Článek
Na přelomu 19. a 20. století žily ve Spojených státech tisíce přistěhovalců, kteří sem přijeli s jedinou nadějí – začít znovu. Stejný sen měla i žena, která se později stala jednou z nejzáhadnějších postav americké kriminalistiky. Jmenovala se Belle Gunnessová.
Narodila se 11. listopadu 1859 jako Brynhild Paulsdatter Størsethová na venkově v norském Selbu. Pocházela z početné rodiny drobných farmářů, kde byl život tvrdý a každá koruna se musela vydřít. Dětství trávila prací na hospodářství a už od útlého věku věděla, že přežijí jen ti nejvytrvalejší.
Koncem 19. století se stejně jako statisíce dalších Norů rozhodla opustit rodnou zemi. Amerika byla tehdy symbolem příležitostí. Lákala levnou půdou, prací i představou, že minulost lze nechat za oceánem. V roce 1881 dorazila do Spojených států, usadila se v Chicagu a začala pracovat jako služebná.
Nebyla vzdělaná ani společensky významná. Lidé, kteří ji znali, ji popisovali jako silnou, fyzicky zdatnou a spíše uzavřenou ženu. Měřila přes 180 centimetrů, a tak budila respekt už svou postavou. Přesto nijak nevyčnívala. Ve čtvrti plné přistěhovalců byla jednou z mnoha žen, které tvrdě pracovaly a snažily se vybudovat lepší budoucnost.
Americký sen se začal měnit v tragédii
V roce 1884 se provdala za Madse Ditleva Sørensena, rovněž norského emigranta. Společně provozovali malý obchod a zdálo se, že jejich život nabírá správný směr. Manželství ale provázela tragédie. Dvě malé děti zemřely ještě v útlém věku, což tehdy bohužel nebylo ničím výjimečným. V době, kdy medicína teprve bojovala s infekčními nemocemi, podobné osudy potkávaly mnoho rodin. Jenže kolem rodiny Sørensenových se začaly dít zvláštní věci.
Obchod několikrát postihl požár. Pokaždé byl pojištěný, proto následovalo pojistné plnění. Samotný Mads Sørensen zemřel v červenci roku 1900 za okolností, které už tehdy vzbuzovaly otázky. Podle úředních záznamů se jeho úmrtí časově překrývalo se dnem, kdy končila platnost jedné životní pojistky a začínala druhá. Náhoda, která přinesla vdově výrazně vyšší finanční odškodnění. Přesto se vyšetřování nikam neposunulo. Lékaři jako příčinu smrti uvedli srdeční selhání a případ byl uzavřen.
Belle zůstala sama. Místo aby se stáhla do ústraní, rozhodla se investovat získané peníze do koupě farmy poblíž města La Porte ve státě Indiana. Rozlehlé hospodářství jí nabízelo přesně to, po čem celý život toužila – vlastní půdu, soběstačnost a možnost začít znovu.
Sousedé ji vnímali jako pracovitou vdovu. Starala se o hospodářství, vychovávala děti a působila jako žena, která se navzdory životním ranám nevzdává. Jen málokdo mohl tušit, že se právě na tomto místě během několika následujících let začne odvíjet příběh, který by nikdo nečekal.
Na farmě začali umírat lidé
Když se Belle Gunnessová přestěhovala na farmu v La Porte, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla stát jednou z nejznámějších žen tehdejší Ameriky. Naopak. V očích sousedů představovala příklad člověka, který se navzdory životním tragédiím nevzdal. Na hospodářství pracovala od rána do večera. Chovala dobytek, obdělávala pole a starala se o děti.
V roce 1902 se provdala podruhé. Jejím manželem se stal norský přistěhovalec Peter Gunness, vdovec s malou dcerou. Zdálo se, že oba našli druhou šanci na rodinný život. Ani tentokrát však štěstí netrvalo dlouho. Jen několik měsíců po svatbě zemřela Peterova dcera. Podle dostupných záznamů byla příčinou smrti nejasná akutní nemoc. Tragédie zasáhla domácnost, ale okolí ji přijalo jako další z mnoha nešťastných událostí, které tehdejší rodiny bohužel zažívaly.
O několik měsíců později přišel ještě větší šok. Peter Gunness zahynul při nehodě přímo na farmě. Podle oficiální verze mu na hlavu spadl těžký litinový stroj na mletí masa, který byl uložen na polici v kuchyni. Vyšetřovatelé případ uzavřeli jako nešťastnou náhodu, jenže už tehdy se objevily hlasy, že vysvětlení nedává úplně smysl. Litinový mlýnek vážil desítky kilogramů a jen stěží mohl samovolně spadnout z místa, kde byl uložen.
