Článek
Kdo by neznal Hugo Haase? Prvorepublikovou hvězdu filmů Muži v offsidu, Život je pes, Mravnost nade vše nebo Ať žije nebožtík! Všeobecně uznávaný umělec byl ve 30. letech na vrcholu své slávy a dle vzpomínek Adiny Mandlové žárlil na každého, kdo měl úspěch a mohl mu konkurovat: „Jedním z objektů jeho žárlivosti byl Oldřich Nový, jenž byl sice angažován v Brně, ale jezdil často do Prahy a snažil se dostávat do českého filmu. Hugo ho sice navenek chválil a společensky se s ním stýkal, ale ve skutečnosti ho nemohl vystát, protože Oldřich byl velmi elegantní a měl uhlazené způsoby, zejména to uměl se ženskými a potom – byl to jeden z lidí, kteří by eventuálně mohli nahradit Haase v komických hlavních rolích, pro něž se Hugo vzhledem k neustále přibývající tloušťce a poněkud vyhraněnému židovskému vzezření přestával hodit. Hugo nemohl fakticky vystát nikoho, kdo by se odvážil myslet na velkou kariéru v českém filmu, a hlavně v komediích, protože si myslel, že na ně má patent.“
Oldřich Nový a Adina Mandlová, Kristian, 1939
Charismatický Hugo byl studnicí židovských anekdot a také rád vyprávěl o svých avantýrách. Nikdy se však vyloženě nechlubil, spíše se ironizoval. Byl zábavným společníkem, nicméně život s ním nebyl jednoduchý, jak vzpomínala jeho někdejší přítelkyně Adina Mandlová. Prý si liboval v cynických žertech o svých údajných pohlavních chorobách a říkával, že se může pohlavně vzrušit jenom, když střídá milenky.
Hugo Haas
Jeho slabost pro ženy potvrdil také režisér Otakar Vávra, který ve svých pamětech popsal, jak s legendárním Haasem zažil mnoho intimních příběhů. „Jednou v pět hodin odpoledne jsme končili s Haasem psaní a on se začal převlékat do pyžama. Ptal jsem se ho, jestli mu není dobře, že jde spát. Řekl mi: ,Ale ne mám rande.´ Divil jsem se, jak bude přijímat slečnu v pyžamu, a on mi to vysvětlil: ,Víte, já se hrozně nerad před ženami svlékám. Tak budu už v posteli, jako že jsem trochu nemocný a svlékat se bude ona! ´ , dodal zlomyslně.“
Haas věděl jak na ženy. Ačkoliv nebyl typickým krasavcem, přesto často slavil úspěch. Jednak díky tomu, že by zábavným společníkem, jednak měl dopředu promyšlené taktiky, jak na kterou slečnu zapůsobit. Jako například jednou, kdy pozval jednu mladou paní k sobě na večeři a také Otakara Vávru. Požádal jej, aby s nimi také povečeřel a pak se po anglicku vytratil. „Mladá žena přišla, Haas ji při večeři začal bavit a ona chtěla dát také něco k lepšímu. Řekla rozmarně: ,Abyste věděl, já jsem střelená!´ Haas s úsměvem přisvědčil, že to je jasné, ale ona trvala na svém: ,Ne já jsem doopravdy střelená!´ A tak musela vyprávět svůj příběh. Jako zcela mladá se nešťastně vdala, muž ji připravil o všechno, i nábytek jí vystěhoval a ona si v zoufalství opatřila revolver ke čtvrté hodině ráno, když doufala, že všichni tvrdě spí, omotala revolver šátkem, položila se do postele a zastřelila se. Stejně ji ale sousedi zachránili,“ popsal rande Vávra, ze kterého se pak Haas snažil vykroutit. „Pozoroval jsem přitom Haase: bledl a ztratil náladu. Já jsem se ovšem chtěl dovědět víc. Vyptával jsem se jí, jaké to bylo, co přitom cítila, když se zastřelila. Vylíčila mi, že po té ráně cítila v celém těle křeč, vypnula se jako do oblouku opřena o paty a o týl a pak ztratila vědomí. Moc se mi to líbilo: jistě to někdy použiji ve filmu. Bylo po večeři, a jak bylo dohodnuto, vstal jsem a rychle jsem se odporoučel. Ale Haas mě chytil za rukáv a nepustil mě, úplně ztratil chuť na milostnou avantýru, dostal strach, že by si pak mohla také něco udělat. Musel jsem zůstat, dokud neodešla, a pak jsme šli do Lucerny, aby se uklidnil.“
