Článek
Na tuhle knížku jsem se opravdu těšila. Už samotná anotace mě okamžitě zaujala. Devětadvacetiletá Mia se dozví krutou diagnózu – nádor na mozku. Rozhodne se odmítnout léčbu a místo boje s nemocí chce zbývající čas prožít po svém. Přiznávám, že jsem čekala silný, emotivní příběh, který mě rozloží na kousky.
A právě proto mě mrzí, že se to podle mě nepovedlo.
Téma má obrovský potenciál. Nabízí tolik emocí, bolesti, smíření, strachu i krásných okamžiků. Jenže já jsem měla celou dobu pocit, že všechno zůstává jen na povrchu. K postavám jsem si nenašla cestu, jejich prožívání mi přišlo odbyté a spousta situací se odehrála tak rychle, že jsem neměla šanci je skutečně procítit.
Zklamání a prázdnota na závěr
Nejvíc mě mrzel závěr. Čekala jsem, že dopis od Mii bude tím momentem, kdy odložím knihu a budu brečet jako malá. Přesně takové příběhy to přece umí. Místo toho jsem ale cítila spíš prázdno. Nebylo to tím, že by téma nebylo silné. Naopak. Jen mi připadalo, že z něj autorka nevytěžila všechno, co nabízelo.
Je to jedna z těch knih, u kterých jsem si celou dobu říkala: škoda. Protože ten nápad je opravdu skvělý. Jen jsem od něj čekala mnohem hlubší emoce, propracovanější postavy a větší zásah do srdce.
⭐️ 2,5/5
Četli jste Nelituju? Jak na vás příběh zapůsobil? 💛
