Článek
České zemědělství a potravinářství se potýká s velmi nízkou efektivitou. Pokud se i přes každoročně vyplácené miliardové dotace pohybuje přidaná hodnota tuzemského zemědělství jen kolem 40 procent evropského průměru, není to bezvýznamný problém, ale velké systémové selhání. A ví to i ministr Šebestyán, který se zemědělství věnuje v podstatě celou svou kariéru. Je dobře, že našel odvahu současnou situaci otevřeně popsat.
Práce na nápravě nebude rozhodně jednoduchá. A začít se bude muset zásadní reformou dotační politiky. Je potřeba si říct, co za veřejné peníze skutečně získáváme. Vyšší kvalitu potravin, nižší ceny, lepší péči o krajinu, menší erozi? Odpověď by pak měla být základem nového nastavení dotačního systému. A měli bychom začít uvažovat nad tím, že by alespoň část národních dotací měla být podmíněna dalším zpracováním dotovaných surovin přímo v Česku, aby dotace z našich daní přestaly fungovat jako podpora zahraničních potravinářů.
Ministr Šebestyán správně před poslanci upozornil také na dlouhodobě negativní agrární saldo. Česko je vývozcem levných komodit a dovozcem hotových potravin. Výjimku tvoří v podstatě jen potraviny vyráběné pod privátními značkami obchodních řetězců, kterých se z Česka ročně vyveze zhruba za 20 miliard korun, často na velmi náročné trhy západní Evropy či Severní Ameriky.
Úspěšní zemědělci nejsou slyšet
Jsem rád, že ministr Šebestyán ve svém vystoupení vyzdvihl úspěšné české zemědělce a potravináře, kteří by se mohli stát inspirací ostatním. V mediálním prostoru totiž bohužel dlouhodobě slyšíme jen hlasy těch, kteří si pořád na něco stěžují, což zkresluje obraz o celém sektoru a podkopává důvěru spotřebitelů v české potraviny.
Přitom by bylo mnohem lepší, kdybychom ukazovali ty úspěšné a pomáhali budovat a modernizovat zpracovatelské kapacity, jak navrhuje ministr Šebestyán. Vedle obecného navýšení zpracovatelských kapacit, abychom nemuseli vyvážet levné dotované komodity a dovážet kvalitní potraviny, by pomohlo soustředit se na snižování energetické náročnosti, zvýšení kvality produkce a posílení skladovacích kapacit pro ovoce a zeleninu. Podpora produkce českých potravin ale nemůže znamenat, že stát bude udržovat při životě dlouhodobě neefektivní výrobu. Naopak, podpora musí směřovat těm, kteří se chtějí posouvat a umí reagovat na nové trendy.
Poslední důležitou věcí, kterou ministr Šebestyán zmínil ve svém vystoupení v Poslanecké sněmovně, bylo snižování byrokracie a omezování přebujelé regulace. Dokonce slíbil, že administrativní zátěž klesne o 30 %! Konkrétní návrhy už dávno existují a jsem zvědavý, zda si škrtání papírů a rušení razítek dokáže ministr prosadit i proti vůli rezistentního úřednického aparátu.
Tím ale končí seznam bodů, za které bych ministrův projev pochválil. Jsou to důležité změny a pokud se podaří je dotáhnout, posune to celý sektor kus dopředu. Řada dalších ale vyvolává rozpaky. Patří mezi ně třeba návrhy na zavedení předkupního práva na zemědělskou půdu a na zpřísnění pravidel pro vyjímání půdy ze zemědělského půdního fondu. Fráze o ochraně majetku před údajnými spekulanty znamená, že by stát rezignoval na ústavně chráněné právo na majetek. A přísnější pravidla na vyjímání půdy ze zemědělského půdního fondu zásadně ohrozí rozvoj českých měst a průmyslu. V některých regionech by to fakticky znamenalo, že by se zastavil jejich další rozvoj. Nejznámějším příkladem je Mladá Boleslav, kde firmy i lidé mohou expandovat jen na zemědělskou půdu. A podobných příkladů je spousta. Potřebujeme si proto jasně říct, jestli chceme, aby se stavěly nové byty a rostl náš průmysl.
Transparentnost marží bude bolet velké potravináře
Martin Šebestyán, který dobře rozumí fungování trhu, se distancoval od nápadů na direktivní regulaci marží nebo omezování slevových akcí, s nimiž přišla předsedkyně zemědělského výboru Monika Oborná z hnutí ANO. Podobné regulace by totiž vedly k naprosto zbytečnému zdražování základních potravin a poškodily především voliče stávající koalice.
Zajímavé dopady mohou mít nápady na zveřejňování marží. Pominu to, že je to úplně nesmyslný nápad, protože z marží se platí provozní náklady a až po jejich uhrazení na konci zůstane nějaký zisk. Ale možná proto potravinářská lobby raději mluví o maržích, protože vědí, že příliš podrobný pohled na ziskovost by byl pro některé z nich velmi nepříjemný.
Řada velkých českých potravinářů má totiž zisky výrazně vyšší než obchodníci, kteří jsou ale mediálně více pranýřováni. Pokud je tedy smyslem zveřejňování čehokoliv snaha donutit firmy v dodavatelském řetězci, aby zlevnili, tak to nasvítí ty, kteří po tom opatření nejhlasitěji volají. Ovšem třeba by to za zlevnění chleba, mléka, kuřecího masa a především piva stálo.
Když se dívám na data o inflaci v Česku a srovnám to třeba s Maďarskem, kde za poslední čtyři roky Orbánovy protekcionistické vlády vzrostly ceny potravin dvakrát více, než u nás, vychází mi z toho jednoznačný závěr – pokud chceme kvalitní a levné potraviny, musíme chránit volný trh a podporovat konkurenci. Česko nebude ve většině potravin nikdy soběstačné, a proto potřebujeme volný evropský trh bez překážek a byrokracie. Jakékoli snahy o omezení konkurence by se velmi rychle promítly do horší nabídky a vyšších cen.
Pokud pan ministr zemědělství mluví o ochraně před levnými a nekvalitními dovozy, musí jasně říct, co tím myslí, aby se z tohoto líbivého hesla nestal jen laciný nástroj k ochraně domácích producentů před levnější a kvalitnější konkurencí. Tím jediným, koho bychom měli chránit, je totiž český zákazník. Právě on bude mít ze silné konkurence, otevřeného trhu a efektivní výroby nejvíc výhod.