Haas žil zkrátka naplno. Jeho milostný apetit byl pověstný. Stejně tak se o něm vědělo, že si tu a tam dá krom alkoholu také kokain. Podle Adiny Mandlové, která s tím tvořila pár téměř čtyři roky, se Haas se svou narkomanií nijak netajil. Když nemohl sehnat svou oblíbenou drogu, dostával prý záchvaty beznadějnosti a melancholie. „Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá; počítal ovšem tu směs stejně draho jako čistou drogu,“ uvedla Adina ve své knize. „Hugo také velmi často otekl po celém těle; doktoři říkali, že trpí nemocí, která se jmenuje Quinckeův edém, ale já byla přesvědčená, že to má od šňupání. Otoky mu znetvořily obličej tak, že nebyl k poznání, anebo mu napuchly nohy, že se nemohl obout. Jednou musel hrát premiéru s oteklým obličejem a dr. Rutte, jeden z nejvýznačnějších divadelních kritiků o něm napsal, že pan Haas překvapil maskou přímo geniální a velmi originální,“ dodala.
Adina se s jeho závislostmi smířila. Vadilo jí však, že díky bohémskému stylu života mu každou chvíli nezbylo na domácnost, tudíž musela často sáhnout do vlastní kapsy, aby zaplatila činži a výdaje s bytem a se stravou.
Po čase ale u Haase došlo ke změně. Za jeho proměnou stála o 16 let mladší baletka česko-ruského původu, Marie von Bibikoff. V jejich seznámení měl prsty Jan Masaryk, který míval milenecký vztah s její matkou, která chtěla mít z dcery herečku. Masaryk pak prý dívce doporučil Haase jako učitele herectví a sjednal jí s ním schůzku.
Jan Masaryk
Haasovi sotva dvacetiletá dívka padla do oka a pomohl jí stejně jako Adině Mandlové uplatnit se u filmu. Zpočátku si sice všichni mysleli, že jde jen o další Haasovu avantýru, nicméně tomu tak nebylo. To, že jde o něco víc, napovědělo to, že Haas mladou dívku neoznačoval názvem „Titinka“, jak bylo jeho zvykem říkat svým milenkám, nýbrž pro ni vymyslel originální označení Bibi. Dívka se k němu brzy nastěhovala a ochotně přijala roli ženy v domácnosti. Haas si bezprostřední dívku, která mu vytvářela domov zamiloval. Dokonce kvůli ní skoncoval s kokainem poté, co našla v koupelně bílý prášek a divila se, co to je. „To je kokain. Vyhoď to, to jsem brával dřív,“ reagoval a dal drogám vale.
I nadále chodil do kaváren a do barů, občas se zapomněl v cizí náruči. Nicméně Bibi mu jeho pozdní návraty tolerovala. Na noc nikde nezůstával. Herci vyhovovalo, že ví, že na něj doma někdo čeká. Rozhodl se, že se konečně usadí a den před podpisem Mnichovské dohody se vzali. Nedlouho poté se jim narodil syn Ivan. Radost z narození syna však herci kalili nacisté, kvůli kterým se rozhodl s Bibi emigrovat. Dvouměsíčního syna Ivana tu ale museli nechat u příbuzných. Miminko totiž mělo novorozeneckou žloutenku a oni se báli, že by cestu nepřežilo. K opětovnému setkání se synem došlo až po sedmi letech, kdy za nimi přijel s tetou do Spojených států, kde se Haasovi podařilo prosadit v Hollywoodu. A to nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Za velkou louží ale šťastný nebyl, chyběl mu domov. Koncem 50. let se Haas rozhodl vrátit do Evropy. Usadil se ve Vídni, kde také 1. prosince 1968 ve věku 67 let zemřel.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
NAGYOVÁ, Alžběta. Hvězdy první republiky: 50 ikon prvorepublikového i protektorátního filmu. 2018. ISBN 9788075252159.
