Článek
Jiří Frejka byl jednou z nejvýznamnějších osobností naší meziválečné divadelní avantgardy. Jeho jméno je neodmyslitelně spjato s Osvobozeným divadlem, kterému dal více než jen název. Ačkoliv byl levicově zaměřený, nesouzněl s totalitní politickou mocí komunistů. Jeho divadelní program byl sice levicový, ale ne stranický, což bylo terčem kritiky. Perzekuce prováděné komunistickou stranou vedly ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Své trápení chtěl ukončit střelou do hlavy. Zemřel až po několika dnech v nemocnici. Po několika měsících jej „na druhý břeh“ následoval i jeho jediný syn, manželka i tchyně.
Jiří Frejka
Ale zpět na začátek. Jeden z uměleckých vůdců Osvobozeného divadla se narodil do rodiny lesního správce dne 6. dubna 1904 a to v Útěchovicích pod Stražištěm u Pelhřimova jako nejmladší ze šesti dětí. Krásná příroda a také hudebně nadaná maminka, která u nich doma pořádala klavírní koncerty, formovaly jeho umělecké vnímání.
Po dokončení obecné školy se přestěhoval k bratru Ottovi do Prahy, kde začal studovat na gymnáziu. Zde rozvíjel své vlohy pro literaturu, filozofii a cizí jazyky. Během svých studií se roku 1921 seznámil s budoucím hercem a režisérem Josefem Schettinou, který v něm vzbudil zájem o divadlo a uvedl jej do Volného sdružení posluchačů konzervatoře.
Po maturitě směřovaly Jiřího kroky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho zájem o divadlo se prohluboval, a tak vedle svých studií absolvoval také tříměsíční externí kurz na dramatickém oddělení Státní konzervatoře. Začal kolem sebe soustředit neformální skupinu mladých divadelníků, kteří byli ochotni hrát jeho hry s avantgardními prvky.
V roce 1925 vzniklo neprofesionální divadlo, které Frejka pojmenoval Osvobozené divadlo. Na jeho založení se podíleli také E. F. Burian a Jindřich Honzl, s nímž se však Frejka začal čím dál tím víc názorově rozcházet. Poté, co se roku 1926 stali členy souboru Jiří Voskovec, Jan Werich a další, došlo mezi Frejkou a Honzlem k rozkolu. Mimo jiné se neshodli na tom, zda se má divadlo politicky angažovat. Zatímco Honzl byl pro, Frejka chtěl nechat divadlo apolitické. Následně část herců dříve spojených s Frejkou odešla do jiných divadel.
Osvobozené divadlo
Frejka a Burian založili novou experimentální scénu s názvem divadlo Dada. Hry v režii Jiřího Frejky slavily u diváků úspěch. Absurdní humor i voiceband řízený E. F. Burianem se líbily, i tak se ale divadlo dostalo do finančních potíží a muselo v roce 1928 ukončit svou činnost.
Tento nezdar však Frejku neodradil. Podařilo se mu získat vlastní divadelní koncesi a s pomocí vlivných kontaktů nashromáždit potřebný kapitál pro založení dalšího avantgardního divadla s názvem Moderní studio. Avšak i toto divadlo čekal stejný osud jako divadlo Dada. Dostalo se do finančních potíží a roku 1929 zaniklo.
I tentokrát to nevzdal. Začal docházet na divadelní zkoušky za Karlem Hugem Hilarem, který mu pak nabídl práci asistenta režie v Národním divadle. Dostal se tak k různým příležitostem, které jej posunuly dopředu. Naučil se převádět moderní přístupy k režii do tradiční divadelní scény. V roce 1932 byl jmenován řádným režisérem, od roku 1941 vyučoval divadelní režii na pražské konzervatoři.
