Článek
V listopadu 1985 obletěly svět záběry třináctileté kolumbijské dívky, která zůstala uvězněná v troskách svého domu. Jmenovala se Omayra Sánchezová a už několik desítek hodin stála po krk v bahnité vodě. Kolem ní byli záchranáři, novináři i fotografové. Mluvili s ní, podávali jí pití a snažili se ji nějak dostat ven. Jenže to nešlo. Omayra přitom byla při vědomí, odpovídala na otázky a chvílemi se dokonce usmívala. Nakonec v troskách strávila přibližně šedesát hodin. Její smrt se stala jedním z nejznámějších příběhů katastrofy, při které zahynuly desetitisíce lidí.
Smutný příběh Omayri Sánchézové
Omayra žila se svou rodinou v kolumbijském Armeru. Městu se tehdy docela dařilo, hlavně díky zemědělství. V okolí se pěstovala rýže, bavlna i káva a žilo tu asi 29 tisíc lidí. Omayře bylo třináct let, chodila do školy a o nějakou sopku se asi příliš nezajímala. Proč taky, když měla úplně jiné starosti. Jenže asi padesát kilometrů od Armera se nacházela Nevado del Ruiz, sopka vysoká přes 5 300 metrů. Nahoře měla dokonce ledovec. Kolumbie sice leží blízko rovníku, ale v takové výšce už bývá pořádná zima a sníh tam není nic neobvyklého. A právě tento ledovec se měl později stát velkým problémem. Když totiž sopka vybuchla, začal se rozpouštět a voda se valila dolů do údolí.
Sopka už v minulosti několikrát vybuchla. A nebylo to bez následků. Například v roce 1845 se z jejích svahů valily proudy bahna, které zabily přibližně tisíc lidí. Jenže od té doby uplynulo 140 let. Pro obyvatele Armera byla sopka především součástí okolní krajiny. V roce 1985 se začala probouzet. Přibývalo otřesů, z kráteru unikaly plyny a vědci upozorňovali, že by mohlo dojít k erupci. Dokonce vznikly mapy, které ukazovaly oblasti ohrožené bahnotoky. Armero mezi ně patřilo. Úřady ale nedokázaly zajistit včasnou evakuaci. Varování byla nejednotná, některá se k lidem vůbec nedostala a jiná nevyvolala dostatečnou reakci. A tak se ve městě dál normálně žilo.
Večer 13. listopadu 1985 došlo k erupci Nevado del Ruiz. Samotný výbuch přitom nebyl nijak mimořádně mohutný. Sopka nevyvrhla takové množství materiálu jako při některých známých historických erupcích. Jenže měla na vrcholu ledovec a právě ten se ukázal být obrovským problémem. Horký sopečný materiál začal rozpouštět sníh a led. Voda se smíchala s popelem, kamením a dalšími usazeninami a po svazích se rozběhly mohutné bahnotoky. Říká se jim lahary. A takový lahar není jen nějaká rozvodněná říčka. Je to hustá masa bahna, vody a kamenů, která s sebou bere prakticky všechno, co jí stojí v cestě. Stromy, auta, části domů. Navíc se může pohybovat poměrně rychle.
Proudy postupovaly říčními údolími směrem k obydleným oblastem. Jedním z míst, která ležela přímo v jejich cestě, bylo Armero. Když bahno pozdě večer dorazilo do města, mnoho lidí už spalo. Někteří se probudili kvůli hluku, jiní si všimli vody pronikající do domů. Jenže na útěk už bylo pozdě. Domy se začaly hroutit. Bahno zaplavovalo ulice a strhávalo s sebou lidi i celé stavby. Kdo se dokázal dostat na vyvýšené místo, měl alespoň nějakou šanci. Spousta obyvatel ale zůstala uvězněná uvnitř domů. Armero bylo během krátké doby prakticky zničeno. V samotném městě zahynulo kolem 20 tisíc lidí, další oběti byly v okolí. Celkově se nejčastěji uvádí přibližně 23 tisíc mrtvých. Mezi těmi, kteří první nápor bahna přežili, byla i Omayra.
