Článek
Nedávno se mě paní doktorka během pravidelné těhotenské kontroly zeptala, jestli prožívám své první těhotenství. Odvětila jsem, že je nejen první, ale zároveň poslední. Jednoduše nespadám do skupiny žen, které by si toto období života zvlášť užívaly. Kromě těhotenské cukrovky mě totiž trápí všechny nepříjemné těhotenské příznaky. Jednoduše nemám potřebu tento zážitek opakovat bez ohledu na to, jak moc vděčná za něj jsem.
Paní doktorka si mě pobaveně změřila pohledem, načež řekla, že určitě brzy změním názor. Prý brzy po porodu na všechno to trápení zapomenu, jelikož naše mysl má tendenci vše nepříjemné vytěsnit a upřednostnit radostné vzpomínky před trápením. Pokud by tomu tak nebylo, lidstvo už by dávno vyhynulo…
Ačkoliv si nemyslím, že bych ve své tvrdohlavosti někdy na těhotenství změnila názor, přiměla mě tahle debata k zamyšlení.
Vlastně bychom tím mohli vysvětlit jev zvaný nostalgie. Neboli tendenci nahlížet na minulé události skrze růžové brýle. Vždyť to slyšíme neustále, především od našich babiček, dědečků a rodičů. Jak je dnešní svět špatný. Vždyť „za nich“ bylo všechno jednodušší, bezpečnější, lepší. Tehdy se přece tolik nekradlo, nevraždilo, neunášelo. Všechno bylo levnější, dostupnější, kvalitnější.
Málokdy přitom vzpomínky odrážejí nějakou objektivní pravdu. Většinou si pamatujeme pocity a naše subjektivní vnímání dané reality se mění přímo úměrně s tím, kolik času od té chvíle uběhlo.
Zřídka si pak při nostalgické procházce vzpomínkami uvědomíme, že jsme tehdy byli mladší, neměli jsme některé starosti a bolesti, které nás třeba trápí v současnosti, díky čemuž nám minulost automaticky připadá lepší. Náš mozek se přitom rozhodně nenamáhá naši vzpomínku zasadit do širšího kontextu doby. Tím by totiž ztratila svou pozitivní atraktivitu.
Proč by se naše babička měla při vzpomínkách na své dětství trápit tím, že jsme žili v totalitním režimu, který svým obyvatelům lhal, zamlčoval informace a krmil je cílenou propagandou?
Není jednodušší vzpomínat na to, že po silnicích jezdilo méně aut, a tudíž bylo všude bezpečněji? Přitom nebezpečí oloupení nebo zavraždění v potemnělé ulici bylo stejně reálné tehdy, jako je dnes. Jen se o tom tehdy tolik nemluvilo tak jako dnes, kdy každý drobný incident zveličuje velké množství médií a sociálních sítí.
Lidé a jejich činy se během let téměř nezměnili. Jiný je pouze způsob, jakým pohlížíme na současný svět v kontrastu s tím, jak si pamatujeme vlastní i kolektivní minulost.