Někteří sousedé později vypověděli, že Belle o manželově smrti mluvila překvapivě věcně a bez větších emocí. Ani tato svědectví však nestačila k zahájení nového vyšetřování. Stejně jako po smrti prvního manžela získala Belle i tentokrát finanční prostředky z dědictví a životního pojištění.
Na první pohled se mohlo zdát, že ji pronásleduje mimořádná smůla. Během několika let přišla o dva manžely i několik dětí. Místo soucitu ale dnes historiky zaujme především jeden opakující se motiv finanční kompenzace.
Přesto by bylo chybou tvrdit, že už tehdy někdo Bellu podezíral ze sériových vražd. Nic takového se nestalo. Vdova z La Porte byla ve svém okolí stále vnímána jako žena, kterou život opakovaně tvrdě zkoušel.
Nový způsob hledání lásky
Po druhém ovdovění se Belle rozhodla využít novinové inzeráty, způsob seznamování, který byl na počátku 20. století stále oblíbenější. Amerika byla obrovská země a tisíce mužů i žen žily na odlehlých farmách, kde bylo téměř nemožné potkat životního partnera. Noviny proto pravidelně otiskovaly krátké osobní inzeráty, které slibovaly nový začátek, lásku i společnou budoucnost.
Belle Gunnessová věděla, jak této příležitosti využít. Do několika norsky i anglicky psaných periodik začala vkládat nenápadné inzeráty. Představovala se jako zámožná vdova s prosperující farmou v Indianě, která hledá pracovitého a spolehlivého muže. Nepsala o romantice ani o velkých citech. Nabízela vlastní hospodářství, finanční jistotu a možnost začít nový život po boku ženy stejného původu, něco, po čem tehdy mnoho mužů toužilo.
Na její adresu začaly přicházet desítky dopisů. Belle psala o každodenním životě na farmě, o dětech, samotě i o tom, jak těžké je vést celé hospodářství bez mužské ruky. Postupně si získávala důvěru svých nápadníků. Korespondence často trvala týdny nebo i měsíce.
Pak přišla pozvánka. Vybranému muži napsala, aby přijel do La Porte osobně. Současně ho požádala o jednu zvláštní věc, aby cestu pokud možno nikomu neoznamoval. Tvrdila, že nechce, aby se o jejich vztahu dozvěděli závistiví příbuzní nebo sousedé dříve, než padne rozhodnutí o svatbě.
Existovala ještě jedna prosba. Pokud měl muž nějaký majetek nebo úspory, bylo podle Belle rozumné převést je předem na hotovost a přivézt s sebou. Tvrdila, že po svatbě společně koupí další pozemky nebo rozšíří hospodářství. V době, kdy bankovní převody nebyly běžné a mnoho lidí nedůvěřovalo finančním institucím, nešlo o zcela neobvyklý požadavek.
Někteří prodali farmu. Jiní vybírali celoživotní úspory nebo rušili bankovní účty. Věřili, že začínají novou kapitolu svého života. První, kdo se vydali do Indiany, po sobě většinou zanechali jen stručnou zprávu rodině.
„Našel jsem ženu, se kterou se ožením.“
Pak jejich stopa končila. Dopisů ubývalo. Když se příbuzní začali vyptávat, Belle tvrdila, že si vše rozmysleli a odjeli jinam za prací. Někdy říkala, že se nikdy neobjevili. Jindy předstírala, že je neznala.
V době, kdy neexistovaly centrální evidence obyvatel ani rychlá komunikace mezi jednotlivými státy, nebylo snadné zmizení dospělého člověka vysvětlit ani vyšetřit. Lidé se stěhovali za prací, měnili jména a přerušovali kontakty s rodinou. Policie proto podobná oznámení často nepovažovala za naléhavá.
A právě v tom spočívala Bellina největší výhoda. Každé jednotlivé zmizení působilo jako nešťastná náhoda. Teprve když se podobných případů začalo objevovat více a více, začal se před vyšetřovateli rýsovat znepokojivý obraz. Jenže tou dobou už bylo na Bellině farmě příliš mnoho lidí, kteří přijeli hledat nový život a nikdy se z ní nevrátili.
Muži, kteří se už nikdy nevrátili
Jedním z mužů, kteří uvěřili slibům o společném životě, byl norský přistěhovalec Andrew Helgelien. V Minnesotě prodal svůj majetek, vybral několik tisíc dolarů a rodině oznámil, že odjíždí za ženou, s níž plánuje svatbu. Poslední dopis odeslal krátce před cestou do Indiany, pak se po něm slehla zem.
Jeho bratr Asle odmítal uvěřit, že by Andrew dobrovolně přerušil veškerý kontakt s rodinou. Začal pátrat na vlastní pěst a jeho kroky ho nakonec zavedly až na Bellinu farmu. Ta tvrdila, že Andrew odjel ještě téhož dne, kdy přijel, a o jeho dalším osudu nic neví. Asle její vysvětlení nepřijal.
