Článek
Masarykův žák Zdeněk Nejedlý podlehl Stalinovu kouzlu a stal se z něj loajální komunista. Sovětského diktátora obdivoval až do své smrti. „Dokonce ještě před smrtí svým blízkým říkal, že se možná v lecčems mýlil, ale dějiny mu dají za pravdu v hodnocení Stalina, Janáčka a Masaryka,“ uvedl historik Petr Čornej z AV ČR. „Rozhodně nebyl člověkem levicového smýšlení hned od mládí, nýbrž já v něm vidím takový mix jednak národně obrozenecké tradice a potom individualismu moderny, přelomu 19. a 20. století, a toto napětí vnitřní provází Nejedlého celý život. On buduje na národní tradici, ale zároveň se chová velmi dlouho jako individualista a individualita, jako člověk, který se pasuje do úlohy mluvčího, titána, člověka, který dokáže zvládnout široké spektrum oborů,“ uvedl Čornej pro ČT24 v roce 2013.
Drobný stařec s věncem rozčepýřených vlasů, který se dal do služeb totalitní ideologie si vysloužil přezdívku „rudý dědek“. Profesor, který z Jiráska udělal oblíbeného literáta bolševiků a z husitských bojovníků za náboženskou reformu komunistické revolucionáře, se stal terčem mnohých vtipů. O intelektuálovi, který napsal mnoho děl, ale žádné nedokončil se posměšně říkávalo, že jednou bude mít na hrobě epitaf: „Zde leží Zdeněk Nejedlý, první díl.“ Jeho osoba byla parodována také v Menzelově filmu Skřivánci na niti. Avšak scény zesměšňující tohoto komunistického ministra v podání Vladimíra Šmerala musely být vystřihnuty. I tak byl nakonec film zakázán. Po revoluci si z Nejedlého dělali legraci také členové Divadla Járy Cimrmana. Komunistického ministra, historika a ideologa zmiňovali v semináři ke hře Švestka, kde v přednášce Neduhy stáří mluvili o tzv. asociační upovídanosti, kterou trpěl právě profesor Zdeněk Nejedlý. Popsali, jak Nejedlý mluvil spatra a když ztratil nit, dokázal se dostat přes řetězec asociací od husitství až k rekreaci ROH a plnění plánu ve výkupu brambor.
Zdeněk Nejedlý se narodil 10. února 1878 v Litomyšli do velké rodiny učitele a hudebníka, obdivovatele Smetany a přítele Aloise Jiráska. To jej později formovalo v jeho pozdějším zájmu o tyto umělce, které stavěl na piedestal. Oproti tomu naopak zavrhl Antonína Dvořáka. Existují nepotvrzené teorie, že tak činil s osobních důvodů. Podle režiséra Otakara Vávry Nejedlý nenáviděl Dvořáka, protože „mu kdysi odepřel dát dceru za ženu a dal ji svému žáku Josefu Sukovi. Nejedlý byl tak mstivý, že téměř zakázal hrát Dvořákovy skladby, když byl jako ministr u moci.“
To, že se jeho rodina přátelila s Jiráskovými ovlivnilo jeho koníčky. Během studia gymnázia projevoval zájem o historii. Po maturitě vystudoval estetiku a historii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Mezi jeho učitele patřily osobnosti jako muzikolog Otakar Hostinský či budoucí prezident Tomáš G. Masaryk. Středem jeho zájmu se stalo období husitství. Když se mu pak naskytla možnost habilitovat se na hudební vědě, kde musel předložit nějakou práci, začal husitství zpracovávat ve formě dějin husitského zpěvu. Habilitoval roku 1905 a pár let později se stal řádným profesorem muzikologie na Karlově univerzitě.
Zdeněk Nejedlý, 1905
Po první světové válce sympatizoval s extrémním křídlem sociální demokracie, ze kterého v roce 1921 vznikla komunistická strana. Členem KSČ se však stal až v roce 1939. Jeho členství ve straně mu bylo zpětně uznáno až k roku 1929.
