Článek
Kdo by si z nás v mládí nepoložil otázku, co by si s sebou vzal na pustý ostrov, kdyby ztroskotal? No jo, ale co když by se na žádný ostrov ani nedostal a zůstal na pouhém člunu na moři? V tom případě by si asi každý z nás přál, aby měl nezničitelný člun, dostatek jídla, nekonečnou zásobu vody, ochranu před horkým sluncem a po boku milovanou osobu. Ve dvou je vždy snadnější překonat i hodně těžké okamžiky. Jsou lidé, kteří takovou situaci prožili a dokonce přežili. Pojďme společně vplout do doby a na širé moře, kde se takový příběh stal.
Silný příběh manželů
Maurice Charles Bailey a jeho žena Maralyn Bailey byli oba britského původu. Maurice se narodil 22. ledna roku 1933 a Maralyn 24. dubna 1941. Jejich manželství bylo celkově poklidné. Oba se ale rozhodli, že podniknou dobrodružnou výpravu. Maurice prodal všechen jejich majetek a koupil jachtu. Jachta byla dlouhá 9,4 metrů a Maurice na ní musel udělat poměrně dost úprav, než byla schopna plavby. Jachtu pojmenovali Auralyn. Dali si svůj cíl, kterým měl být Nový Zéland a když bylo vše připraveno, vydali se společně vstříc dobrodružství.
Manželé vypluli ze Southamptonu. Po většinu času byla plavba klidná, někdy bylo moře rozbouřené, ale Auralyn vše zvládala bez větších potíží. Únoru roku 1973 v poklidu propluli Panamským průplavem, který spojuje Karibské moře, Atlantský oceán a Tichý oceán. Z Panamského průplavu se měli dát směrem na Galapágy. Z počátku se zdálo vše nádherné a nikoho z nich nenapadlo, co se může stát a také stane. Do dalšího zmíněného bodu trasy, Galapág zbývalo něco okolo 300 mil. A právě někde v těchto místech do jejich jachty narazil obrovský vorvaň.
Náraz vorvaně byl tak silný a devastující, že to jachta odnesla nejhůř jak mohla. Manželé Maurice a Maralyn neměli moc času a museli jednat velmi rychle. I když museli být v obrovském stresu a šokováni celou situací, museli zachovat co nejvíce klidu. Podařilo se jim připravit nafukovací záchranný člun a do něj připravit co nejvíce zachráněných zásob. Pak nezbývalo nic jiného, než opatrně naskočit do člunu a odpádlovat o něco dál a v tichosti pozorovat, jak jim jejich drahá Auralyn mizí v temnotě oceánu.
Dokud má člověk nějaké zásoby, není v takovém stresu, jako v momentě, kdy zjistí, že došly. A jejich zásoba bohužel nebyla moc bohatá. Jednali tak, jak jim nařizoval instinkt. Snažili se sbírat dešťovou vodu, aby měli dostatek tekutin. Snažili se na spony, ze kterých vytvořili háčky, ulovit nějaké ryby. Občas jim oceán připravil krušné chvíle, když byla například bouře a obrovské vlny nebo když okolo nich kroužil nejeden žralok. Nakonec byl i problém sesbírat dostatek vody. Museli pít i krev ulovených zvířat. To pochopitelně ale není po zdravotní stránce v pořádku. Bohužel v takovou situaci dělá člověk vše, aby měl šanci přežít.
Dokud to šlo, krátili si čas na člunu hraním jednoduchých her. Dost jim to však kazilo počasí. Postupně však ani na toto nezbývalo moc energie. Špatná strava v kombinaci s nedostatkem vody začala být proti nim. Jejich těla byla vyčerpaná. Naděje vždy vysvitla, když někdo z nich v dálce viděl loď. I když se jim podařilo zachránit pár světlic, žádná z nich nefungovala. Nebylo tedy možné dát nějaké lodi signál. To muselo být pro oba nesmírně depresivní. Vedle člunu se občas krom žraloků objevily kosatky nebo delfíni. Dny utíkaly a jejich naděje pomalu pohasínala. Aby toho nebylo málo, začali mít problém s člunem. Poměrně často se vyfukoval, a tak ho museli střídavě nafukovat.
Štěstí se na ně usmálo 30. června 1973, kdy na ně narazila rybářská loď Weolmi 306. Jihokorejská posádka pomohla vyhublým manželům na svoji loď. Jejich zdravotní stav byl žalostný a sotva oba stáli na nohou. Posádka je na lodi dopravila do Honolulu, hlavního města Havaje. Když se dali z nejhoršího dohromady, vrátili se zpět do Anglie. Rozhodli se sepsat knihu o svém nechtěném dobrodružství a utrpení, které prožívali. V roce 1975 si společně pořídili novou jachtu, kterou pojmenovali Auralyn II. a vypluli na moře. Hodně lidí, kteří by zažili něco podobného, by se na moře neodvážilo. Ovšem tento silný pár se nenechal jejich strašlivou zkušeností odradit.
Maurice sám s odstupem času prozradil, že kdyby věděl, že se jim za čtyři měsíce dostane záchrany, tento zážitek by si klidně zopakoval. Ve dne i v noci slyšeli zpívat velryby, dokonce byla jedna z nich tak blízko, že jí mohli pohlédnout do oka. Po celou tu dobu vlastně žili a byli součástí divoké přírody. Jediné, co je velmi mrzelo, že při svém hladovění museli dokonce zabít i želvy. Pro ně překrásná zvířata. Není divu, že po takové zkušenosti to přivedlo oba manžele k vegetariánství.
Maralyn bohužel zemřela brzy, a to v jejích 61 letech. Maurice zůstal sám a dalších 16 let žil bez své milované ženy. Zemřel roku 2018 v 85 letech. Klobouk dolů před statečným manželským párem, který zakusil opravdu hodně, a přesto společně dokázali bojovat a nakonec i díky záchraně přežít.
Anketa
Zdroje:
https://www.nzherald.co.nz/world/maurice-bayley-who-survived-117-days-lost-at-sea-with-his-wife-dies-aged-85/B5OJDJYWD4773CQX24R5YBYZJY/
https://www.mirror.co.uk/news/uk-news/brit-who-survived-117-days-21014862
https://paradise.docastaway.com/maurice-maralyn-bailey-117-days-adrift/
https://en.wikipedia.org/wiki/Maurice_and_Maralyn_Bailey