Národní divadlo, Praha
S tím, jak rostlo jeho renomé, rostl i jeho příjem. To mu umožnilo zapustit kořeny. Zasnoubil se s historičkou umění Olgou Vaňkovou. Vzali se, ale pár let po svatbě následoval rozvod kvůli jiné ženě. Tou, která mu zamotala hlavu, byla choreografka Dagmar Vondrová. Vzali se v červnu 1942 a o 8 měsíců později se jim narodil syn Jiří Jaromír.
Během války měl štěstí, že jej před totálním nasazení ochránil Miloš Havel. Po uzavření divadel v roce 1944 se pokoušel uchytit jako scénárista, avšak jedinou realizovanou adaptací jeho scénářů se stal animovaný film Zakletý myslivec. Nejistá doba se podepisovala na jeho zdraví. K častým bolestem hlavy se začaly přidávat deprese. Množství léků, které užíval, rostlo.
Pak přišel květen 1945 a tak jako mnozí jiní i on se aktivně zapojil do akcí na osvobození Prahy. Po skončení války následovalo období, kdy mu nebylo do smíchu. V Národním divadle mu nebyla obnovena smlouva. Naštěstí byl po krátkém období nejistoty jmenován uměleckým ředitelem Městského divadla na Královských Vinohradech. Spolu s ním odešla z Národního divadla také jeho žena choreografka Dagmar Vondrová. Během tří let vybudoval na Vinohradech respektovanou divadelní scénu a to i díky sestavení kvalitního hereckého souboru.
Divadlo na Vinohradech
Podle vzpomínek herce Svatopluka Beneše byl Frejka divadlem doslova posedlý. „V kanceláři jste ho mohli najít i večer, totiž hlavně večer, protože během dne většinou režíroval. Nic mu neuniklo. Co chvíli si odskočil do tmy hlediště. Nikdy jsme si nebyli jisti, zda nás jeho oči nepronásledují. Disciplína všech složek tak byla zajištěna. Ne každému je kázeň vlastní. Frejka divadlo opouštěl až po stažení opony,“ uvedl Beneš ve svých pamětech.
Respekt z něj měl i tehdy začínající Radovan Lukavský, který angažmá na Vinohradech získal v roce 1946. Když dostal roli otroka v antické komedii Tlučhuba, spolupráce s Frejkou prý nebyla vůbec snadná. Nedostal totiž žádné instrukce, jak má svou roli pojmout, a tak to zkoušel porůznu podle svých nejlepších představ – jako „snaživý blbec“ či jako „dobromyslné ťululum“. Avšak odezva žádná. To samozřejmě mladého herce značně znejistilo. „Šel jsem k němu, řekl jsem, že všechno chápu a že tedy čekám výpověď. Frejka s lulkou v ruce a svým sotva znatelným úsměvem na rtech mi řekl: ,Já vím, co byste chtěl: abych vás obskakoval a dělal s vámi každou repliku a říkal – tady udělej malíčkem takhle. Taky jsem to dělával. Ale už nedělám. Zajímá mě, co všechno vás napadne a pro co se rozhodnete. Pak se můžeme domluvit. Jste profesionální herec – zvykejte si stát na vlastních nohou. Stát na vlastních nohou! To byla první velká rada, kterou jsem dostal do svého hereckého života od velkého režiséra,“ vzpomínal herec.
Radovan Lukavský, pamětní deska
Na přísného režiséra a šéfa divadla vzpomínala také Jiřina Švorcová, známá ze seriálu Žena za pultem. V době, kdy ještě studovala na konzervatoři, která se pak přejmenovala na DAMU, statovala na Vinohradech. Jednou se však kvůli naléhání učitelky zpěvu, která ji potřebovala na jedno vystoupení, hodila marod. „Svěřila jsem se se svým problémem vedoucí sboru – a ta mě normálně práskla! Frejka vzkázal, že děkuje za spolupráci a že už nemusím chodit. Když mi to ta vedoucí sdělovala, bylo to, jako když mě kladivem udeří do hlavy. Srdce v krku, černo před očima. Rok jsem chodila s brekem kolem divadla a neodvažovala se přiblížit, až mě Frejka jednoho dne zavolal, nechal si všechno vysvětlit a odpustil mi,“ popsala herečka v knize Jiřina Švorcová osobně. Opět dostala v divadle roli, a dokonce jí Frejka sdělil, že s ní počítá i do budoucna.
