Článek
O Vánocích roku 1945 vyhořel v americké Západní Virginii dům rodiny Sodderových. Pět dětí se podařilo zachránit, dalších pět podle úřadů zahynulo v plamenech. Jenže jejich těla se nenašla. Rodiče navíc postupně zjistili několik podivných věcí, které jim nedávaly smysl. Začali proto věřit, že děti vůbec nezemřely, ale někdo je unesl. A pátrali po nich ještě desítky let.
Příběh rodiny Sodderových
George a Jennie Sodderovi žili se svými deseti dětmi ve Fayetteville v Západní Virginii. George se narodil v Itálii, ale do Ameriky přišel už jako chlapec. Postupně se vypracoval, založil si vlastní přepravní firmu a rodině se dařilo docela dobře. Měli velký dům, několik nákladních aut a George rozhodně nepatřil mezi lidi, kteří by se báli práce. Na Štědrý večer roku 1945 bylo doma devět z jejich deseti dětí. Nejstarší syn Joe tehdy sloužil v armádě. Ostatní se těšily na Vánoce a některé přemluvily matku, aby mohly zůstat vzhůru o něco déle. Jennie jim to dovolila, jen jim připomněla, aby před spaním zhasly a uklidily. Sama si šla lehnout.
Někdy po půlnoci ji probudil telefon. Volala neznámá žena, která se ptala po člověku, jehož Jennie vůbec neznala. V pozadí bylo slyšet smích a další hlasy. Jennie jí řekla, že má špatné číslo, a zavěsila. Když se potom podívala po domě, všimla si, že některá světla stále svítí. Připadalo jí to zvláštní, protože děti měly všechno zhasnout. Ale byla noc, Vánoce, děti si hrály. Neřešila to. Později ji probudila rána na střeše. Podle jejího vyprávění to znělo, jako by tam někdo hodil nějaký předmět. Ani tehdy ještě netušila, co přijde. Za nějakou dobu ucítila kouř. Když vstala, zjistila, že jejich dům hoří.
Požár se šířil rychle. George s Jennie se snažili dostat děti ven a nakonec se zachránili společně se čtyřmi z nich. Další syn, John, unikl z horního patra. Jenže pět dětí pořád chybělo. Byli to čtrnáctiletý Maurice, dvanáctiletá Martha, devítiletý Louis, osmiletá Jennie a pětiletá Betty. Podle rodičů měli být všichni v horním patře, kam se už kvůli plamenům nedalo dostat. George se je zoufale pokoušel zachránit. Chtěl přistavit žebřík, který běžně stával u domu, ale nikde ho nenašel. Napadlo ho také přistavit k domu nákladní automobil, vylézt na něj a dostat se k oknům. Jenže auta se mu nepodařilo nastartovat. Hasiči přijeli až ráno. V malém Fayetteville tehdy fungoval dobrovolný hasičský sbor a přivolat jeho členy nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes. Když se konečně dostavili, z domu už mnoho nezbývalo.
Závěr vyšetřování byl poměrně rychlý. Děti zahynuly při požáru, který pravděpodobně způsobila závada na elektroinstalaci. Tak alespoň znělo úřední vysvětlení. George a Jennie tomu ale nevěřili. Zpočátku možná ani sami nevěděli, co si vlastně mají myslet. Jenže čím víc o celé události přemýšleli, tím víc jim připadalo, že něco nesedí. A hlavně tu byla jedna zásadní věc. Po dětech se nenašly žádné jednoznačně identifikovatelné ostatky. Tohle rodiče trápilo asi nejvíc. Pokud všech pět dětí skutečně uhořelo, muselo přece něco zůstat. Nějaké kosti, zuby, cokoliv. Hasičský velitel jim vysvětloval, že požár byl natolik silný, že těla mohla být prakticky úplně zničena. Jennie se s tím ale nechtěla smířit. Dokonce si doma zkoušela spalovat zvířecí kosti, aby zjistila, jestli po nich něco zůstane. A zůstávalo.
