Článek
TOMÁŠ PROUZA je prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a viceprezidentem Hospodářské komory ČR. V rozhovoru pro Reflex komentuje vyhrocenou debatu kolem ukrajinských pracovníků, uvažované kroky ministra zemědělství Martina Šebestyána (za SPD) proti obchodníkům, ale třeba i jaké výhody přináší obchodní dohoda EU–Mercosur.
Tomio Okamura a vláda chtějí zpřísnit podmínky pro pobyt cizinců, míří na Ukrajince. Co by znamenal jejich výraznější odliv pro českou ekonomiku?
Odliv Ukrajinců by znamenal nejen zastavení všech částí české ekonomiky, od stavebnictví přes velkou část průmyslu až po logistiku. Hrozilo by také totální zastavení provozu nemocnic nebo domovů důchodců, protože velká část obslužného personálu jsou dnes Ukrajinci. Náhradní česká pracovní síla není a nebude. Problémem by nebylo jen to, že vláda vyžene pár dělníků, ale najednou nebude mít v nemocnicích kdo uklízet nebo se starat o staré lidi. Tohle by byl ten největší společenský šok, protože byznys si poradí. V nejhorším případě odejde z Česka, ale nemocní a staří lidé tu budou pořád.
Jaké další dopady by to mělo na nejvíce postižené obory a služby?
Když to hodně zjednoduším, pokud by se Tomiu Okamurovi povedlo vyhnat z Česka Ukrajince, můžeme zapomenout na výstavbu infrastruktury, na nové silnice či železnice. Můžeme zapomenout na to, že se dobře najíme v restauraci, protože celé gastro dnes drží – a zdaleka už ne jen v pomocných pracích – ukrajinský personál. Můžeme zapomenout na veškeré fungování sociálních služeb. Dopad by plošně zasáhl celou ekonomiku, jelikož nemáme alternativu. A to je klíčové. Ukrajinci nikomu neberou práci, ale zachraňují fungování Česka.
Dá se odhadnout, kolik u nás celkem pracuje Ukrajinců?
Blížíme se k 350 tisícům lidí. Důležité také je, že spousta Ukrajinců rychle stoupá kariérním žebříčkem. Například práce na stavbách už často není postavena na modelu český mistr, ukrajinští dělníci. Dnes Ukrajinci velmi často přebírají kvalifikovanější práci a dělníci jsou třeba z Kazachstánu, Kyrgyzstánu a podobně. Kdybychom jim zbytečně nekomplikovali život byrokracií kolem uznávání kvalifikací, mohlo by jich pracovat na kvalifikovanějších pozicích ještě výrazně víc.
Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček naopak říká, že chce přivést na pracovní trh 100 tisíc nových zahraničních pracovníků do roku 2030. Jak to jde dohromady?
Dohromady to nejde vůbec. Rozdíl je v tom, že Karel Havlíček přemýšlí, jak rozjet českou ekonomiku, a Tomio Okamura vymýšlí, jak si sežene lajky na Facebooku. To je zásadní rozdíl. Sto tisíc nových pracovníků je přitom naprosté minimum, které jen dorovná každoroční úbytek české pracovní síly. Pokud by vláda našla odvahu Česko více otevřít, dokázali bychom ze dne na den přijmout tři sta tisíc lidí, a ještě by chyběli. Chápu ale jistou opatrnost, téma migrace vyvolává silné emoce a ty bohužel většinou vítězí nad tím, že zbytečně podvazujeme růst české ekonomiky.
Okamura nejmenuje jiné národnosti než Ukrajince. O čem to vypovídá?
Tomio Okamura se zoufale pokouší zůstat relevantní. Je vidět, jak se na něho tlačí Rajchl, jenž mu ubírá část preferencí, a podle mne to je pokus Okamury o vlastní záchranu. Přichází o vliv. Ve volbách dopadl výrazně hůře, než mu přisuzovaly průzkumy, tak zkouší to jediné, co umí: vytvářet další a další nenávist. Dobře ví, že spousta Čechů na to bude reagovat, protože vidí, že dnes má celá řada Ukrajinců velmi dobrou práci, jejich děti dobře fungují ve školách. Je to taková klasická čecháčkovská nenávist: Ať sousedovi chcípne koza. Pocit, že se může povyšovat nad Ukrajince, je u části lidí dlouhodobě silný.