Frejka byl velkou osobností divadla. Nebyl však stoupencem socialistického realismu, dostal se tedy do konfliktu s divadelní organizací KSČ. Byly mu vytýkány styky se zahraničím, kariérismus, či zanedbávání stranických povinností. Nakonec byl v roce 1950 z Vinohrad vyštván.
Po mnoha peripetiích přešel do divadla v Karlíně, kde chtěl vybudovat moderní divadlo hudební komedie a her se zpěvy a tanci. „Byl tam jako ve vyhnanství, mezi lidmi, z nichž mnozí nebyli zvyklí na způsob jeho soustředěné precizní práce, nebyli zvyklí na vysoké požadavky, které na ně kladl,“ popsal Frejkův žák, režisér Jiří Bělka.
Opět jej následovala jeho žena, jejich vztah však poznamenala krize. Frejka se totiž zakoukal do herečky Jaroslavy Adamové. Začátek 50. let se tedy nesl ve znamení profesních, osobních, a dokonce i zdravotních problémů. Stále více jej trápily úporné bolesti hlavy a těžké deprese.
Jaroslava Adamová
I navzdory tomu tvrdě pracoval. Jeho zásluhou se tak karlínské divadlo stalo jednou z nejkvalitnějších pražských divadelních scén. Přesto opět čelil kritice za to, že potlačuje klasické operety a nahrazuje je činohrou se zpěvy. Hrozilo mu propuštění.
Dne 16. října 1952 se Frejka rozhodl k zoufalému činu. Ve své kanceláři proti sobě obrátil svou krátkou loveckou pušku. Lékaři se jej ještě snažili zachránit, avšak zemřel po několika dnech v nemocnici. „Uštvali jste mne,“ napsal údajně v dopise na rozloučenou.
Jeho smrt vyvolala řadu spekulací, které zesílily poté, co za nevyjasněných okolností zemřel herec Jiří Plachý. Ten podlehl zraněním po pádu z okna svého bytu akorát v den, kdy začalo soudní přelíčení s Jiřinou Štěpničkovou, která byla odsouzena k patnácti letům vězení za pokus ilegálně opustit republiku.
„Příčiny tragického Frejkova konce zůstávají tajemstvím. Spekulace o spojitosti s politickými procesy se nikdy nepotvrdily, ale jeho odchod z vinohradské scény byl přesto přičítán nepřízni režimu. Jak jinak – takové vysvětlení se přímo nabízí! Zeptala jsem se na to Gusty Nezvala, který v té době v divadle byl a o jehož nestrannosti a serióznosti jsem neměla pochyb. Řekl mi: , Podívej se, Frejka vyhodil ze sedla Stejskala, ten se o prázdninách dozvěděl, že už není ředitelem, a na Frejku se zase začal tlačit Krejča.´ Aby se zachránil, nabídl prý Frejka vinohradské divadlo armádě. Ale jeho šéfem se přesto nestal. Byla to pravda, nebyla? Praktiky tohoto druhu existovaly, existují i dnes a nepochybně existovat budou. A vždycky to někdo odnese,“ uvedla Jiřina Švorcová.
V tomto případě to neodnesl jenom Frejka, ale také jeho rodina. Režisérovou smrtí rodinná tragédie bohužel neskončila. Vdově po Jiřím Frejkovi se zhroutil svět poté, co její desetiletý syn Jiří zemřel 9. července 1953 po nezdařené operaci slepého střeva. O pár dní později se společně se svou matkou otrávila plynem.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
SÁLOVÁ, Zuzana. Radovan Lukavský. Praha: Achát, 1999. ISBN 8090222196.
