Článek
Čísla jsou jasná: zatímco před Trumpovým příchodem čelily evropské vývozy průměrným clům kolem dvou procent, teď se blížíme k 16 %. Výměnou za to, že nám Američané dali slevu z ještě vyšších cel, se zavazujeme k masivním nákupům amerického zkapalněného plynu, ropy a zbraní v hodnotě stovek miliard dolarů. Jde o tak astronomické sumy, že z našeho obchodního přebytku s USA udělají během pár let hluboký deficit. Nemluvě o tom, že jsme pohřbili plány na rychlý rozvoj evropského obranného průmyslu, protože místo vývoje a nákupu moderních zbraní v Evropě budeme muset dál nakupovat ty americké.
Ještě horší než samotné podmínky je však způsob, jakým byla dohoda uzavřena. Evropští vyjednavači v čele s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen kývli na dohodu, které nerozuměli. Evropská komise tvrdí, jak se jí tímto ponížením podařilo zabránit vyšším clům v řadě oblastí. Jenže Trump popírá, že by se dohoda týkala oceli, hliníku nebo léků, na které již byla nebo jako u léků mají být uvalena mnohem vyšší cla. Bruselští úředníci zřejmě považovali za nedůležité si před podpisem ověřit, na čem se vlastně dohodli.
Proč se nechceme bránit?
Celá situace je ještě trapnější, když si uvědomíme sílu evropské ekonomiky. EU má přes 450 milionů obyvatel, je největším trhem světa a stále ještě druhou největší ekonomikou planety. Přesto se chová jako slabý vazal, který se snaží udobřit svého mocného pána.
A pak je tu otázka precedentu. Pokud Evropa takto snadno ustoupí Trumpovi, co bude dělat, až se podobně rozhodnou zachovat Čína, Indie nebo Rusko? Signál, který jsme poslali světu, je jednoznačný: s EU se dá vyjednávat z pozice síly a vydírání funguje.
Vidíme to ostatně už dlouho. Přijímáme sankce proti Rusku, ale zavíráme oči před jejich obcházením, tvrdíme, že neumíme poznat dezinformace, natož abychom se proti nim bránili, bezmocně přihlížíme invazi čínských e-shopů, které pomocí manipulativního marketingu Evropanům prodávají zdravotně závadné zboží. A teď jsme tu naši neochotu bránit se potvrdili před celým světem.
Evropa je bohatá nevěsta - ale nechová se tak
Alternativa přitom existovala. Místo kapitulace mohla EU využít svou tržní sílu a dostat Trumpa pod tlak. Stačilo se zaměřit na americké technologické giganty, které v Evropě vydělávají miliardy, ale daně platí minimální. Evropská komise mohla pohrozit ztížením přístupu k evropskému trhu nebo zavedením vlastních cel na strategické americké vývozy. Legislativní nástroje na to Evropa má. Jenže jí chybí potřebná odvaha a politická vůle.
Místo toho se Ursula von der Leyen tváří, že podepsala „nejlepší možnou dohodu“. Je to stejná logika jako u člověka, kterému lupič vezme peněženku a on mu ještě poděkuje, že mu nechal hodinky.
Pro Trumpa nevidíme skutečné priority
Nejsmutnější na celé situaci však je, že se soustřeďujeme na špatné problémy. Zatímco politici i média věnují obrovské množství času Trumpovým clům, ignorují mnohem zásadnější brzdu evropské konkurenceschopnosti – naši vlastní byrokracii.
Podle loňské analýzy Mezinárodního měnového fondu generují vnitřní obchodní překážky v rámci EU dodatečné náklady, jako by pro zboží uvnitř Evropy platilo vnitřní clo 45 %. V případě služeb je to „vnitroevropské clo“ dokonce ve výši šokujících 110 %. Kam se tedy hrabe Trump se svými celními experimenty. Naše domácí byrokracie nám ubližuje mnohem víc než i ten nejbláznivější nápad z Bílého domu.
Místo neustálého rozebírání Trumpových výkřiků by evropští politici měli konečně začít řešit překážky, které si sami vytváříme. A v přebyrokratizovaném Česku to platí dvojnásobně. Povolit jakoukoliv větší stavbu je zde téměř nemožné, daňové zákony jsou čím dál komplikovanější, kontrolní orgány chodí na politickou objednávku kontrolovat formality, zatímco zavírají oči před šedou ekonomikou.
Zdá se, že pro české politiky je konkurence na trhu něco špatného. Stačí se podívat na domácí trh s potravinami, který ministerstvo zemědělství uměle uzavírá před konkurencí ze zahraničí pomocí byrokratické dovozové vyhlášky. Nebo na teritoriální omezování dodávek ze strany velkých nadnárodních výrobců, díky kterým Evropané zejména v menších a středních zemích, jako je Česko, platí za značkové výrobky zbytečně vysoké ceny.
Dokud si neuklidíme vlastní dvorek a nevytvoříme skutečně jednotný trh, budeme zranitelní vůči jakýmkoliv vnějším šokům. A budeme se muset nechávat vydírat populistickými politiky, kteří naši slabost dokáží využít ve svůj prospěch.