Hlavní obsah

Z fabriky do divadla. Porevoluční výrok D. Kolářové o svozových představeních urazil některé diváky

Foto: Tilman2007, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

V dobách komunismu sloužilo divadlo jako výchovná instituce formující „socialistického člověka“. Za tímto účelem se organizovala tzv. svozová představení. Tato nucená společenská angažovanost některé umělce pohoršovala.

Článek

Kultura vždy hrála v propagandách různých režimů důležitou roli. Nebylo tomu jinak ani u komunistů, kteří ji používali jako nástroj k posílení svých idejí. A tak byl v březnu 1948 vydán divadelní zákon, který divadla dostal pod vliv státu. Divadla byla znárodněna a přestala být závislá na tržních principech. Kultura se stala plně součástí státního rozpočtu.

Jedinou přípustnou uměleckou formou byl socialistický realismus. Základním měřítkem občanské spolehlivosti byla víra, že Sovětský svaz je náš vzor a sovětský člověk ideál, ke kterému se máme v budoucnu blížit. Každý odlišný názor byl nepřátelský. Rusifikace probíhala nejen v kultuře, ale ve všech oblastech života.

Hlavním úkolem divadel bylo morálně a politicky vychovávat dělnické vrstvy. Repertoár byl přísně cenzurován a byly upřednostňovány angažované hry ze současnosti, budovatelská dramata a sovětští autoři. Klasická díla byla upravována v souladu s komunistickou ideologií.

Inscenace měly být srozumitelné, lidové a ideové. „Lidovost a rovnostářství došly tak daleko, že jeden člen souboru na schůzi navrhl, aby se do divadla chodilo v montérkách. Naštěstí tento extrémní návrh nenašel odezvu a nebyl přijat,“ vzpomínal Ladislav Pešek, herec Národního divadla.

Foto: Unsplash (autor Vlah Dumitru)

publikum v divade

Mezi umělci byli tací, kteří byli přesvědčenými komunisty a ve své práci viděli nástroj, jak kultivovat obyčejný lid. K takovým umělcům patřil například herec Jaroslav Průcha. „Naše divadlo vzniklo z lidu. To ale neznamená, že lidové obecenstvo je něco méněcenného,“ říkával. „Když chceme lidové obecenstvo, pak nás to zavazuje abychom se nepodbízeli, ba naopak abychom byli náročnější vůči sobě i vůči těmto našim divákům. Zaostalým omezencům můžete hrát, co chcete. Ti si stejně z divadla nic neodnesou, ti jsou necitliví vůči kráse, dojetí a vzrušení, ale lidé, opravdoví lidé potřebují v divadle, tak v životě pravdivost, upřímnost, čistotu a charakter,“ uvedl jeho slova Pešek ve svých pamětech.

V poúnorové době přikládali komunisté divadlu velký význam. Dokud nebyla televize běžnou součástí domácností, bývalo divadlo důležitým prostředkem ovlivňujícím masy. A tak se v době stalinismu začala organizovat tzv. svozová představení. Revoluční odborové hnutí (ROH), Socialistický svaz mládeže (SSM) nebo školy vypravovaly autobusové zájezdy z menších obcí přímo do krajských divadel nebo do Prahy. Pro mnohé ženy to byla skvělá příležitost obléci si své nejlepší šaty a obout boty na podpatku. Zájezdy do prestižních divadel, jako bylo pražské Národní divadlo, vnímaly jako vítané zpestření a společenský zážitek. Jiný úhel pohledu možná měli jejich partneři. V dokumentu Neobyčejné životy vzpomínal herec Ilja Racek na svého otce, středoškolského profesora, který zrovna společenské akce moc v oblibě neměl. Zatímco jeho maminka byla z návštěv divadel nadšená, tatínek během představení usínal. A nejspíše nebyl jediný. Jelikož část publika neseděla v hledišti z vlastního zájmu, stávalo se, že někteří unavení pracovníci nedokázali udržet pozornost a klimbali.

Pohled na vlažné publikum jistě nebyl pro herce příjemný. Na druhou stranu svozová představení bývala jistotou vyprodaného hlediště i u méně atraktivních nebo ideologicky angažovaných her. Pro diváky zase představovala tato představení společenský zážitek za velmi výhodné ceny. Díky masivním státním dotacím byly vstupenky vzhledem k tehdejším platům velmi levné.

To se změnilo po listopadu 1989. Po pádu režimu musela divadla přejít na částečné samofinancování, což se promítlo do cen vstupenek. Ty postupně zdražily a diváci začali dávat přednost novým formám zábavy, jako jsou soukromé televize. A tak se v 90. letech prudce propadla návštěvnost divadel.

Na dobu, kdy divadla přibližovala umění pracujícímu lidu, někteří herci vzpomínali s despektem, jiní zase s nostalgií. Jako například Jiřina Švorcová, dlouholetá herečka vinohradského divadla, kterou si jistě pamatujete ze seriálu Žena za pultem. „Hrály se Dalskabáty a spousta dalších opravdu krásných inscenací. Veliký úspěch a vyprodaná představení měla Věčně mladá historie, a tak bych mohla pokračovat. A že se dělaly ve fabrikách nábory do divadel, bylo dobře, protože se dostali do divadla i lidé, které by to jinak asi ani nenapadlo. Později se zase dělaly zájezdy do vinohradského divadla, ale to už bylo díky televizi a jejím seriálům a filmům, protože lidé byli zvědaví za známé herce, které viděli v televizi, a chtěli je vidět živě na vlastní oči i v divadle.“ uvedla v knize Jiřina Švorcová osobně. „Tenkrát bylo těžké se do vinohradského divadla dostat, takže se dělaly záznamy na předprodej a lidé si už objednávali vstupenky dopředu na představení, které ještě ani nemělo premiéru. Bývali jsme zkrátka vyprodaní dopředu. A z toho potom vzniklo nedorozumění, když Danka Kolářová, a myslím, že jí sekundovala Hlaváčová, po převratu řekla, že konečně přestanou ta svozová publika a dostane se do divadla skutečně jen ten, kdo do něj opravdu chce jít. Tenkrát se lidé šíleně urazili a právem.“

Foto: Jindřich Nosek (NoJin), CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Daniela Kolářová

Hlavním prostředkem ovlivňujícím masy se staly sociální sítě, které upozaďují televizi, rozhlas a tisk. Přesto mají divadla stále své obecenstvo, ačkoliv nejsou finančně dostupná širokým vrstvám obyvatel. I nadále se najdou lidé, kteří se rádi obléknou do společenského oblečení a vyrazí za kulturou.

S tím, jak se doba posunula, se však postupně vytrácí určitá elegance, která byla vlastní generaci z dob první republiky. A tak se v divadlech můžete setkat i s „módními“ tepláky. „Nemáme žádnou zákonnou páku, nemůžeme diváka, pokud není špinavý, nevpustit,“ uvedl před 6 lety pro deník Metro ředitel pražského Národního divadla Jan Burian. Poznamenal, že nedodržování společenských zvyklostí při návštěvě divadelního představení není jen bolestí některých českých divadel. „Vezl jsem si na premiéru do newyorské Metropolitní opery oblek, ale narazil jsem tam vedle rób za stovky tisíc korun i na páry, které dorazily v lyžařském oblečení,“ dodal Burian. Uvidíme, co s kulturní úrovní udělají další roky.

Zdroje:

HEDBÁVNÝ, Zdeněk; PEŠEK, Ladislav. Ladislav Pešek - skutečnost a sen. Praha: Columbus, 1997. ISBN 8085928612.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. Praha: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.

VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz