Článek
Doménou tohoto skvělého herce bylo zejména divadlo. Když v roce 2007 přebíral cenu Thálie za celoživotní mistrovství, prohlásil, že se obává, že se žádného mistrovství nedopustil. Ačkoliv na jevišti vinohradského divadla ztvárnil nespočet zajímavých rolí, většina diváků si jej nejspíše vybaví zejména díky jeho televizním rolím.
S jeho tváří se tak pojí replika „Laskavý divák promine,“ kterou říkával coby starý Jan Neruda v pětidílném televizním seriálu. Životní peripetie komplikovaného českého básníka dokázal vyprávět natolik poutavě, že seriál jistě zaujal i ty, kteří poezii zrovna neholdují. Nemalý podíl na kvalitě seriálu měl také Vladimír Dlouhý, který ztvárnil Nerudu v mladém věku.
Nelze nezmínit také další oblíbenou Rackovu roli v komedii Vrchní, prchni! Epizodní role opilého hosta motorestu, který se snaží domnělému vrchnímu vnutit peníze za svou útratu, byla pro děj filmu klíčová. Rackova scéna, která končí roztlačováním Velorexu zlidověla. Kdo by neznal hlášku: „Jednou jsi vrchní, tak se za to nestyď. Dyť je to krásný povolání. Lidi dělaj horší věci. Nemám pravdu? No tak vidíš. A já piju a ty inkasuješ. Tak si to vem a nezlob!“ Přitom chybělo málo a Racek v této kultovní komedii nehrál. Roli měl hrát původně režisér František Vláčil. Avšak den před natáčením se mu udělalo špatně, tudíž za něj narychlo zaskočil právě Racek.
Velorex
I drobné role v jeho podání byly nezapomenutelné. Když byl v dokumentárním cyklu Neobyčejné životy dotázán, zda byla nějaká role, kterou odmítl, dlouho nepřemýšlel. Dvakrát prý odmítl účast v seriálu 30 případů majora Zemana, neboť dle jeho slov šlo o politické svinstvo, a navíc to byla špatná detektivka.
K jeho nejvýraznějším rolím patřila postava démonického upíra v Hraběti Drákulovi či role Julia Fučíka v Reportáži psané na oprátce, kde hrál po boku své kolegyně z vinohradského divadla Jiřiny Švorcové. Ta zde ztvárnila matku rodiny, u které byl Fučík zatčený. Podle vzpomínek jeho kolegů si k „ženě za pultem“, která byla známá jako přesvědčená komunistka, nebral Racek servítky. „Každej večer po představení seděl v klubu vinohradského divadla Ilja Racek, a pokaždé na ni volal: Pojď sem, Jiřino, řekni mi jednu věc. Kdy už vy zkurvení komunisti půjdete do prdele? A ona ho tišila, aby ho nikdo neslyšel,“ vzpomínal Jiří Krampol v knize 1968 očima 50 slavných osobností.
Také samotná herečka se o napjatých vztazích s kolegou zmínila v knize Jiřina Švorcová osobně: „Na divadle se po osmašedesátém roce ode mne naprosto totálně distancoval. Zachovával si odstup až do posledních chvil. Pamatuji si, že jsme se jednou spolu o něčem bavili a já jsem řekla něco o režimu a on mi odpověděl, že to je všechno špatně založené včetně vlády jedné strany. On byl velice proti režimu. Pasivně, nebyl disident ani signatář.“
I přesto, že se v mnohém neshodli, si jej herečka vážila. „Ilja, je nesmírně vzdělaný člověk, který měl úctu kolegů. Nevím, jestli i jejich lásku, ale úctu určitě, protože tím, co měl v hlavě, ostatní převyšoval. Jeho tatínek byl jeden z význačných členů komunistické strany a velice těžce nesl, že Ilja partaj odmítá. My jsme za tím jeho tátou chodili ještě s Janem Škodou, protože bydleli Na Hřebenkách vedle sebe a Iljův syn, myslím, že se jmenuje taky Ilja Racek, byl dokonce jeden čas předsedou ostravské skupiny Svazu dramatických umělců. Říkali jsme si, že to přeskakuje přes jednu generaci,“ uvedla.
Autor knihy Jiřina Švorcová osobně se obrátil také na Ilju Racka, zda by i on nevyjádřil svůj postoj ke své bývalé kolegyni. „Respektuji, že na rozdíl od snaživých šplhavců a darebáků neodložila značně poškozený kabát a nerad si uvědomuji, že za dnešní politické a hospodářské situace bych některé její argumenty asi obtížně vyvracel. Nicméně na tom, že komunistickou ideu realizovali mocichtiví zločinci a vrahové, trvám,“ uved v roce 2010.
Jak již bylo v popisu Švorcové uvedeno, Ilja Racek nešel ve šlépějích svého otce Sávy Racka, který se živil jako středoškolský profesor. Měl jinou povahu a rozdílný pohled na svět. Jak prozradil v dokumentu Neobyčejné životy, žáci si jeho otce vážili pro jeho spravedlivý přístup. Doma prý však byl jiný. Zatímco jeho maminka byla sečtělá a ráda chodívala za kulturou, otec tyto společenské akce v oblibě neměl.
Daleko více jak se svým otcem si rozuměl s dědečkem, který byl vyhlášený bohém a psal básně. Svého vnuka naučil číst, psát a hrát mariáš. A co je důležité, vzbudil v něm lásku k divadlu. Pravidelně jej totiž brával na loutková představení. Říše loutek tak byla prvním místem, kde Ilja sbíral své první pracovní zkušenosti.
