Beauceron není pes pro každého. Chyby ve výchově u něj mohou přijít draho

Psi, kteří po staletí pracovali po boku pastevců, bývají trochu jiní než plemena vyšlechtěná především pro společnost. Museli se rozhodovat sami, hlídat stádo, všímat si změn kolem sebe a v případě potřeby zakročit dříve, než jim člověk vůbec stačil něco přikázat. Právě z takového prostředí pochází beauceron. Velký, tmavý pes s rezavými znaky může na první pohled připomínat mohutnějšího dobrmana nebo křížence několika pracovních plemen, ve skutečnosti je však svébytným francouzským ovčákem s velmi dlouhou historií. Pod jeho poměrně strohým vzhledem se skrývá pes inteligentní, odvážný a mimořádně oddaný své rodině. Zároveň ale také pes, který dokáže být tvrdohlavý, sebevědomý a pro nezkušeného člověka překvapivě náročný.

Kořeny beaucerona sahají hluboko do francouzské historie. Velcí ovčáčtí psi podobného typu se na francouzském venkově používali po staletí. Jejich úkol nebyl jednoduchý. Nestačilo pouze držet ovce pohromadě. Pes musel stádo přesouvat na velké vzdálenosti, chránit ho a současně poslouchat pastevce. Potřeboval tedy kombinaci vytrvalosti, odvahy, samostatnosti a ochoty spolupracovat s člověkem.

Označení beauceron může trochu mást. Název totiž odkazuje na francouzský region Beauce, ale neznamená to, že by plemeno vzniklo výhradně právě tam. V minulosti byli francouzští ovčáci rozlišováni především podle typu srsti. Dlouhosrstí psi se postupně ustálili jako briardi (o tomto plemeni jsem psala v článku zde), zatímco krátkosrstý typ se stal základem dnešního beaucerona, známého také jako Berger de Beauce či Bas-Rouge. Poslední označení, které lze přeložit přibližně jako „červené punčochy“, vzniklo podle charakteristických pálených znaků na dolních částech končetin.

Na konci 19. století už začalo docházet k cílenějšímu rozlišování a standardizaci francouzských ovčáckých plemen. Beauceron se postupně proměnil z ryze pracovního venkovského psa v jasně definované plemeno. Přesto si dlouho uchovával především praktické využití. Vzhled byl důležitý, ale mnohem podstatnější bylo, zda pes vydrží pracovat a zda se na něj člověk může spolehnout. Jeho schopností si všimla také armáda. Beauceroni byli využíváni během světových válek například jako spojovací, strážní či pátrací psi. Jejich inteligence, fyzická odolnost a odvaha se uplatnily i tam, kde podmínky neměly s poklidným francouzským venkovem mnoho společného. Právě pracovní minulost je na povaze dnešního beaucerona stále znát. Podoba jeho práce se změnila, samotný pes ale rozhodně neztratil potřebu něco dělat.

Dospělého beaucerona lze jen těžko přehlédnout. Psi dosahují přibližně 65 až 70 centimetrů v kohoutku, feny jsou zpravidla o něco menší. Jde o velkého a silného psa, jeho tělo by však nemělo působit těžce ani neohrabaně. Správný beauceron je atletický, pevný a stavěný tak, aby dokázal dlouho pracovat v pohybu. Hlava je dlouhá a poměrně výrazná, uši bývají nesené napůl vztyčené nebo svěšené a tmavé oči dávají psovi pozorný, někdy až přísný výraz. Srst je krátká, pevná a přiléhavá, s hustou podsadou. Nejznámější barevnou variantou je černá s pálením. Rezavě červené znaky se objevují mimo jiné nad očima, na tlamě, hrudi a končetinách. Existuje však také zbarvení harlekýn, při němž se kombinuje černá, šedá a pálená.

Jedním z detailů, podle kterých lze beaucerona bezpečně poznat, se ukrývá na zadních končetinách. Plemeno má mít dvojité paspárky. V rámci plemene jsou ale typickým a požadovaným znakem. Beauceron dospívá poměrně pomalu. Velké tělo může už v mladém věku působit dojmem hotového psa, zatímco v hlavě stále zůstává nezkušený puberťák. Právě období dospívání bývá pro některé majitele první skutečnou zkouškou.

Kdo očekává psa, který bude nadšeně vítat každého člověka na ulici, pravděpodobně sáhl po špatném plemeni. Beauceron bývá ke své rodině velmi silně připoutaný, vůči cizím lidem však může zůstávat rezervovaný. Nemusí mít potřebu nechat se hladit od každého, koho potká. Určitá zdrženlivost je u něj přirozená. Právě ve vztahu ke svému člověku ale ukazuje úplně jinou tvář. Dobře vedený beauceron dokáže být překvapivě citlivý a kontaktní. Svého majitele pozoruje, sleduje jeho chování a chce být součástí dění.

Je také mimořádně inteligentní. A právě tady se skrývá jedna z jeho největších předností i největších pastí. Inteligentní pes se totiž nenaučí pouze to, co ho naučit chceme. Velmi rychle si všimne také našich chyb. Pozná, kdy pravidlo platí jen někdy, zjistí, kterého člena rodiny lze snáze přesvědčit, a dobře si pamatuje, co mu jednou prošlo. Tvrdost při výcviku přitom není řešením. Beauceron potřebuje člověka klidného, důsledného a čitelného. Hrubé zacházení může vztah se psem poškodit, stejně jako naprostá benevolence. Ideální majitel nemusí psa neustále kontrolovat silou. Měl by však vědět, co od něj očekává, a být schopen nastavená pravidla dodržovat.

