Článek
Hugo Haas byl ve 30. letech skutečnou hvězdou. Byl mimořádný herecký talent na divadle i ve filmu. Jeho inteligentní suchý humor s ironickým nadhledem vzbuzoval úsměv. Uměl mistrovsky vymýšlet a zahrát veselé dialogy, měl cit pro komické situace. Prvním velkým úspěchem byla role pana Načeradce ve snímku Muži v offsidu. Od té doby šel z role do role, časem se začal podílet také na scénářích a režii. Výborně si rozuměl s režisérem Martinem Fričem. V jejich tvůrčí dílně vznikly filmy jako např. Život je pes, Mravnost nade vše nebo Ať žije nebožtík! Postupně se přehrál do charakterních rolí. K těm nejvíce vyzdvihovaným patří ztvárnění doktora Galéna v Bílé nemoci z roku 1937, kterou Čapek napsal svému příteli přímo na tělo.
Hugo Haas
Podle vzpomínek Otakara Vávry, který se s Haasem spřátelil, byl Haas srdečný, bezprostřední a vůbec si nehrál na filmovou hvězdu. Když spolu šli po ulici, neminuli jedinou ženu, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. „Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním prožil,“ uvedl Vávra ve svých pamětech.
Vedl bohémský život, což se na něm začalo také projevovat. „Byl neurotik a ve svých pětatřiceti letech už měl různé potíže. Příliš brzy začal pohlavně žít, jak mně řekl, od patnácti, takže se svými silami už musel šetřit. Stále si hladil kůži pod bradou, protože se mu dělal podbradek. Také se mu začaly viklat zuby, měl pokročilou paradentózu. Zubní technik mu je zaléval voskem,“ prozradil Vávra.
I přesto, že nebyl prototypem krasavce a měl své neduhy, na nezájem žen si rozhodně stěžovat nemohl. K jeho partnerkám patřila například hvězda němého filmu Andula Sedláčková, herečka Národního divadla Jiřina Šejbalová a Ljuba Hermanová. Nejdelší vztah měl s Adinou Mandlovou, která se po jeho boku vypracovala v jednu z nejobsazovanějších hereček stříbrného plátna. „Když jsme jednou šli spolu po Příkopech a každý na nás vejral, Hugo se na mne obrátil se slovy: ,To máš vztek, že se za mnou každý otáčí a tebe nikdo nezná.´ Já jsem odsekla, že to nebude dlouho trvat a lidi se budou ptát, kdo je ten ošklivý Žid, co chodí s Mandlovou,“ vzpomínala herečka ve své knize Dneska už se tomu směju.
Z Mandlové, která se živila jako manekýna, se vskutku díky Haasovi stala hvězda. Haasova Titinka (jméno, které dědily všechny slečny, které chodily s Haasem) díky němu poznala intelektuální smetánku Prahy. Pochytila od něho ironický, suchý humor, naučila se společensky konverzovat. Během doby, kdy u něj bydlela, se jí od něj dostalo té nejlepší herecké školy. Poté, co ji zajistil hlavní ženskou roli ve filmu Život je pes, její popularita rostla. Společně si pak zahráli ještě v několika filmech.
Adina Mandlová
Haas ani Mandlová si s věrností hlavu moc nelámali. On měl své avantýry, ona také. „Pokud šlo o sex, Haas nikdy na nikoho nežárlil, byl příliš zaměstnán svou vlastní důležitostí,“ prohlásila na jeho konto Mandlová. Bývaly dny, kdy šel do baru a pak jej tři dny neviděla. „Kromě toho tajně šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestala účinkovat.“ Navíc byl prý často bez peněz.
V dobách, kdy byla Mandlová finančně závislá na Haasovi, se cítila po jeho boku velmi nepříjemně. Několikrát jí prý naznačil, že je pro něj břemeno, protože musí především podporovat svého otce a bratra v Brně.
Hugův bratr Pavel byl nadaný hudební skladatel, nicméně, než se uplatnil ve vážné hudbě, nějakou dobu to trvalo. Haas se mu snažil pomoci, trval na tom, že musí psát hudbu pro všechny jeho filmy. Jeho tvorba se ale nelíbila filmovým producentům. Pavel byl tak na Hugovi dlouho finančně závislý. Hugův otec byl dle Mandlové zase špatný obchodník, takže jeho podnikání šlo od desíti k pěti. Většinu výdajů na domácnost rodičů proto nesl prý Hugo. A aby toho nebylo málo, jeho maminka onemocněla rakovinou, potřebovala nákladné léčení a ošetřování. Z velkých filmových honorářů tak herci moc nezbylo. Rodina pro něj byla zkrátka na prvním místě.
Vztah s Mandlovou, který trval téměř čtyři roky, se rozpadl. Do života Hugo Haase vkročila nová žena, tehdy sotva dvacetiletá herečka a baletka česko-ruského původu Marie von Bibikoff. Vedle slečny, která měla nadání na jazyky, o šestnáct let starší bouřlivák zkrotl a v roce 1938 si těhotnou Bibi vzal. V únoru 1939 se jim narodil syn, jemuž dali jméno Ivan.
V době, kdy jeho žena rodila, se Haas vyrovnával s protižidovskými náladami ve společnosti, které způsobily jeho vyhazov z Národního divadla. „Bylo mi, jako by se pode mnou otevřelo nekonečné propadliště,“ vzpomínal. Bloumal po ulicích, své ženě, která měla po porodu zdravotní komplikace, se to zkraje bál oznámit. Nakonec se jí přeci jen přiznal.