Po okupaci Československa nacistickým Německem emigroval s komunisty do Sovětského svazu, kde působil jako profesor na Lomonosovově univerzitě. Ještě než uprchl za hranice, navštívil dle Otakara Vávry Klub umělců, kde se tou dobou hojně diskutovalo o Benešovi a mnichovském diktátu. I on měl potřebu sdělit své názory. „Když mluvil o naší situaci v nacistickém ohrožení, řekl nám, že Češi mají vždycky dva svaté: jednoho pro revoluci a druhého pro porážku. Tak máme Jana Husa s Janem Žižkou a svatého Václava, kterého teď zas začínáme uctívat, protože i on chtěl přežít v germánském ohrožení.“
Během svého pobytu v Sovětském svazu se Nejedlý setkal se Stalinem, což v něm zanechalo silou stopu. „Stalin hrál totiž s Nejedlým takovou rafinovanou hru, když mu v určitém okamžiku naznačil, že by to mohl být on, kdo by mohl nahradit Edvarda Beneše: na jedné recepci v roce 1943 k údivu všech přítomných Stalin přistoupil k Nejedlému a připil mu před očima Beneše. To bylo obrovské vyznamenání, jehož se normálně nedostávalo ani ostatním členům vedení. A Nejedlý zřejmě věřil, že ta šance tady je,“ uvedl archivář Jiří Křesťan z Národního archivu ČR.
J. Stalin
Po válce se vrátil do vlasti a místo funkce prezidenta se dočkal „jen“ funkce ministra školství a osvěty. V kultuře byla přístupná jediná umělecká forma - socialistický realismus. Sovětský svaz byl vzor a sovětský člověk byl ideál, ke kterému jsme se měli přiblížit. Začala rusifikace nejen kultury ale i celého života. „V čele tohoto kulturního obratu stál Zdeněk Nejedlý, který se vrátil ze Sovětského svazu jako tvrdý bojovník za socialistickou kulturu, za socialistické umění a neúprosně likvidoval každého, kdo se nějak projevil odchylným názorem,“ popsal Vávra ve svých pamětech. V Nejedlém viděl zatrpklého intelektuála, který se dle něj chopil moci tak tvrdě, že nechával za sebou mrtvé a zničené existence. „Dohnal k sebevraždě za pomoci tajné policie jednoho z našich největších avantgardních divadelních režisérů Jiřího Frejku, který si v Prozatímním divadle vpálil kulku do úst. Další byl největší český dirigent Václav Talich, kterého Nejedlý obvinil z kolaborantství s nacisty a zbavil ho vedení České filharmonie. Talichovi se však naštěstí podařilo zachytit v Bratislavě, kde vybudoval Slovenskou filharmonii. Nejedlého obětí se stal také vynikající tanečník Kůra, kterému na premiéře se sovětským tanečníkem obecenstvo tleskalo víc než Rusovi, a Kůra se šel uklonit víckrát nežli sovětský tanečník. Za tento zločin musel odejít z baletu pražského Národního divadla asi na pět let a ztratil tím svá nejlepší tvůrčí léta. Šéf baletu Národního divadla Saša Machov, který byl za to odpovědný, spáchal sebevraždu. Zdeněk Nejedlý, držený při bezmezné moci Sověty, byl postrachem české kultury až do své smrti.“
Tvůrce veřejné kultury se rád pletl do dramaturgických plánů Národního divadla. „Trávil tam téměř každý večer, vysedával s herci a vykládal jim, jak to mají dělat,“ prozradil archivář Jiří Křesťan. To trvalo minimálně do roku 1953, kdy se kvůli svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu trochu stáhl. V té době také proběhla nechvalně proslulá měnová reforma, při které mnozí přišli o své úspory. Ušetřena nebyla ani rodina Zdeňka Nejedlého. „Vím z rodiny Nejedlých, že se choval tak disciplinovaně, že o tom doma nic neřekl, takže zatímco všechny manželky velkých soudruhů šly nakupovat a nosily peníze po taškách, jemu se potom válely peníze v šuplíku a doma mu nadávali, proč nic neřekl,“ uvedl historik Petr Čornej.
Při dovršení 75. narozenin jej komunisté zbavili funkce ministra školství. Až do své smrti byl pak ministrem bez portfeje. Muž, který nikdy nepřestal adorovat Stalina prožíval ke konci života strachy. „Ke konci 50. let se bál, protože věděl, že konce, které nastávají, jsou velice nebezpečné, že bude zatčen, že mu odposlouchávají telefon a podobně. Jsou dochovány deníky jeho zetě Jaroslava Kojzara, kde je to zachyceno,“ prozradil archivář Jiří Křesťan. Nejedlý zemřel roku 1962 ve věku 84 let.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