Když se záchranáři dostali k místu, kde Omayra žila, našli ji mezi troskami zříceného domu. Z vody jí vyčnívala hlava, ramena a ruce. Zbytek těla byl pod hladinou. Dívka byla při vědomí a dokázala s nimi mluvit. Zpočátku možná její situace nevypadala úplně beznadějně. Záchranáři stáli přímo vedle ní, mohli se jí dotýkat a snažili se ji vytáhnout. Jenže její nohy byly zaklíněné pod troskami. Co přesně je drželo, nebylo možné v kalné vodě pořádně zjistit. Podle některých svědectví byly zachycené pod těžkými částmi konstrukce domu, případně pod tělem mrtvé příbuzné. Když se ji pokoušeli vytáhnout, nešlo to. A silnější tahání mohlo způsobit další vážná zranění. Potřebovali především odčerpat vodu, aby vůbec viděli, co se pod hladinou nachází. Jenže vhodné čerpadlo nebylo k dispozici.
To je na celém příběhu asi nejsmutnější. Omayra nebyla zasypaná někde hluboko pod zemí, kde by se k ní nikdo nedokázal dostat. Záchranáři ji měli přímo před sebou. Mohli jí podat ruku, mluvit s ní nebo jí dát napít. Ale dostat jí ven nedokázali. Hodiny ubíhaly a Omayra zůstávala ve vodě. Záchranáři jí podávali pití a něco k jídlu. Někdo jí přinesl sladkosti. Kolem těla dostala pneumatiku, která jí pomáhala udržet hlavu nad hladinou a přitom s nimi pořád komunikovala. Na dochovaných televizních záběrech je vidět drobná dívka s mokrými vlasy a obličejem potřísněným bahnem. Odpovídá na otázky, někdy se usměje. V jednu chvíli posílá vzkaz své matce. Ta v době katastrofy nebyla doma, takže přežila. Omayra to ale nemusela od začátku vědět.
Na některých záběrech mluví také o škole. Jako by pořád počítala s tím, že se za chvíli dostane ven a život bude pokračovat. Těžko říct, nakolik si uvědomovala, v jak vážné situaci je. Bylo jí třináct, měla za sebou děsivou noc a už dlouhé hodiny stála ve studené, špinavé vodě. Navíc mohla být v šoku. Její stav se postupně zhoršoval. Byla vyčerpaná, začínala být zmatená a měla stále méně sil. Záchranáři mezitím sháněli potřebné vybavení. Jenže katastrofa zasáhla obrovskou oblast a pomoc byla zoufale nedostatečná. Nefungovaly komunikace, cesty byly zničené a na mnoha místech čekali další lidé, kteří potřebovali okamžitou pomoc.
Omayra tak zůstávala na stejném místě. Mezi novináři, kteří do Armera dorazili, byl také francouzský fotograf Frank Fournier. Když Omayru uviděl, byla už dlouhou dobu uvězněná v bahně. Fournier pořídil několik snímků, z nichž jeden se později stal světově známým. Na fotografii se Omayra dívá přímo do objektivu. Má zarudlé oči, tmavé vlasy přilepené k obličeji a ruce položené na troskách před sebou. Voda jí sahá téměř k ramenům. Ten snímek je děsivě zvláštní. Není na něm žádné dramatické gesto, žádný výbuch ani hroutící se budova. Jen dívka, která se dívá na fotografa.
Když se fotografie dostala do světa, vyvolala obrovské emoce. Ale zároveň také kritiku. Někteří lidé se ptali, proč ji fotograf místo fotografování nezachránil. Jiným vadilo, že novináři natáčeli a fotografovali umírající dítě. Jenže Fournier neměl možnost Omayru vyprostit. To se nepodařilo ani záchranářům, kteří u ní byli dlouhé hodiny. Fotograf později vysvětloval, že chtěl zachytit, co se v Kolumbii dělo. Ukázat utrpení lidí, kterým se nedostalo včasné pomoci. Jako fotograf amatér to trochu chápu. Sice je to pro někoho možná nepochopitelné, ale kdyby se dívku podařilo zachránit, nikdo by o fotografii nepochyboval. Za snímek získal ocenění World Press Photo of the Year za rok 1985. Omayra se tak stala známou po celém světě. Bohužel až v souvislosti se svou smrtí.
