Článek
Chtěla jsem být ta moderní, akční babička, co nezkazí žádnou legraci. Já, Eva (54), jsem proto s nadšením souhlasila, když mě syn Petr a snacha Markéta pozvali na svatováclavskou pouť. Jsou to rodiče mého rozkošného vnuka Tobiáše (3), kterého jsme brali s sebou.
Jenže to, co mělo být dnem plným dětského smíchu a perníkových srdcí, se během pár hodin proměnilo v to nejhorší a nejponíženější peklo mého života.
„Nebuďte bačkora, babi!“
Hned po příchodu na pouť mě Petr s Markétou začali divoce hecovat. Nad hlavami nám burácela hudba, blikala světla a vzduchem létala obří centrifuga, kde lidé řvali z plných plic. Byla to jedna hlučnější a děsivější atrakce než druhá. Mívala jsem raději, když na poutích byly hlavně řetízáky, labutě a střelnice.
Tobiáš měl oči navrch hlavy ze všech těch světel, hudby a lidí. Jeho rodiče začali okamžitě plánovat, které všechny atrakce chtějí vyzkoušet. Padla tam i ta šílená centrifuga. Pak se Petr otočil na mě a zeptal se, jestli bych také nešla. Šokovaně jsem se zeptala, jestli myslí ty kabinky, co létají hlavou dolů.
Markéta do mě začala dloubat: „No tak, babi, Péťa vám tu jízdu koupí, nebuďte bačkora! Tobiášek se těší, jak bude babičce mávat!“ Nechtěla jsem být za starou upjatou ženskou, tak jsem podlehla, ale dala jsem si podmínku, že nepůjdu na nic, kde bych byla hlavou dolů.
Petr navrhl volný pád nebo řetízák. S nadšením jsem odsouhlasila druhou variantu. To jsem ještě nevěděla, že tenhle řetízák má výšku 80 metrů!
Mučivé minuty v oblacích
Byl to největší omyl mého života. Už ve chvíli, kdy nás poutali do sedaček tak pečlivě, jako by to bylo závodní auto, jsem poprvé zatoužila utéct. Nejsem přece bačkora, musím to zvládnout, opakovala jsem si. Začalo to pomalu a dost nevinně. Čeho jsem se vlastně bála, vždyť to nic není, ne?
Jenže čím jsme byli výš, tím horší to bylo. Spolu se zvyšující se výškou a rychlostí mi bylo hůř a hůř.
Z pohledu dolů se mi hrozivě zatočila hlava a žaludek jsem měla během chvíle až v krku. Chtělo se mi řvát, ať nás okamžitě dají dolů. Petr se tvářil nadšeně. Mávali jsme dolů a já mu nechtěla kazit radost. Zkoušela jsem zavřít oči, ale bylo to ještě horší.
Jakmile atrakce začala klesat dolů, obrátil se mi žaludek naruby. Horko těžko jsem to zadržela. Sestup trval mučivě dlouho, stejně jako celá ta jízda. Poslední metry bych nejraději seskočila dolů. Když mě konečně odlepili ze sedačky, sotva jsem stála na nohou. Celá bledá, zpocená a s hrozným motáním hlavy jsem se potácela ze schodů, přilepená k zábradlí.
Markéta ke mně hned přiskočila se slovy: „Ježíšmarja, Evo, vypadáte příšerně. Hlavně se tu nepozvracejte, ať nás tu neztrapníte. Vždyť to byl jen obyčejný řetízák.“
Ječící vnuk na krku
Hrdě jsem ji zpražila tím, že to bylo úžasné, jen musím vyrovnat tlak po tom klesání. Uvnitř jsem ale prožívala čisté peklo. Petr z toho měl ohromnou radost, ale myslím, že mi to Markéta nevěřila, soudě podle jejího podivného úsměvu.
„Tak to vám nebude vadit, když pohlídáte Tobíka a my si s Péťou zajdeme na pár atrakcí,“ prohlásila snacha.
Protestovat bych ani nestihla. Vrazila mi kočárek do ruky, dodala, že jsou hned zpátky, otočila se na podpatku a oba zmizeli v davu lidí. Zůstala jsem tam stát úplně sama, polomrtvá, v šíleném hluku a s tříletým dítětem.
A tehdy to teprve začalo. Tobiáš byl v tom ideálním věku, kdy je moc malý na kolotoče, ale dost velký na to, aby dělal scény na celé kolo. Vteřinu po odchodu rodičů začal hrozně brečet a ječet, že chce z kočárku ven. Když jsem ho vyndala, začal mi zběsile utíkat, zpátky do kočárku už nechtěl.
Rozhodla jsem se ho zabavit sladkostí, jenže při pohledu na jídlo se mi znovu drsně zvedal žaludek. Malému se stánek s cukrovinkami moc líbil, začal tahat vystavené dobroty, některé házel na zem a já s rozbouřeným žaludkem a točící se hlavou to sbírala. Překotně jsem se omlouvala stánkařům, koupila to, co naházel na zem, chytla ho a odvlekla co nejdál.
Peklo v davu
Uteklo půl hodiny, pak tři čtvrtě a pořád nic. Tobiáš už v křečích brečel, že chce mámu, válel se mi vzteky v prachu na zemi a já cítila, že každou vteřinu omdlím nebo se pozvracím. Zběsile jsem mačkala mobil, volala synovi i snaše. Nic. V tom dunění pouti mě samozřejmě neslyšeli.
Mladí si prostě bezcitně užívali dospělácké atrakce, kupovali si dobroty a mě nechali s žaludkem na vodě uprostřed toho největšího pouťového očistce.
Když se po minimálně hodině a půl Petr s Markétou konečně vyřádili, probojovali se davem s obří cukrovou vatou v ruce zpátky ke mně. Markéta se jen udiveně podívala na mého ubrečeného vnuka.
„Proboha, vy jste ho neuměla ani uklidnit? A co se tak tváříte, babi?“
V tu chvíli ve mně ta poslední kapka trpělivosti přetekla. Nedostala jsem ani slůvko poděkování, jen znechucené pohledy. Otočila jsem se na podpatku, nechala snachu s jejím ječícím dítětem stát u autodromu, prodrala se lidmi, sedla do prvního taxíka a odjela domů.
Vyjádřete svůj názor také k příběhu babičky Jitky: „Tady končím!“ bouchla jsem do stolu po letech
Co vy, jaká je vaše nejoblíbenější pouťová atrakce? Trpíte na nich také nevolností? Podělte se v komentářích.
