Článek
Přiznejme si upřímně: tohle žádný muž nedá. A ten, který ano, už dávno dostal infarkt, nebo utekl s první ženou, která po něm nechtěla spravit kotel.
A tak se ptám: Je to vůbec fér?
Na chvíli si představte scénu, jak muž přijde z práce, v ruce nákupní tašky, v hlavě ještě nedořešené pracovní e-maily, a slyší větu:
„Víš, už si se mnou tolik nepovídáš. Jsi pořád unavený. Připadám si nechtěná.“
Ano, milé ženy, opravdu jsme unavení. Unavení z toho, že musíme zvládat příliš mnoho rolí najednou. Unavení z předstírání, že pořád máme všechno pevně v rukách, včetně nálady, chuti na sex i odvahy říkat pokaždé ty správné komplimenty.
Ona se ale dívá jinak. Vzpomíná na doby, kdy ji hladil po vlasech jen tak. Kdy se jí podíval do očí a řekl, že je krásná. Kdy se na ni usmál jen proto, že ji viděl vcházet do místnosti. Dnes se usmívá málokdy. Objímá ji, ale spíš jen v rychlosti. V posteli je s ní, ale už to není vášeň, ale rutinní tělesné cvičení, kde oba vědí, co přijde, a jak rychle to skončí.
Ona nechce peníze, ani nové auto. Chce cítit, že je chtěná. Že je pro někoho důležitá jinak než jen jako matka dětí nebo organizátorka rodiny. Chce slyšet, že je hezká. Chce cítit, že ji někdo touží políbit. Chce, aby ji někdo vnímal, ne jen přehlížel ve spěchu dne.
A on? On chce někdy jen sedět a mlčet. Neřešit, co je potřeba, co se pokazilo, co je třeba udělat, kolik ještě zbývá peněz do další výplaty. Chce, aby mohl být slabý, aniž by přišel o respekt. Chce obejmout, aniž by cítil, že musí být ten silný, co všechno drží. Chce někdy být jen člověkem, ne neúnavným strojem na plnění očekávání.
Ona to nevidí. Vidí jen jeho únavu. Vidí, že ji nevezme za ruku, že už není iniciátorem polibků, že v noci často jen tiše dýchá a nevšímá si jí. Vidí, že je unavený. A ona si připadá nechtěná.
On vidí, že je smutná. Cítí, že od něj něco chce. Ale on už nemá, co by dával. Dává všechno každý den. A i když by ji rád objal, políbil, pohladil, prostě to nedokáže. Jeho tělo i mysl volají o pauzu. Potřebuje chvíli, kdy nemusí být nikým, kdy může být jen sám sebou.
A tak spolu sedí u večeře. Děti se smějí, televize hraje, talíře cinkají. On myslí na práci, ona myslí na to, jak dlouho ji nepolíbil. On se usměje, ale je to úsměv unavený. Ona se usměje, ale v očích má prázdno.
A oba chtějí to samé. Chtějí být milovaní. Chtějí cítit, že jsou pro toho druhého důležití. Chtějí cítit, že jsou chtění. Ale oba se cítí unavení. Oba se cítí nechtění.
A tak tiše proplouvají dny, týdny, měsíce. Občas se pohádají. Občas se smíří. Občas spolu spí. Občas se obejmou. Ale v srdci zůstává ta prázdnota. Ona touží být viděna. On touží být pochopen.
Možná je načase zastavit se. Podívat se jeden na druhého ne jako na někoho, kdo selhává v roli, kterou jsme mu přisoudili, ale jako na člověka, který se snaží. Možná je čas říct: „Já vím, že jsi unavený. Já vím, že se cítíš nechtěná. Ale já tě chci. I unaveného. I smutnou. Chci tě.“
Protože všechna únava, všechny povinnosti, všechny role jsou jen kulisou. Za ní stojí dva lidé, kteří se kdysi zamilovali. Kteří se chtěli dotýkat, chtěli být spolu, chtěli být jeden pro druhého. Možná už nejsou tak mladí. Možná už nemají tolik energie. Možná už nejsou tak krásní. Ale pořád jsou to oni.
A možná stačí udělat jeden krok. Pohladit. Políbit. Podívat se do očí. Říct: „Děkuju, že jsi tady.“ Protože v tom je odpověď na obě otázky. „Jsi pořád unavený.“ – Ano, jsem. „Připadám si nechtěná.“ – Ale nejsi. Jen jsem to zapomněl říkat.