Omayra byla uvězněná přibližně šedesát hodin. Omayra tedy byla ve vodě přes dva dny. Celou tu dobu se prakticky nemohla pohnout, nohy měla zaklíněné pod troskami domu. Nemohla si lehnout, pořádně se vyspat, vlastně ani změnit polohu. Byla stále unavenější, začínala být zmatená a na otázky už nereagovala tak jako předtím. Není se moc čemu divit, po tak dlouhé době v podobných podmínkách na tom musela být opravdu špatně. Uvažovalo se dokonce o tom, že by jí amputovali nohy. Možná by ji pak dokázali vytáhnout. Jenže kde takovou operaci provést? Přímo v bahně, bez pořádného vybavení a s dívkou, která už byla naprosto vyčerpaná? Navíc nikdo nemohl zaručit, že by zákrok vůbec přežila. Nakonec k němu nedošlo.

Zcela pohlcené Armero
Omayra tak zůstala uvězněná na stejném místě. Záchranáři u ní byli, snažili se jí alespoň trochu ulevit, ale dostat ji ven se jim nepodařilo. Zemřela 16. listopadu 1985, po přibližně šedesáti hodinách strávených v troskách. Co přesně její smrt způsobilo, není úplně jasné. Nejspíš se sešlo víc věcí najednou. Podchlazení, naprosté vyčerpání a možná také zranění, která utrpěla při zřícení domu. Bylo jí teprve třináct let.
Když se dnes o Omayře píše, často se objevuje otázka, jestli by přežila, kdyby záchranáři měli potřebné čerpadlo. Možná ano. Ale jisté to není. Nikdo dnes přesně neví, jak vážně měla poraněné nohy a další části těla. Ani rychlejší vyproštění by automaticky neznamenalo, že by přežila. Mnohem důležitější je ale jiná otázka. Proč vůbec musela v troskách svého domu čekat na záchranu? O nebezpečí, které představovala sopka Nevado del Ruiz, se totiž vědělo. Vědci upozorňovali na možnost erupce i na riziko bahnotoků. Existovaly dokonce mapy ohrožených oblastí.
Jenže varování nevedla k včasné evakuaci.Samozřejmě není možné tvrdit, že by se podařilo zachránit úplně všechny. Evakuovat celé město není jednoduché, zvlášť když nikdo přesně neví, kdy a v jakém rozsahu k erupci dojde. Ale tisíce lidí mohly mít šanci dostat se do bezpečí. Katastrofa v Armeru se proto dodnes připomíná jako jeden z nejhorších příkladů selhání při zvládání sopečného nebezpečí. Po tragédii Kolumbie postupně zlepšovala sledování sopek i systém krizového řízení. Pro obyvatele Armera už to ale bylo pozdě.
Z Armera zůstalo jen bahno a vzpomínky. Město se po katastrofě na původním místě znovu nepostavilo. Zůstaly tam ruiny, památníky a místa, kam lidé dodnes přicházejí vzpomínat na své příbuzné. Připomíná se také Omayra. Její jméno znají lidé, kteří o samotném Armeru možná ani nikdy neslyšeli. Při katastrofě zemřelo kolem 23 tisíc lidí. Byly mezi nimi celé rodiny, děti, staří lidé, lidé, kteří se večer uložili ke spánku a ráno už se neprobudili.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/omayra-sanchez
https://timesofindia.indiatimes.com/etimes/trending/photographer-behind-one-of-historys-most-tragic-images-explains-why-he-was-helpless-to-save-her/articleshow/126381875.cms
https://eastindiastory.com/omayra-sanchez-the-haunting-story-of-tragic-resilience/
https://darktales.blog/2021/01/06/the-death-of-omayra-sanchez/
https://magazin.aktualne.cz/omayra-sanchez-nevado-del-ruiz-armero-a-symbol-zbytecne-smrt/r~2b615754bff711f0a26cac1f6b220ee8/?lp=1
https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/fotografie-omayra-sanchez