Samozřejmě takový domácí pokus nemohl prokázat, co se stalo při požáru jejich domu. Teploty mohly být úplně jiné, stejně jako délka hoření. Navíc se trosky po požáru nepodařilo pořádně prozkoumat a George později nechal místo zasypat zeminou. Chtěl tam mít památník svých dětí. Jenže rodiče se k otázce ostatků stále vraceli. V roce 1949 nechali místo znovu prohledat. Tentokrát se našlo několik drobných úlomků lidských obratlů. Kosti putovaly k odborníkům ze Smithsonian Institution, kteří dospěli k závěru, že pravděpodobně pocházely z člověka staršího, než bylo nejstarší pohřešované dítě. Navíc nevykazovaly známky vystavení ohni. Mohly se tam dostat s navezenou zeminou. To nikdo nevěděl. Jisté bylo jen to, že ani po čtyřech letech rodina neměla důkaz, že jejich děti v domě skutečně zemřely.
George si postupně vybavoval události, které se odehrály ještě před požárem. A některé byly opravdu zvláštní. Několik měsíců před tragédií přišel k domu muž, který se zajímal o práci. Při rozhovoru si údajně všiml elektrických rozvodů a prohlásil, že jednou způsobí požár. George přitom nechal instalaci nedávno zkontrolovat a žádný problém se nenašel. Jiný muž mu měl vyhrožovat poté, co odmítl uzavřít životní pojištění. George byl totiž dost otevřeným odpůrcem italského diktátora Benita Mussoliniho a některým lidem z místní italské komunity se jeho názory nelíbily. Údajně mu dokonce někdo předpověděl, že jeho dům shoří a děti budou zničeny.
Celkově tam bylo okolo případu mnoho podivností. Žebřík, který George nemohl najít, byl později objeven mimo své obvyklé místo. Telefonní vedení mělo být podle opraváře přeříznuté. A obě nákladní auta, která George potřeboval k záchraně dětí, odmítla nastartovat, přestože je běžně používal. Samostatnou záhadou byl také předmět, který měl někdo najít poblíž domu. Připomínal součást zápalného zařízení a rodina ho spojovala s ránou, kterou Jennie slyšela na střeše. Dnes už je těžké říct, co z toho skutečně souviselo s požárem. Většina těchto informací je známa z pozdějších výpovědí rodiny. Některé mohly být přesné, jiné se mohly časem trochu změnit. Po takové tragédii si člověk nejspíš přehrává poslední hodiny pořád dokola a snaží se najít něco, čeho si tehdy nevšiml. Sodderovi ale začali být přesvědčení, že jejich dům někdo zapálil úmyslně, a že děti mezitím odvezl pryč.

Zaslaná fotografie, na které měl být údajně Louise
Zprávy o zmizení pěti sourozenců se postupně dostaly daleko za hranice Západní Virginie. A začali se ozývat lidé, kteří údajně něco věděli. Jedna žena tvrdila, že v noci požáru viděla děti v projíždějícím automobilu. Jiná vypověděla, že následující ráno obsluhovala několik dětí v turistickém zařízení poblíž Charlestonu. Měly cestovat s dospělými v automobilu s floridskou poznávací značkou. Další svědectví přišlo od ženy, která pracovala v hotelu. Tvrdila, že asi týden po požáru viděla několik dětí odpovídajících popisu pohřešovaných sourozenců. Doprovázeli je dospělí, kteří spolu mluvili italsky. Když se s dětmi pokusila promluvit, muži jí v tom údajně zabránili. Pro rodiče to muselo být strašné. Na jednu stranu naděje, že děti žijí. Na druhou stranu žádná možnost si to ověřit.