Nebyl jediný. Podobně mizeli i další muži, kteří podle svědectví sousedů na farmu skutečně přijeli. Někteří přicestovali vlakem, jiní koňským povozem. Všichni s sebou měli celoživotní úspory a věřili, že začínají novou etapu.
Rodiny postupně začaly spojovat zdánlivě nesouvisející příběhy. Policie však stále neměla jediný přímý důkaz, že se na farmě odehrává něco nezákonného. Ten přišel až na jaře roku 1908.
Farma vydala své tajemství
V noci z 27. na 28. dubna zachvátil Bellin statek rozsáhlý požár. V troskách domu byla nalezena těla jejích tří dětí a bezhlavé tělo dospělé ženy. Úřady předpokládaly, že jde o Bellu Gunnessovou. Případ se zprvu jevil jako tragédie, při níž zahynula celá rodina.
Jenže téměř současně pokračovalo pátrání po zmizelém Andrewi Helgelienovi. Jeho bratr na policii naléhal, aby prohledala také okolí domu. Vyšetřovatelé začali kopat na pozemku a brzy narazili na první lidské ostatky. A pak na mnoho dalších.
Během následujících dnů byly na různých místech farmy objeveny mělké hroby obsahující rozčtvrcené lidské ostatky. Některé oběti se podařilo identifikovat podle osobních předmětů, zubních záznamů nebo svědectví příbuzných, jiné zůstaly beze jména.
Právě tehdy se veřejnost poprvé dozvěděla, že nenápadná norská vdova mohla mít na svědomí desítky lidských životů. Vyšetřování se zaměřilo také na Bellina bývalého zaměstnance Raye Lampherea. Muž, který byl podle svědků do své zaměstnavatelky zamilovaný, se musel z farmy odstěhovat. Krátce po požáru byl zatčen a odsouzen za žhářství. Nikdy však nebyl usvědčen z vražd.
Na smrtelné posteli měl údajně svému právníkovi říct, že požár Belle předem plánovala. Tvrdil, že žena chtěla zmizet, a proto nechala v domě tělo jiné ženy, které byla odstraněna hlava, aby nebylo možné určit její totožnost. Přiznání však nebylo nikdy ověřeno a Lamphereova slova zůstala jen jednou z verzí událostí. Dodnes není jisté, zda mluvil pravdu.
Zemřela, nebo unikla?
Právě tady začíná největší záhada celého případu. Bezhlavé tělo nalezené v troskách bylo výrazně menší a lehčí, než odpovídalo Bellině známé postavě. Identifikace pomocí DNA tehdy samozřejmě neexistovala a bez hlavy nebylo možné potvrdit ani podobu obličeje.
Vyšetřovatelé navíc zjistili, že krátce před požárem Belle vybrala většinu svých finančních prostředků z banky. Některé osobní věci z domu zmizely a několik svědků později tvrdilo, že ženu podobnou Belle zahlédli ještě po požáru. Žádné z těchto svědectví se však nikdy nepodařilo spolehlivě potvrdit. Oficiálně byla Belle Gunnessová prohlášena za mrtvou.
Přesto se už více než sto let objevují teorie, že svou smrt dokonale zinscenovala a pod novou identitou dožila někde jinde ve Spojených státech. Jiní historikové jsou přesvědčeni, že skutečně zahynula při požáru a všechny pozdější příběhy vznikly jen proto, že veřejnost odmítala uvěřit tak neuvěřitelnému případu.
Stejně nejasný zůstává i počet jejích obětí. Jistě identifikováno bylo čtrnáct zavražděných lidí. Mnozí badatelé ale upozorňují, že na farmu během let přijelo mnohem více mužů, po nichž se ztratily veškeré stopy. Odhady proto hovoří o třiceti, někdy dokonce až čtyřiceti obětech. Přesné číslo už se zřejmě nikdy nepodaří zjistit.
Více než sto let stará záhada
Na příběhu Belle Gunnessové je mrazivé především to, jak obyčejně působila. Byla sousedkou, farmářkou a vdovou, která budila soucit. Lidé jí svěřovali své životní úspory i budoucnost, protože věřili, že našli člověka, s nímž zestárnou. Místo toho skončili v mělkém hrobě na jejím pozemku.
A přestože od požáru na farmě v La Porte uplynulo více než sto let, jedna otázka zůstává stále bez jednoznačné odpovědi. Byla Belle Gunnessová nalezena mezi oběťmi svého domu nebo se jí podařilo zmizet beze stopy a navždy uniknout spravedlnosti?
