Článek
Kdyby člověk nevěděl, na co se dívá, mohl by si fotografie Dallolu snadno splést se záběry z nějaké jiné planety. Země tu hraje všemi možnými barvami, od sytě žluté přes oranžovou až po zelenou, a mezi podivnými minerálními útvary se lesknou jezírka, do kterých by rozhodně nebylo rozumné strkat ruku. Některá jsou totiž plná silně kyselých roztoků. K tomu si připočtěme nesnesitelné vedro, solné pláně a téměř naprostý nedostatek vegetace. Dallol, ležící v etiopské Danakilské proláklině, je zkrátka místo, kde by většina lidí dobrovolně dlouho nezůstala. Přesto sem míří cestovatelé, vědci i fotografové. A není divu. Něco podobného se totiž jen tak nevidí.
Dallol
Dallol najdeme na severovýchodě Etiopie, v Danakilské proláklině nedaleko hranic s Eritreou a Džibutskem. Už samotná poloha je dost neobvyklá. Zatímco většina Etiopie leží poměrně vysoko nad mořem, tady se naopak dostaneme více než sto metrů pod jeho hladinu. A okolní krajina? Kam se člověk podívá, samá sůl, vyprahlá země a holé kopce. Stromy tu prakticky nerostou, takže pokud byste se chtěli schovat před sluncem, měli byste docela problém. Stín tu totiž jen tak nenajdete. Vedro je tu opravdu mimořádné. V Dallolu fungovala v šedesátých letech minulého století meteorologická stanice a její záznamy jsou dodnes často připomínány. V období let 1960 až 1966 zde průměrná roční teplota dosahovala přibližně 34,6 °C. To je hodnota, kterou si ve střední Evropě spojujeme s pořádně horkým letním odpolednem. Jenže tady jde o průměr zahrnující i noci a chladnější část roku. Přes den teploty běžně vystupují nad čtyřicet stupňů a v nejteplejších obdobích mohou překračovat i padesátku.
Vysoké teploty, minimum srážek a nedostatek stínu dělají z celé oblasti prostředí, ve kterém se bez dostatečných zásob vody a zkušeného doprovodu člověk snadno dostane do vážných potíží. Možná trochu překvapí, že zdejší vedro není způsobeno jen tím, že jde o africkou poušť. Důležitou roli hraje také poloha hluboko pod úrovní moře, okolní reliéf a celkové klimatické poměry. Vzduch se tu silně zahřívá a úleva nepřichází ani po západu slunce tak rychle, jak by si člověk přál. A přestože je Dallol dnes prakticky neobydlený, nebylo tomu tak vždy. Kdysi tu dokonce fungovala malá hornická osada. Ale k té se ještě dostaneme.
Na první pohled člověka asi nejvíc zaujmou barvy. Na fotografiích jsou vidět žluté a oranžové plochy, zelenavá jezírka, bílé solné krusty i útvary připomínající zkamenělé houby nebo malé komíny. Některé vypadají skoro jako korály, které někdo přenesl z mořského dna doprostřed pouště. Za vším stojí zvláštní kombinace vulkanické činnosti, podzemní vody a obrovského množství soli. Abychom pochopili, proč to v Dallolu vypadá právě takhle, musíme se podívat i pod zem. Tady se totiž pomalu, opravdu hodně pomalu, od sebe vzdalují tektonické desky. Souvisí to s oddělováním Afriky a Arabského poloostrova, které začalo už před miliony let a dodnes neskončilo. Člověk by si samozřejmě ničeho nevšiml, tak pomalý ten pohyb je. Jenže za tu dobu už stačil nadělat pořádnou neplechu. Zemská kůra je tu rozpraskaná a místy také dost tenká, takže se horko z hlubin Země dostává blíž k povrchu.
Pod zemí se voda zahřívá, reaguje s horninami a rozpouští soli i další minerální látky. Potom se prostřednictvím puklin dostává zpátky nahoru. Jakmile se horké roztoky objeví na povrchu, začnou se ochlazovat a odpařovat. Rozpuštěné látky se postupně vysrážejí a vytvářejí nejrůznější útvary. Právě proto se zdejší krajina neustále mění. Tam, kde dnes stojí malý minerální komínek, může za nějakou dobu vzniknout úplně jiný útvar. Některá jezírka vyschnou, jiná se objeví. Barevné povlaky se rozpadají, přibývají nové vrstvy a voda si nachází další cesty k povrchu.