Nepoškodí tyto nepřátelské nálady a kroky naše podnikatele, kteří chtějí investovat na Ukrajině?
Jednou válka skončí a otevře se velký prostor.
Samozřejmě že to výrazně zkomplikuje šanci českých firem uspět na trhu, který by pro nás měl být přirozeným působištěm. Ukrajina se bude logicky rozhodovat, komu dá zakázky. Bude pečlivě posuzovat cenu dodávek, ale pokud budou srovnatelné nabídky, tak bude samozřejmě řešit i to, která země jim pomohla, skutečně je podporovala, posílala zbraně, pomohla jejím lidem a kdo o tom jen hezky mluvil. Bude zajímavé sledovat, jak si Ukrajina vyhodnotí přístup české vlády oproti neuvěřitelné míře solidarity české občanské společnosti.
Ministrem zemědělství se stal lobbista Agrofertu Martin Šebestyán, který už avizoval, že se chce věnovat cenám potravin. Nemá však na mysli agrolobby, ale výlučně obchodníky. Koho zastupuje?
Všechny velké agrární organizace se netajily tím, že je Martin Šebestyán jejich nominant. Agrární a Potravinářská komora, Zemědělský svaz a další asociace psaly dopisy ve znění: My chceme, aby ve vládě řešil zemědělství tento člověk. Říkají to natvrdo a teď je otázka, co bude skutečně dělat.
Šebestyán oznámil, že se chce zaměřit na marže hlavně v obchodních řetězcích, chce prý na ně tlačit kvůli cenám. Cenami některých základních potravin se už před třemi lety zabýval antimonopolní úřad, ale nezjistil závažnější poruchy na trhu. Kdo nejvíce na ose zemědělci–potravináři–obchodníci ovlivňoval ceny?
Během tehdejší inflační krize samozřejmě každý přemýšlel, jak si pokryje své náklady, protože panovala obrovská nejistota. Vyřešit tu otázku je dnes velmi jednoduché, stačí se podívat na hospodářské výsledky. Mnoho velkých českých potravinářů v té době mělo nejvyšší ziskovost ve své historii, zatímco u obchodu se ziskovost snižovala. Na druhou stranu je složité tohle lidem vysvětlit. Každý platí v obchodě a je logicky naštvaný na obchodníka. Mně by se líbilo, aby každý přemýšlel, kdo všechno je v dodavatelském řetězci a jak se na cenách skutečně podílí. To ale většinu lidí nezajímá, ti očekávají jednoduché řešení. Takže předpokládám, že zadáním SPD bude snaha vytvářet hon na čarodějnice proti obchodům.
Tedy zesílí kontroly a naroste byrokracie…
Přesně tak. Kdyby ministr Šebestyán říkal, že jeho cílem je mít u nás víc kvalitních a cenově dostupných českých potravin, dávalo by to smysl. Věřím, že k tomu nakonec budeme směřovat. Největší problém českého zemědělství spočívá totiž v tom, že je silně nekonkurenceschopné. Upozornil na to i sám ministr Šebestyán, když při jednání o důvěře vládě ve sněmovně upozornil, že průměrná produkce českého zemědělství na hektar je 64 procent evropského průměru a přidaná hodnota je jen na 40 procentech.
Stále zaostáváme…
To je velký problém. Často se mluví o tom, že Česko je průmyslová montovna. A jsme i potravinová montovna. Vyvážíme mléko a dovážíme mléčné výrobky. Vyvážíme živá zvířata a dovážíme naporcované maso. Vyvážíme pšenici a dovážíme mouku. Produkujeme komodity s nízkou přidanou hodnotou, někam je vyvezeme a obchody musí draze kupovat potraviny ze zahraničí. Většina peněz, které zaplatíme, pak končí v zahraničí, ne v Česku. Tohle změnit by měla být absolutní priorita ministra zemědělství.
