak. Teď se ještě můžeme rozhodnout, jak ta reforma bude vypadat. Ale máme na to tak dva roky, pak už se systém začne hroutit - a vynucená reforma bude hodně bolet.
Autor je viceprezidentem Hospodářské komory ČR a oblast zdravotnictví spadá do jeho gesce.