Zvažoval emigraci. Nechtěl tu ale nechávat svou rodinu, která žila v Brně. Ti sice přijeli do Prahy, ale než začali shánět víza, už napochodovala do země německá armáda. „Naši se rozhodli, že pojedou zpátky, tak jsme se objali a já do smrti nezapomenu, jak se tatínek sehnul a políbil mi ruku,“ vzpomínal Haas na moment, kdy je viděl naposledy. Pak na něj v baru vystřelil silně opilý německý důstojník, který se naštěstí netrefil. To byla poslední kapka.
Strachem paralyzovaný Haas se v ten okamžik stal závislým na své mladičké ženě, která se rozhodla jednat. Na francouzské ambasádě doslova vyžebrala víza a na gestapu si vydupala povolení k cestě. Dvouměsíčního syna Ivana se rozhodli nechat u bratrovy ženy, doktorky Soni Haasové. Byl totiž nemocný a báli se, že by cestu nepřežil. Doufali, že se pro syna vrátí, ale válečné události to nedovolily. Se synem se shledali až po válce, v prosinci 1946, kdy jej Soňa vzala s sebou do Ameriky, kde se Haas s manželkou usadili. Až po válce se jejich syn dozvěděl, že teta Soňa není jeho pravou matkou. I tak jí posléze psal dopisy, ve kterých ji oslovoval maminko.
Začátky v nové zemi byly náročné, přesto se Haasovi podařilo prosadit se v Hollywoodu, a to nejen jako herec, ale i jako scenárista, režisér a producent. Přes všechny úspěchy ale v Americe šťastný nebyl. „Ačkoliv Haas měl židovský původ, byl to Čech jako poleno. Nepřijel do Ameriky, aby se stal Američanem. Měl duši uprchlíka. Myslel, že se jednou vrátí do Československa, navíc do komunistického. Nedovedu si představit, že by se cítil dobře v komunistickém státě. Byl zvyklý říkat, co chce a jak chce,“ prohlásil o něm filmový producent Norbert Auerbach.
Před koncem války Haase zdrtila zpráva o úmrtí jeho bratra i otce. Od Jana Masaryka, který za ním přijel na návštěvu, se dozvěděl, že bratr Pavel zemřel 17. října 1944 v Osvětimi, otec s dalšími příbuznými na jaře 1944 v Terezíně. Z této zprávy se nedokázal vzpamatovat, trpěl výčitkami. To byl důvod, proč se obával návratu do své vlasti. Kdyby se vrátil do míst, kde žili jeho blízcí, trhalo by mu to srdce.
V době, kdy jej přepadaly chmurné myšlenky, si psal se svými přáteli, například s Olgou Scheinpflugovou, které v jednom z dopisů napsal: „Potuluje-li se člověk dlouho světem jako já, porovnává všechno s minulostí nebo jaké to bylo u nás doma. Ať to byla houbová omáčka, nebo moučníky, ať to byl západ slunce, nedělní výlet do lesa, rande na lavičce v parku, domácí tlačenka, ohřívaná večeře. I kdyby se měl na světě královsky, to vše člověka provází životem, protože vzpomínky na mládí jsou nesmrtelné.“
S kým si však přestal psát, byla Adina Mandlová, se kterou si však psala jeho žena. „Bibinka, jak jsme jí říkali, mi po válce často psala a posílala fotografie jejich domu a všech přátel, kteří se odstěhovali do Ameriky a které jsem znala doma. Ale Hugo sám mi napsal jenom jednou. Někdo mu v Americe řekl, že jsem ho kritizovala, že emigroval se psem a dítě nechal u švagrové v Brně. To byla pravda. Prohlásila jsem taky, že kdyby byl místo toho psa vzal s sebou do emigrace svého bratra, mohl být Pavlíček dosud naživu a nemusel spolu s otcem zahynout někde v plynové komoře. Tak jsem si to myslela, ale měla jsem držet hubu, protože pro pravdu se lidi nejvíc zlobí. Jenže to nebyl jediný případ v životě, že jsem ztratila přátele, protože jsem si nebrala servítek. Nikdy jsem nevěřila v lichotky a přetvářku a tím, že jsem nalejvala čisté víno, udělala jsem si mnoho nepřátel,“ uvedla Mandlová ve svých pamětech.
Je pochopitelné, že Haas o kontakt s Mandlovou následně nestál. Stále váhal, zda se přeci jen nepodívá do své vlasti. „Kdyby Pavlíček zůstal naživu, byl bych tam už dávno zajel. Ale tak – myslím, že bych pořád jen naříkal,“ napsal v roce 1958 Janu Werichovi. Nakonec se Haas přeci jen přestěhoval zpět do Evropy, ale ne do Československa, nýbrž do Vídně, kde se mu začali ozývat známí i neznámí krajané. Do Prahy zavítal v roce 1963, když byl pozván k oslavě 80. výročí založení Národního divadla. Haas byl dojatý z velkého přijetí a těšil se, že se sem opět vrátí, avšak již nikdy nepřijel. Začátkem prosince 1968, se mu stal osudným moment, kdy si dal vařit vajíčka a usnul. Voda přetekla a on se nadechl štiplavého kouře ze spálených vajíček, což vyvolalo astmatický záchvat. Jeho urna byla uložena do rodinného hrobu v Brně, krátce po jeho smrti byl na jeho přání uspán i jeho milovaný pes, královský pudl. Dle jeho ženy se prý Haas chtěl dívat, jak Dodoušek tam nahoře čurá na strom.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