Totéž říká Asociace soukromých zemědělců, že se tento problém týká hlavně zhruba dvacítky velkých koncernů, jež mají na trhu dominantní postavení.
Je to tak. To bude důležitá debata. Máme evropské zemědělské dotace a velké množství národních dotací. Myslím si, že když už něco prostřednictvím státu platíme, máme právo si říct, co za to chceme. Tady se roky vyplácejí miliardy třeba na kvalitu produkce, ale když se podíváte na nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu, tak zjistíte, že ministerstvo zemědělství neměří efektivitu změn. Dáváme stovky miliónů korun na welfare (životní pohoda; poznámka autora) zvířat, ale nikdo neměří, jaký byl welfare před deseti lety a jaký je po deseti letech vyplácení národních dotací.
Když jsme se bavili o zvýšení dostupnosti potravin českých výrobců, ministr Šebestyán nevylučuje ani zavedení kvót pro české potraviny v obchodech. Toto téma se u nás objevilo už před pěti lety, ale nakonec neprošly. Co by kvóty přinesly pro české zákazníky?
Předně je potřeba říct, že obchody v Česku prodají všechny české potraviny, které se u nás vyrobí. Kdyby se jich vyrobilo dvakrát tolik, prodáme dvakrát víc českých potravin, ale nejsou. Nejsme u nás v situaci, že by někdo pálil tuny českých potravin, protože se neprodají. Všechno se prodá, ale je toho málo a ne vždy je to konkurenceschopné vůči potravinám z dovozu. Proto jsme viděli debatu kolem kvót za minulé vlády Andreje Babiše.
Tehdy je prosazovali hlavně Jaroslav Faltýnek a SPD…
Základní důvod, proč s kvótami jejich zastánci přicházejí, je jednoduchý: Chtějí se zbavit nepohodlné zahraniční konkurence. Velmi často je stejně kvalitní zahraniční potravina levnější nebo při stejné ceně kvalitnější než od domácích dodavatelů. Obhájci kvót proto vlastně říkají: Zapomeňte na to, že dovezete něco kvalitního levněji ze zahraničí. Musíte koupit tohle zboží s českou vlajkou bez ohledu na to, jestli je dobré, nebo špatné, a bez ohledu na to, kolik to stojí. Prostě musíte.
Pokud u nás mají dominantní postavení zemědělské a potravinářské agrokomplexy, je jasné, komu to bude vyhovovat.
Je to přesně šité na míru pro velké podniky a jsme zpátky u nízké produktivity. Jsou tu skvělí čeští potravináři, kteří vyrábějí skvělé produkty, po nichž je velká poptávka v Česku a úspěšně se v rámci privátních značek řetězců vyvážejí i na náročné západní trhy. Pak je ovšem řada těch, kteří dlouho neinvestovali do modernizace, nemají dobré technologie, mají byznys hodně energeticky náročný, pro ně je zahraniční konkurence nepohodlná. Kdyby se prosadily kvóty, mají po problému. Nemusí investovat, modernizovat a zlepšovat kvalitu, protože jim bude stát říkat: Tohle od vás musí obchod koupit.
Ministr Šebestyán se chce věnovat i slevovým akcím v obchodech. Jaké by byly dopady jejich regulace?
Pro obchodníky by omezení slevových akcí znamenalo, že jim vezmete nejúčinnější marketingový nástroj. Pro zákazníky, hlavně ty nejchudší, by znamenalo výrazné zvýšení nákladů na potraviny. Pokud má někdo vysoký plat, je mu jedno, kolik za potraviny platí. Ale je tu velká část populace, jež opravdu musí přemýšlet nad tím, jestli si může koupit jídlo, nebo zaplatit elektřinu, nebo koupit něco pro děti. Pro ně je důležité, že v jednom obchodě dostanou ve velké slevě máslo nebo kuřecí maso. A příští týden si mohou koupit levnější maso v jiném obchodě ve městě, takže pomocí plánování nákupů dlouhodobě šetří.