Ačkoliv si Ilja zamiloval divadelní prostředí, poslechl svého otce a šel studovat na gymnázium, ale bylo z toho jenom nekonečné trápení. Iljovi to ve škole nešlo, byl samý malér. Kvůli svým výtržnostem dokonce obdržel doporučení k odchodu ze školy, což byla pro jeho otce ostuda. Nakonec se Iljovi podařilo přesvědčit rodiče a přešel na konzervatoř, která se po únoru 1948 přeměnila na DAMU.
Studoval u vyhlášených profesorů, jako byl Ladislav Pešek, či Jiří Frejka, který mu nabídl angažmá ve vinohradském divadle. V té době si ale Ilja na tuto přední pražskou scénu netroufal a odešel do oblastního divadla, jak bývalo tehdy zvykem.
Po absolutoriu DAMU začínal v olomouckém divadle. Ten samý rok se mu také narodil prvorozený syn Ilja, ze kterého vyrostl divadelní režisér, politik (KDU-ČSL) a také člen Rady České televize. Když byl malý, slavného tatínka si moc neužil. Herec v pořadu Neobyčejné životy přiznal, že nikdy nebyl zrovna rodinný typ. „On byl velice složitá postava, první velkou lásku měl už na konzervatoři, byla to mladá, krásná holka, která měla jiskru a sršela půvabem a energií, a když potom od ní odešel, skončila blbě na alkoholu. Jeden čas pak žil s Blankou Bohdanovou, ale to pak taky skončilo. Život s ním asi není jednoduchý, ale rozhodně to je velmi dobrý herec a velice zajímavá osobnost,“ uvedla Švorcová o svém kolegovi v knize Jiřina Švorcová osobně.
Ilja si své soukromí bedlivě střežil. Nicméně jeho dlouholetá partnerka Alena na něj v dokumentu Neobyčejné životy prozradila, že měl 3 potomky – Ilju, Sávu a Michala. Na rodinná setkávání si moc nepotrpěl, nejraději si četl knížky.
Během svého působení v olomouckém divadle dostal povolávací rozkaz. Původně měl účinkovat v Armádním uměleckém souboru, jenže nakonec skončil v Komárně u „černých baronů“, jak se přezdívaly Pomocné technické prapory (PTP). Jednalo se o zvláštní armádní jednotky mužů, kterým komunistický režim nedůvěřoval. Mezi takzvanými pétépáky končili např. kněží, intelektuálové či velkostatkáři. Pracovali v nejtěžších podmínkách v uhelných dolech, na stavbách či v zemědělství.
A jak se Ilja ocitl mezi politicky nespolehlivými vojáky? Ještě před tím, než dostal povolávací rozkaz, měl průšvih kvůli tomu, že nenahlásil StB návštěvu spolužáka, který utekl za hranice. Po jeho návštěvě u něj v ranních hodinách zabouchali na dveře příslušníci StB. Jelikož pak později odmítl donášet na své kamarády, stal se politicky nespolehlivým.
Poté, co si odkroutil vojenskou službu, se vrátil k divadlu. V roce 1960 přesídlil do Prahy, kde nejprve hrál Divadle E. F. Buriana. Po šesti letech jej František Pavlíček angažoval v Divadle na Vinohradech. Zde hrával představitele výrazných a psychologicky složitých charakterů. Až do roku 1990 patřil k oporám souboru. Po sametové revoluci se rozhodl odejít do důchodu, což prý tehdejší nová ředitelka divadla Jiřina Jirásková brala osobně jako zradu.
Divadlo na Vinohradech
Z Vinohrad odešel ve stejném roce jako Švorcová. Zatímco on odešel ze své vůle, jeho kolegyně byla k tomuto kroku dotlačena svými kolegy, kteří ji po sametové revoluci dali najevo, že s ní nechtějí hrát. „Když mě v listopadu 1989 osolili všichni kolegové v divadle, tak jsem jim po svém odchodu z divadla napsala dopis, ve kterém jsem se vyjádřila, že ještě před nedávnem se vezli ve zlatém kočáře a teď vše poplivali. Mrzelo mě, že jediný, kdo se ozval, byl Ilja Racek, na kterého jsem to zrovna myslet nemohla. On žádné velké herecké příležitosti neměl, i když měl své místo hlavně na divadle. Měl úroveň, lidé si ho vážili a byl to vzdělaný a charakterní člověk,“ vzpomínala herečka.
Ilja po revoluci zatoužil být na volné noze. Ačkoliv byl oficiálně v důchodu, herectví se nevzdal. I nadále převážnou většinu své energie věnoval divadelnímu jevišti. Hostoval např. v Divadle ABC, Rokoku a v Divadle v Řeznické. A i na Vinohrady se občas jako host vrátil. Věnoval se také televizní tvorbě. Objevil se např. v pokračování Arabely či v seriálu Dobrodružství kriminalistiky.
S přibývajícím věkem jej však začaly trápit zdravotní problémy. V roce 2009 onemocněl rakovinou prostaty, nicméně odmítal chodit na chemoterapie. Nějakou dobu se zdálo, že nad rakovinou vyhrává silou vůle. „Zdá se, že žádná není. Je to divné, ale je to tak. Tatínek si své nemoci nějak přestal všímat. Přestalo ho bavit čekání v nemocničních čekárnách, vykašlal se na všechno, co mu doktoři radili či zakazovali, a prostě žije. Vypadá to, že ta nemoc tam není, anebo pokud je, neprojevuje se,“ prohlásil jeho syn Ilja Racek ml. v roce 2017 na jedné z filmových premiér. Bohužel o rok později svůj boj s rakovinou prohrál. Bylo mu osmdesát osm let.
Zdroje
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. Praha: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
