Nikdo ho nevyhnal a před ničím neutíkal. Přesto se rozhodl Richard Proenneke zmizet na Aljašku

Když bylo Richardu Proennekemu jednapadesát let, mohl žít v pohodlí. On si však vybral pravý opak. Na břehu jezera v aljašské divočině začal kácet smrky, opracovávat kmeny a stavět srub. Neměl elektřinu, tekoucí vodu ani telefon. Neměl stavební firmu, motorovou pilu a už vůbec ne obchod za rohem, kam by mohl zajet, když zjistil, že mu něco chybí. Měl ruční nářadí, zkušenosti, čas a rozhodnutí, které se z dnešního pohledu zdá téměř nepochopitelné. Chtěl zjistit, jestli dokáže žít jednoduše, sám a podle podmínek, které mu bude určovat divoká příroda.

Richard Louis Proenneke se narodil 16. května 1916 v Iowě. Lidé mu říkali Dick. Nebyl to člověk, který by jednoho dne utekl z kanceláře a bez zkušeností zamířil do lesa s romantickou představou o životě mimo civilizaci. Uměl pracovat rukama a byl mimořádně zručný. Než se natrvalo usadil u Twin Lakes, měl za sebou roky práce, při níž se naučil zacházet s nářadím a opravovat věci, místo aby je jednoduše vyhodil a koupil nové. Právě tahle schopnost se později stala jedním ze základů jeho života na Aljašce.

K Twin Lakes se poprvé dostal v roce 1962. Pozvali ho tam přátelé Spike a Hope Carrithersovi a Proenneke se do oblasti v dalších letech vracel. Něco na ní ho přitahovalo natolik, že z místa pro návštěvy začal postupně dělat místo, kde chtěl skutečně žít. V druhé polovině šedesátých let navíc utrpěl poranění oka, které bylo natolik vážné, že hrozila ztráta zraku. I tato zkušenost přispěla k jeho rozhodnutí usadit se daleko od civilizace. V roce 1967 se k Upper Twin Lake vrátil s konkrétním plánem. Bylo mu 51 let a tentokrát už nehledal místo, kde stráví dovolenou. Hledal místo pro dům, kde by mohl žít. Našel ho nedaleko srubu Carrithersových. Pozemek původně souvisel s jeho přítelem Herbem Wrightem, který však vážně onemocněl a Proennekeho povzbudil, aby místo využil. Během léta 1967 začal Dick připravovat smrkové kmeny. Následující rok se pustil do samotné stavby.

Proenneke si srub postavil převážně z materiálu, který našel v okolí, a pracoval především s jednoduchým ručním nářadím. Některé nástroje si upravoval nebo vyráběl sám. Když se něco poškodilo, opravil to. National Park Service dnes upozorňuje, že jeho srub nebyl ani prvním, ani největším srubem postaveným v aljašské divočině. Výjimečné bylo něco jiného. Preciznost jeho práce a skutečnost, že celý proces zaznamenával na film. Na dochovaných záběrech tak není žádný filmový hrdina bojující o život. Je tam hubený muž, který pracuje. Měří, řeže, tesá, vrtá, přenáší dřevo. Znovu a znovu. V krajině, kde by dnes většina lidí řešila především to, zda má signál a dostatečnou zásobu jídla, Proenneke řešil, jak přesně zapadne jeden kus dřeva do druhého. Do roku 1968 měl svůj nový domov hotový.

Nebyl velký. Ani nemusel být. Potřeboval místo na spaní, práci, zásoby a teplo. Mnohem důležitější než rozměry bylo, že každá část domu měla svůj účel. Vytvořil si nábytek, úložné prostory a řadu praktických předmětů. Nic se zbytečně nevyhazovalo. Později dokonce využíval staré kovové nádoby a další materiály k výrobě věcí, které potřeboval. Jeho přístup k životu v divočině měl jednoduché pravidlo. Místo, na kterém žije, by kvůli jeho přítomnosti nemělo trpět.

Pak přišla první zima. Právě v tu chvíli se romantická představa srubu u nádherného jezera mění v něco podstatně vážnějšího. Aljaška neodpouští nepřipravenost. Teploty klesají hluboko pod bod mrazu, jezero zamrzá, sníh mění možnosti pohybu a každá běžná činnost vyžaduje práci. Teplo znamená dřevo. Dřevo znamená porazit, nařezat, přinést a uskladnit. Voda se sama neobjeví po otočení kohoutkem. A když člověk něco potřebuje, nemůže prostě sednout do auta a jet si to koupit. Proenneke si přesto na podobný rytmus zvykl a našel v něm to, co hledal.

Dne 28. listopadu 1968 strávil ve svém novém srubu první Den díkůvzdání. Venku bylo pod nulou a příroda okolo musela vypadat přímo pohádkově. Dick měl většinu dne zapálený oheň. Dal si borůvkový moučník, horkou čokoládu a otevřel si dvě libry sušenek, které si schovával od září. Večer pozoroval hvězdy, měsíc a poslouchal vítr. Ve svém deníku si poznamenal, že oheň je za bouřlivého dne dobrou společností. Není pravda, že by třicet let žil zcela odříznutý od ostatních lidí a přežíval pouze z toho, co ulovil nebo našel v lese. Proenneke udržoval kontakty s přáteli, psal obrovské množství dopisů, přijímal návštěvy a využíval také zásobování zvenčí. National Park Service výslovně připomíná, že nebyl poustevníkem. Samota, kterou si zvolil, neznamenala úplné zpřetrhání vztahů s lidmi. Většinu dní však byl odkázán především sám na sebe.