Když uvážíme, že hlavní voličská základna ANO jsou senioři, šlo by to přesně proti této skupině.
Přesně tak. Regulování výše slev nedává ekonomicky žádný smysl, protože slevy jsou rozhodnutím obchodníka. Dodavatel dostane zaplaceno, na čem se dohodnou, a stát nemá obchodníkovi co mluvit do toho, jestli některé zboží dotuje ze svého. Typicky v Česku obchody dlouhodobě dotují cenu másla, často například také vajíčka nebo kuřecí maso. A ztráty z prodeje těchto základních potravin si dorovnávají třeba na vyšší ceně šampaňského, protože obchodník cílí na průměrnou marži svého sortimentu, ať už prodává potraviny, auta, či dovolené. Z pohledu voličů současné koalice je důležitější, aby měli lidi levné máslo a kuřecí maso i za cenu dražšího šampaňského. Návrhy na regulaci slev ale lidem zdraží právě základní potraviny.
Hodně se dnes mluví o obchodní dohodě EU–Mercosur (poznámka: Společný trh Jihu, tj. jihoamerické sdružení volného obchodu) usnadňující a zlevňující obchod mezi oběma bloky. Evropská komise ji schválila, podpořila ji i česká vláda, ale teď se zasekla v Evropském parlamentu a bude ji řešit soud.
Babišova vláda sice dohodu podpořila, ale je paradoxní, že europoslanci hnutí ANO hlasovali proti. To je kolorit doby.
Pro ně je asi bližší košile frakce Patrioti pro Evropu, jež kvůli této dohodě vyvolala další neúspěšné hlasování o vyslovení nedůvěry předsedkyni Evropské komise von der Leyenové, než kabát českých zájmů. Jaké by tato dohoda přinesla výhody a nevýhody, co převažuje?
Z pohledu Evropy a Česka je klíčové, že tato dohoda výrazně více otevírá jihoamerický trh například evropským autům. Pro naši ekonomiku neexistuje důležitější věc než exportovat víc aut, která vyrábíme buď sami, nebo subdodavatelsky vyrábíme velké množství dílů. To je pro nás klíčové. Druhým klíčovým bodem je v souvislosti s tím, co se děje s Trumpem a jeho obchodními válkami proti všem, to, že Jižní Amerika je poslední ekonomicky významnou částí světa, jež je pro nás rovnocenným partnerem. Vztah Evropy s Asií se vždycky odehrával spíš na poli boje s Čínou, Afrika je důležitá jako zdroj migrace, ale ne jako velká příležitost pro export z Evropy. Naproti tomu Evropa a Jižní Amerika jsou dva relativně silné kontinenty a uvolnění obchodu může dobře fungovat. Z pohledu českých firem navíc platí, že v Jižní Americe máme pořád tradici. Takže dohoda nám může pomoct a v ničem nám neubližuje.
O tom se u nás příliš nemluví. Média ukážou demonstraci části protestujících zemědělců v Bruselu, ale méně se hovoří o skutečných dopadech pro zákazníka.
Neustále poslouchám řeči o tom, jak nás zaplaví argentinské maso a zničí české producenty. Nikdo ale nepřizná, že v dohodě jsou tvrdé stropy a třeba objem masa, jež může být dovezeno z Jižní Ameriky do Evropy, je jen jedno procento evropské spotřeby. Takže to je totální nesmysl a lež zemědělců, že budeme něčím zaplaveni. Ve skutečnosti se bojí levnější, ale často kvalitnější konkurence. Strop jedno procento evropské spotřeby reálně nikoho neohrozí, ale nastavuje nepříjemné zrcadlo. Když si koupíte argentinský steak, budete příště chtít dva. A ti protestující evropští zemědělci se bojí, že lidé pochopí, že se některé potraviny dají dělat výrazně kvalitněji a efektivněji než v Evropě. Tak se snaží dohodu zablokovat a doufají, že na konci jejich protestů budou další dotace.
Jaké jsou hlavní problémy obchodu na úrovni Evropské unie? Firmy si často stěžují na byrokracii. Co by se mělo nejvíc posunout?