George se pouštěl do pátrání po celé zemi. Najímal detektivy, cestoval za lidmi, kteří tvrdili, že něco viděli, a snažil se přimět úřady k dalšímu vyšetřování. Obrátil se dokonce na FBI. Jenže případ spadal do působnosti místních úřadů a k rozsáhlejšímu federálnímu vyšetřování nakonec nedošlo. Žádné ze svědectví se nepodařilo potvrdit. Nikdo nepřivedl děti domů, nikdo nepředložil spolehlivý důkaz, že některé z nich skutečně přežilo. Přesto rodiče hledali dál. V roce 1967 přišla Jennie poštou obálka z Kentucky. Uvnitř byla fotografie mladého muže s tmavými vlasy. Na zadní straně se nacházel krátký, poněkud nesrozumitelný vzkaz, ve kterém bylo uvedeno jméno Louis Sodder.
Louisovi bylo při požáru devět let. V roce 1967 by mu tedy bylo přes třicet. A muž na fotografii podle rodičů vypadal tak, jak si představovali svého dospělého syna. Znovu se rozběhlo pátrání. Rodina najala soukromého detektiva, který měl zjistit, kdo muž na snímku je a odkud fotografie pochází. Jenže detektiv se podle rodinného vyprávění už neozval. Tohle muselo být snad ještě horší než předchozí zprávy. Mít před sebou fotografii člověka, který by mohl být vaším dítětem, a přitom nevědět, kde ho hledat. Dodnes se nepodařilo prokázat, kdo na snímku skutečně byl. Podobnost sama o sobě samozřejmě nestačí. Mohlo jít o Louise, ale také o úplně cizího muže. A nelze vyloučit ani to, že někdo rodině poslal fotografii schválně.
Sodderovi nechali u silnice poblíž svého pozemku postavit velkou reklamní tabuli. Byly na ní fotografie pěti pohřešovaných dětí, jejich jména a nabídka odměny za informace. Kolem projížděla auta, lidé si tabuli prohlíželi a někteří se rodině ozývali. Občas přišla nová zpráva, další údajné svědectví nebo nějaká stopa. Nic ale nevedlo k nalezení dětí. George zemřel v roce 1969. Bylo mu třiasedmdesát let a odpověď na otázku, co se stalo s jeho pěti dětmi, se nikdy nedozvěděl. Jennie žila ještě dalších dvacet let. Po požáru nosila černé oblečení a až do smrti v roce 1989 věřila, že její děti někde žijí. Rodinná tabule u silnice zůstala stát ještě dlouho. Odstraněna byla až po její smrti.
V pátrání pokračovali také přeživší sourozenci. Nejmladší Sylvia, které byly při požáru pouhé dva roky, zemřela v roce 2021. I ona byla přesvědčená, že její bratři a sestry nezahynuli. Jenže co se tehdy opravdu stalo? Je docela možné, že děti při požáru skutečně zemřely. Dům vyhořel velmi rychle, místo nebylo důkladně prozkoumáno a pozdější zásahy mohly zničit nebo zakrýt důležité stopy. To, že se nenašla těla, ještě samo o sobě neznamená, že tam žádná nebyla.
George a Jennie Sodderovi se vlastně nikdy nedostali do situace, kdy by mohli své děti skutečně pohřbít a přijmout jejich smrt. Neměli hroby, neměli ostatky a pořád se objevoval někdo, kdo tvrdil, že je viděl. Možná jim ta naděje pomáhala žít dál. Možná je naopak celé ty roky ničila. Nejspíš obojí. Od požáru už uplynulo více než osmdesát let. Pokud některé z dětí opravdu přežilo, dnes by šlo o velmi starého člověka. A pokud všechny zahynuly v domě, jejich rodiče strávili desítky let hledáním někoho, kdo už se nikdy vrátit nemohl.
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/history/what-happened-sodder-children-siblings-who-went-up-in-smoke-west-virginia-house-fire-172429802/
https://everything.explained.today/Sodder_children_disappearance/#google_vignette
https://appalachianmemories.org/2025/12/25/the-sodder-children-mystery-in-appalachia-80-years-later/
https://www.grunge.com/676611/the-biggest-sodder-children-theories-what-really-happened-to-them/
https://www.abc.net.au/news/2023-12-25/the-mystery-of-the-vanished-sodder-children/103245390
https://people.howstuffworks.com/sodder-children.htm