Za všechny ty barvy mohou nejrůznější minerály a chemické látky. Žlutou má často na svědomí síra, červené a oranžové odstíny zase souvisejí hlavně se železem. A zelená? I za tou stojí látky rozpuštěné ve zdejší vodě nebo usazené na povrchu. Není to ale tak jednoduché, že by každá barva patřila jedné konkrétní látce. Všechno se tu různě mísí, chemicky reaguje a mění, takže výsledné odstíny závisí na tom, co se zrovna na daném místě děje. Celé to připomíná obrovskou přírodní chemickou laboratoř. Jen s tím rozdílem, že tady nikdo nekontroluje teplotu, nemíchá roztoky podle návodu a rozhodně neplatí žádné bezpečnostní předpisy.
Kde je voda, tam by mohl být i život. Alespoň tak o tom často uvažují vědci, když pátrají po možných stopách života na jiných planetách nebo měsících. Jenže Dallol ukazuje, že to nemusí být tak jednoduché. Vody je tu na některých místech docela dost, ale rozhodně nejde o prostředí, ve kterém by se většině živých organismů dařilo. Spíš naopak. Některá zdejší jezírka mají teplotu kolem 100 °C, takže už jen přiblížit se k nim vyžaduje opatrnost. A kdyby šlo pouze o horkou vodu, ještě by to nebylo tak zvláštní. Jenže v těchto jezírkách je rozpuštěné obrovské množství solí, železa a dalších látek. Navíc jsou některá tak kyselá, že vědci naměřili hodnoty pH až −1,7. Ano, opravdu záporné číslo. Ačkoliv si většina z nás ze školy pamatuje stupnici pH od nuly do čtrnácti, ve skutečnosti může při mimořádně vysoké kyselosti klesnout i pod nulu.
A právě takové roztoky se v Dallolu vyskytují. Člověku by při přímém kontaktu mohly způsobit vážné chemické poleptání. Nebezpečné jsou rovněž plyny unikající z podzemí a nestabilní solné krusty, pod nimiž se může skrývat horká kapalina. Krásně zbarvená jezírka tedy rozhodně nejsou místem, kam by si turista mohl jen tak dojít smočit nohy. Zajímavé je, že voda zde může zůstávat kapalná i při teplotách přesahujících běžný bod varu. Na vině je mimo jiné vysoká koncentrace rozpuštěných látek, která její vlastnosti výrazně mění.
Vědci už dávno vědí, že život dokáže existovat v podmínkách, které by člověk nepřežil ani několik minut. Některé mikroorganismy snášejí vysoké teploty, jiné si poradí s velmi kyselým prostředím. Existují dokonce organismy, kterým vyhovuje tak slaná voda, že by většinu ostatních živých tvorů zahubila. Jenže Dallol kombinuje všechny tyto extrémy najednou. V roce 2019 vyšly dvě studie, jejichž autoři se pokoušeli zjistit, jestli v Dallolu vůbec něco žije. A kupodivu se nedobrali ke stejnému výsledku. Jedni vědci tvrdili, že ve zdejších minerálních usazeninách našli stopy archeí. Pokud vám ten název nic neříká, představte si něco podobného bakteriím. Tedy alespoň vzhledem, protože jinak se od nich dost liší. A proč by měly žít zrovna v Dallolu? Některým archeím totiž podmínky, které by většinu ostatních organismů spolehlivě zahubily, vůbec nevadí. Žijí třeba v horkých pramenech nebo v příšerně slané vodě. I když je pravda, že ne všechna archea jsou takhle odolná. Mnohá si vystačí s docela obyčejným prostředím.
Jenže další vědci takové štěstí neměli. Nebo možná měli, záleží na tom, jak se to vezme. V některých jezírkách totiž nenašli vůbec nic, co by přesvědčivě dokazovalo, že tam nějaké mikroorganismy žijí. A když se podíváme na složení zdejší vody, není to zase tak překvapivé. Je příšerně kyselá, přesolená a obsahuje tolik rozpuštěných látek, že by z ní případné organismy měly problém získat vodu pro své vlastní fungování. Zkrátka ani ti největší přeborníci v přežívání nemusí zvládnout úplně všechno. Navíc se ukázalo, že hledání života v Dallolu má ještě jeden háček. Některé minerály totiž vytvářejí tak zvláštní tvary, že pod mikroskopem připomínají živé buňky. Jenže nejsou živé. Vznikly úplně obyčejnými chemickými reakcemi, bez jakékoliv pomoci organismů. A dokonce ani nález genetického materiálu nemusí nic definitivně dokazovat. Stačí, aby vítr přinesl z okolí trochu prachu s mikroorganismy, ten spadl do jezírka a vědci ho později našli ve vzorku. To ale ještě neznamená, že tam tyto organismy dokážou žít a rozmnožovat se. Mohly se tam dostat jen náhodou a dlouho nevydržet. Další výzkum z roku 2022 právě tuto možnost podpořil. Vědci zjistili, že vzduchem se do oblasti mohou dostávat mikroorganismy z okolních, méně extrémních prostředí.