Byrokracie je vážný problém. Sice se teď v Evropě bavíme o několika balíčcích zjednodušování předpisů, je to ale jen drobné škrábání po povrchu. My potřebujeme řezat výrazně víc. Platí to pro evropskou legislativu, ale i pro českou, protože máme speciální talent si ty evropské předpisy doma ještě zbytečně komplikovat.
Co by více pomohlo?
Příkladů potřebných změn jsou stovky a o řadě se mluví, tak vypíchnu něco, co je mimo pozornost médií, ale má to velký dopad na účet za jídlo: teritoriální omezování obchodu. Nadnárodní výrobci potravin říkají: Fajn, tady máte oblíbené produkty, ale do českých obchodů si je musíte koupit přes českého distributora. Ten má ale často vyšší ceny než na jiných trzích, protože Češi mají značkové výrobky rádi a věří, že známá značka je automatickou zárukou kvality. Z pohledu obchodů by bylo logické, abychom nakupovali společně třeba pro celou střední Evropu, ale ti velcí výrobci to nedovolí, protože mají pro různé země různé ceny.
To je tak velký rozdíl?
Nedávno spočítala rakouská vláda, že tím, jak rakouské obchody nemohou nakupovat společně v Německu, se značkové potraviny v Rakousku prodražují proti Německu o deset až patnáct procent. V Česku to bude ještě horší. To téma je hodně technické a špatně se vysvětluje krátkými slogany na sociálních sítích, takže není atraktivní pro politiky. Navíc kvůli zastaralé regulaci mají nadnárodní výrobci pár výmluv, třeba že obal zboží musí mít české nápisy. To je příklad naprosto zbytečné regulace, protože Čechům nevadí jezdit do Polska nebo Německa nakupovat potraviny, a nikdo ještě neumřel na to, že si koupil potravinu bez českých popisků na obalu.
Co s tím?
My žijeme pořád v regulacích dvacátého století. Všechno musí být napsané, místo abychom používali moderní technologie. Pokud umíme využít čárové kódy na obalech pro aplikaci Bez Andreje, můžeme úplně stejně mít aplikaci, jež mi podle čárového kódu ukáže složení výrobku. V tu chvíli by obchodník mohl u výrobců nakupovat klidně celoevropsky, což by zejména na menších trzích výrazně srazilo ceny.
Jak to konkrétně vypadá v praxi?
Krásně je to vidět na příkladu oblíbeného Plzeňského Prazdroje. V médiích se pravidelně řeší, kolik stojí prazdroj v Německu a Česku. Nikdo se ale nezeptá, za kolik Prazdroj dodává pivo do českých obchodů a do německých. Kdybychom mohli nakupovat za německé ceny i pro český trh, cena v Česku výrazně spadne. A v mezičase by se těmto příkladům podivně rozdílných dodavatelských cen mohl věnovat antimonopolní úřad.
Jak poznamenala evropský a český obchod americká cla?
Největším problémem je obrovská nejistota, protože nevíte, co vás čeká. Když nějaký stát zvedne cla, můžete je chvíli započítat na úkor svého zisku a postupně je propisovat do cen. To ale platí, jen když je dané rozhodnutí stabilní. V případě USA ovšem nevíte, co vlastně bude platit, nemůžete si plánovat ziskovost a do posledního okamžiku nevíte, jestli na vývozu do USA vyděláte, nebo proděláte, pokud se Donald Trump zrovna špatně vyspí. Byznys potřebuje plánovat a současná nejistota vede k tomu, že mnoho firem hledá jiné trhy místo USA. Proto je tak důležitá ta zmiňovaná dohoda s Jižní Amerikou nebo teď nově s Indií. Pokud je ale pro některé firmy americký trh významný, jediným smysluplným řešením je přesunout výrobu do Spojených států. Kdybychom měli jistotu, že cla ve výši patnácti procent zůstanou aspoň čtyři roky, umíme si s tím poradit. Ale obrovská nejistota, že na základě jednoho tweetu to může být najednou místo patnácti třicet procent, je větší problém než cla samotná.