Vytvořil si režim, který se opakoval podle ročních období. Řezal dřevo, opravoval srub, chodil krajinou, připravoval jídlo, sledoval počasí a zvířata. Hodně fotografoval a filmoval. Fotoaparát nosil na svých výpravách a díky tomu zachytil Twin Lakes způsobem, který by jinak zmizel společně s jeho vzpomínkami. V roce 1974 si od něj National Park Service dokonce objednala filmové záběry a fotografie oblasti, protože se tehdy zvažovala ochrana zdejší krajiny. Především ale psal. Den za dnem zaznamenával počasí, pohyb zvířat, práci kolem srubu, návštěvy i drobnosti, které by jiný člověk nepovažoval za důležité. Jeho deníky nakonec vytvořily mimořádně podrobný záznam života jednoho člověka na jediném místě v průběhu desítek let. V roce 2000 Proenneke se svým bratrem Raymondem věnovali National Park Service všech 255 jeho deníků. Dohromady vážily téměř 90 liber, tedy přes 40 kilogramů. Spolu s nimi předal také dopisy, fotografie, knihy, nářadí a další věci ze srubu. Právě jeho zápisky se staly základem knih a jeho filmové záběry později umožnily milionům lidí nahlédnout do života, který by jinak znalo jen několik jeho přátel.

Zvláštní je, jak málo dramaticky Proenneke svůj život vnímal. Dnes bychom jeho pobyt popsali spíš jako extrémní přežití. Jenže pro něj bylo důležité něco jiného. Všímal si změny světla, ledu na jezeře, příchodu zvířat nebo obyčejného pocitu, když člověk po návratu z mrazu sedí u kamen. Jednou napsal, že některé z nejjednodušších věcí mu přinesly největší potěšení, a přitom nestály téměř žádné peníze. Roky ubíhaly. Proenneke stárnul, ale z Twin Lakes odejít nechtěl. Když se oblast v roce 1980 stala součástí nově vytvořeného Lake Clark National Park and Preserve, byl už s místní krajinou spojený tak těsně, že se později zapojoval i jako dobrovolník. Pomáhal zaměstnancům parku, sledoval počasí, podílel se na pozorování zvířat a pomáhal návštěvníkům. Ještě ve vysokém věku vyrážel do hor. Tělo mu však postupně začalo připomínat něco, co jeho vůle dlouho odmítala přijmout, že ani člověk zvyklý spoléhat sám na sebe nemůže stáří zastavit.

V první polovině devadesátých let už přestával trávit u Twin Lakes celé zimy. Zdravotní stav se zhoršoval a pobyt v odlehlé oblasti představoval stále větší riziko. Podle životopisných materiálů National Park Service si při jednom zimním pádu poranil žebra a postupně měl i další zdravotní potíže. Přesto ještě v roce 1994, ve svých 78 letech, zvládl během výpravy vystoupat více než 3 000 stop. Nakonec přišel okamžik, který musel přijít. V roce 1998, když mu bylo 82 let, přestal u Twin Lakes žít definitivně. Odešel do Kalifornie, kde žil se svým bratrem Raymondem. O dva roky později se ale na Aljašku ještě jednou vrátil.

Bylo mu čtyřiaosmdesát. Znovu stál před srubem, který začal stavět jako jednapadesátiletý muž. Mezi těmi dvěma okamžiky ležela prakticky třetina století. Tisíce rán, kdy otevřel dveře a podíval se na jezero. Tisíce večerů u ohně. Zimy, jara, medvědi, losi, vítr, sníh, zamrzající voda a nekonečné řádky popsaného papíru. Byla to jeho poslední návštěva Twin Lakes. Richard Proenneke zemřel 20. dubna 2003 v kalifornském Hemetu. Bylo mu 86 let.

Srub ale zůstal na svém místě. Stojí na břehu Upper Twin Lake dodnes a patří k historicky nejcennějším místům Lake Clark National Park and Preserve. Když se člověk dívá na jeho fotografie, není na něm na první pohled nic velkolepého. Malá dřevěná stavba, okno, dveře, komín, za ní les a hory a před ní voda.

Nesnažil se dokázat, že člověk civilizaci nepotřebuje. A už vůbec nebyl trosečníkem, kterému nezbyla jiná možnost. Mohl se vrátit k pohodlnějšímu životu. Místo toho si vybral místo, kde každé poleno musel někdo přinést, každou poruchu někdo opravit a každý den měl jen tolik pohodlí, kolik si dokázal vlastníma rukama vytvořit.

Zdroje:

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/richard-l-proenneke.htm

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/proennekes-cabin.htm

https://www.thefamouspeople.com/profiles/richard-proenneke-43656.php

https://www.nps.gov/lacl/learn/historyculture/proennekejournals.htm

https://www.friendsofdickproenneke.org/