Při pohledu na Dallol by člověka asi nenapadlo, že se zde někdo pokoušel žít a vydělávat si na obživu. Jenže zdejší krajina má kromě vědecké také hospodářskou minulost. V Danakilské proláklině je soli opravdu požehnaně. Zůstala tu z dob, kdy se do oblasti dostávala mořská voda, která se pak postupně odpařovala. A místní lidé toho využívají už celá staletí. Sůl se tu tradičně těžila ručně, sekala se na bloky a na velbloudech odvážela pryč. Pro místní Afary to býval důležitý zdroj obživy a ani dnes tahle práce úplně nezmizela. Což je docela obdivuhodné, když si představíme, v jakém vedru ji musejí dělat. Jenže obyčejná sůl nebyla to jediné, co se tu dalo těžit. V okolí Dallolu se nacházejí také zásoby draselných solí, ze kterých se mimo jiné vyrábějí hnojiva. A o ty už začaly mít zájem i těžařské společnosti. Ve 20. století tu proto vyrostla hornická osada, a dokonce sem vedla železnice, po které se vytěžený materiál odvážel. Dnes už po tehdejším provozu zůstaly jen pozůstatky. A člověk si při pohledu na tu pustinu říká, jak se tu vůbec dalo každý den pracovat. Vždyť už jen vydržet zdejší vedro muselo být úmorné, natož v něm těžit sůl. K tomu nedostatek vody, všude daleko a kolem prakticky nic, co by člověku práci alespoň trochu usnadnilo.
Dallol ale nezajímá jen vědce, kteří zkoumají, co všechno dokáže přežít v extrémních podmínkách. Jezdí sem, nebo se alespoň zdejšími výzkumy zabývají, také odborníci na Mars. A není to jen kvůli tomu, že zdejší krajina trochu připomíná jinou planetu. Některé chemické procesy, které v Dallolu probíhají, totiž mohly kdysi probíhat i tam. O Marsu už dnes víme, že na něm bývala voda, a dokonce se tam našly minerály, které bez jejího působení nejspíš ani nemohly vzniknout. Jenže jestli tam někdy také něco žilo? To je pořád velká neznámá. A právě tady může Dallol vědcům trochu zamotat hlavu.
Jak už jsme si říkali, některé zdejší minerály vypadají pod mikroskopem skoro jako živé buňky. Přitom s životem nemají společného vůbec nic. Takže si představme, že by se něco podobného našlo na Marsu. Nejspíš by to vzbudilo pořádný rozruch, možná by se začalo mluvit o objevu dávného mimozemského života. Jenomže nakonec by se klidně mohlo ukázat, že jde o obyčejný minerální útvar. A právě proto jsou vědci při podobných nálezech tak opatrní. Nestačí, že něco vypadá jako zkamenělý mikroorganismus. Ještě je potřeba přijít na to, jak to vlastně vzniklo. Což není vždycky snadné ani tady na Zemi, natož na Marsu.
Dallol se v posledních desetiletích stal vyhledávaným cílem dobrodružnějších cestovatelů a fotografů. Není těžké pochopit proč. Podobně barevnou krajinu bychom hledali jen obtížně a jednotlivé minerální útvary někdy vypadají tak neuvěřitelně, že by je člověk snadno považoval za uměle vytvořené. Jenže návštěva Dallolu není obyčejný výlet. Kromě extrémního vedra a nebezpečných hydrotermálních jezírek je potřeba počítat také s odlehlostí celé oblasti a bezpečnostní situací v severní Etiopii. Bez zkušených místních průvodců a odpovídajícího zajištění se sem rozhodně není rozumné vydávat.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/dallol-ethiopia
https://www.brilliant-ethiopia.com/region/danakil-depression/dallol
https://volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=221041
https://geology.com/stories/13/dallol/
https://www.tripsavvy.com/dallol-ethiopia-the-hottest-place-on-earth-3498940
https://www.livescience.com/life-not-found-most-extreme-pools-dallol-ethiopia.html
https://zoom.iprima.cz/priroda/smrtonosny-dallol
https://zoom.iprima.cz/priroda/smrtonosny-dallol