U malého beaucerona mohou některé projevy působit roztomile. Štěně skáče, chytá člověka za rukáv, tahá na vodítku nebo se žene ke každému psovi, kterého spatří. Jenže ze štěněte velmi rychle vyroste silný pes. To, co bylo ve čtyřech měsících nepříjemností, může být o rok později skutečný problém. Proto je u beaucerona důležitá časná a rozumná socializace. Nejde o to vláčet štěně mezi stovkami lidí a psů a nutit ho ke kontaktu. Mělo by se především naučit, že okolní svět je normální. Auta, děti, ruch města, veterinární ordinace, jiná zvířata, neznámé prostředí i lidé různých typů by pro něj postupně měli přestat být něčím, co vyžaduje zvláštní reakci.

Zanedbaná výchova se u tohoto plemene může nepříjemně vrátit. Beauceron je velký, rychlý, sebevědomý a má přirozené hlídací vlohy. Pokud se k tomu přidá nedostatečná socializace nebo majitel, který psa nedokáže vést, může vzniknout jedinec přehnaně teritoriální, konfliktní nebo obtížně ovladatelný. To ale neznamená, že by beauceron byl od přírody agresivní pes. Spíše jde o plemeno, u kterého mají chyby ve výchově vzhledem k jeho velikosti, síle a povaze mnohem větší následky než u malého společenského psa.

Beauceron vznikl jako pracovní pes a několik století šlechtění se nedá vymazat tím, že dnes většina jeho majitelů nevlastní stádo ovcí. Potřebuje pohyb, ale ještě důležitější je zaměstnání hlavy. Pouhé pobíhání po zahradě mu zpravidla nestačí. Zahradu totiž velmi rychle zná do posledního kouta a nemá důvod na ní celé hodiny běhat. Uplatnění může najít v poslušnosti, stopování, různých kynologických sportech, záchranářském výcviku, pasení i dalších aktivitách, při kterých může pracovat společně s člověkem. Mnoho beauceronů ocení dlouhé výlety a další fyzickou aktivitu, pokud odpovídá jejich věku a kondici. Zároveň však není cílem vytvořit ze psa sportovce, který potřebuje každý den několik hodin běhat, aby byl doma snesitelný. Stejně důležité je naučit mladého beaucerona odpočívat. Pes, kterému člověk od štěněte neustále vymýšlí další a další fyzickou aktivitu, si může vybudovat obrovskou kondici, ale vůbec se nenaučí vypnout.

Ve správné domácnosti může být beauceron skvělým rodinným psem. Ke svým lidem bývá věrný a může dobře fungovat i s dětmi. Vždy je však potřeba počítat s jeho velikostí a temperamentem. Mladý rozjařený pes může malé dítě porazit, protože že si neuvědomuje vlastní sílu. Soužití s dalšími psy a zvířaty závisí na konkrétním jedinci, jeho zkušenostech a socializaci. Beauceron není plemeno, u kterého by měl majitel automaticky předpokládat bezproblémové přátelství s každým cizím psem. U dospělých jedinců se může projevit výrazné sebevědomí a ne každý bude mít zájem o těsný kontakt se psy stejného pohlaví. Také jeho hlídací instinkt je skutečný. Mnoho beauceronů velmi dobře rozlišuje mezi běžnou situací a něčím neobvyklým a svůj domov přirozeně sleduje. Není proto potřeba hlídání uměle podporovat. Pes, který už geneticky disponuje ostražitostí a ochranářskými sklony, nepotřebuje učit, že za každým plotem číhá nepřítel.

Beauceron patří mezi poměrně robustní plemena, ani jemu se však zdravotní problémy nevyhýbají. Vzhledem k velikosti plemene je důležité sledovat především stav pohybového aparátu, zejména kyčelních kloubů. Při výběru štěněte proto není důležitá pouze barva, mohutná hlava nebo výstavní úspěchy rodičů. Mnohem větší význam mají zdravotní vyšetření a celková kvalita chovu. Stejně jako u dalších velkých a hlubokohruďých psů je třeba počítat také s rizikem dilatace a torze žaludku, tedy život ohrožujícího stavu vyžadujícího okamžitou veterinární pomoc. Zodpovědní chovatelé věnují pozornost i dalším onemocněním, která se mohou v populaci plemene objevit, a podle možností využívají dostupná vyšetření a genetické testy. U štěněte velkého plemene je důležitý také rozumný růst. Více pohybu totiž automaticky neznamená zdravějšího psa. Dlouhé běhání u kola, opakované skoky nebo jiné intenzivní zatěžování nejsou pro rostoucího beaucerona vhodnou cestou k dobré kondici. Na ni bude mít dost času v dospělosti.

Beauceron může na první pohled zaujmout vzhledem. Černá srst, výrazné pálení, mohutná postava a sebejistý výraz z něj dělají psa, za kterým se lidé otáčejí. Právě vzhled by ale měl být až jedním z posledních důvodů, proč si ho člověk pořídí.

Zdroje:

https://www.thesprucepets.com/beauceron-dog-breed-4159350

https://www.dogster.com/dog-breeds/beauceron/

https://www.hillspet.com/dog-care/dog-breeds/beauceron

https://www.pets4homes.co.uk/dog-breeds/beauceron/

https://www.dailypaws.com/dogs-puppies/dog-breeds/beauceron

https://www.gooddog.com/breeds/beauceron

https://wagwalking.com/breed/beauceron

https://www.ireceptar.cz/zvirata/beauceron-30001126.html