Článek
Jiří Plachý vytvořil desítky filmových rolí, z nichž patrně nejznámější je jeho magistr Edvard Kelley ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Po boku Jana Wericha vytvořil legendární scény, které baví dodnes. Jako třeba tu, kde je Kelley přítomen diskuzi o Slunci a následně bedlivě sleduje názorný model sluneční soustavy z pohárů s vínem, mezi nimiž je jeden otrávený, a to ten císařův. Náhodné vylití jednoho z nich přítomným pánům div nezastaví dech. Císař si však z rozlitého vína hlavu nedělá a nechá pohár dolít. Zaskočení muži netuší, který pohár byl ten císařův, a tak se zdráhají napít. Načež Rudolf II. v podání Wericha reaguje slovy: „Tak co je pánové? To byste mě vážně otrávili, kdybyste nepili!“
Stačilo málo a roli záludného magistra Edwarda Kelleyho, který chce získat šém k ovládnutí Golema, Jiří Plachý nehrál. Původně měl Kelleyho hrát Karel Höger, který však využil přestávky v natáčení a z role odstoupil. Nejspíše jej více lákalo natáčení životopisného filmu Mikoláš Aleš, v němž hrál titulní postavu. A tak jej v roli úlisného intrikána nahradil Jiří Plachý, který měl hrát původně vyslance krále Matyáše.
Karel Höger, 1946
Vedle Jiřího Plachého se v rudolfinské komedii objevili další skvělí herci, jako například Zdeněk Štěpánek coby maršál Russworm či František Filipovský, který hrál dvorního astrologa. Nebyl to první film, kde spolu hráli. S Filipovským si Plachý zahrál například v Krškových filmech Posel úsvitu a Mladá léta. Znali se i z Národního divadla, kde oba působili. „Do Národního divadla přišel Jiří Plachý na podzim roku 1948 z Divadla na Vinohradech jako zkušený a známý herec, který mě v době, kdy jsem už sám začínal ve filmu, zaujal svým výrazným zjevem a rolemi salonních milovníků, frakmanů, mužných ministrů a podnikatelů či temperamentních intelektuálů,“ vzpomínal Filipovský ve své knize. „Přes vysokou mohutnou postavu působil ležérním dojmem. S textem si nikdy moc starostí nedělal. Spoléhal na nápovědu. Dovedl „tahat z boudy“ jako málokdo. I v tom byl mistr. Kdykoliv stál na jevišti, měla nápověda zvýšený tep srdce. Řekl bych, že zkoušky ho k smrti obtěžovaly,“ popsal kolegu král českého dabingu. „Chlapské postavě Jiřího Plachého dominovala výrazná hlava a ve tváři pronikavé oči. Jen zřídkakdy jsem ho potkal, aniž by žmoulal v ústech párátko či sirku. Chodíval v pomačkaném obleku a v zimě přes něj oblékal dosti obnošený tmavošedý kožich. Límec si zdvíhal u saka i v létě. Nosil snad výhradně dvouřadová, kapsy stále přecpané novinami. Kalhoty zapomněly, že existuje žehlička,“ dodal. Nicméně na jevišti zůstával Plachý elegantní.
Jiří Plachý, st.
Svérázný herec po kapsách nenosil pouze noviny a lístečky s různými poznámkami, ale také všelijaké medikamenty, které neváhal nabízet i svým kolegům. „Jednou, když jsem neutajil svůj břichabol provázený běhavkou, jsem sám ocenil jeho kapesní lékárnu, protože mi hbitě nabídl své samaritánské služby. Musím říct, že pilulky, které vyštrachal z útrob saka, byly účinné. Když jsem mu pak děkoval, odbyl mě poznámkou, že snad měl být opravdu raději doktorem a uzdravovat posrané než posraným hercem,“ vylíčil jeho povahu Filipovský.
Plachý se ve svém povolání obešel bez hereckého vzdělání. Roku 1918 vystudoval strojní průmyslovku a poté pracoval jako konstruktér u firmy Hübner a Opitz v jejich továrně na mlýnské stroje v Pardubicích. Nakonec však zběhl k herectví, které jej lákalo už od studentských let, kdy hrál a režíroval v ochotnických souborech.
Nejprve se v roce 1922 stal krátce hereckým elévem Národního divadla, následně sbíral herecké zkušenosti jako člen smíchovského Švandova divadla. Po pěti letech založil a vedl svoji Českou komorní scénu, nicméně v důsledku hospodářské krize divadlo zkrachovalo. Od roku 1929 hrál a úspěšně režíroval ve Vinohradském divadle, odkud pak po téměř dvaceti letech přešel do Národního divadla, kde byl v angažmá až do své předčasné smrti v roce 1952.
Vedle divadla a filmu působil také v rozhlase a dabingu. Našel se i v pedagogické činnosti. Vyučoval herectví na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, následně působil jako lektor herectví na pražské DAMU. K jeho žákům patřili například Václav Voska, Dana Medřická, Irena Kačírková, či Svatopluk Beneš. Ten na něj vzpomínal ve svých pamětech: „Když považoval za nutné pohovořit si s námi, naložil nás do renaulta a odvezl do kavárny Mánes. Tehdy už byla konzervatoř přemístěna do Trojanovy ulice, takže ostatní přišli za námi. Víc, než vyučování to byla přátelská beseda. Připadali jsme si, jako by nám starší bratr dával rady do života.“
Plachý byl Benešovým vzorem. Považoval za čest, když po škole mohl hrát po jeho boku na Vinohradech. Na jevišti si prý uměl poradit se vším. Není divu, že šel z role do role. Nebýval prý příliš výřečný, raději nechával mluvit druhého a když si to situace žádala, neváhal druhého přerušit nějakou poznámkou, mnohdy sarkastickou. „K ženám měl vyhraněný vztah, nenechal se opít jejich šarmováním a cukrováním.“
Byl znám svou zálibou v roli člena komise na přijímacích zkouškách na DAMU, kdy se bavil atmosférou obav adeptů herectví. Nejednou vyhnal svým ironizováním od zkoušek slečny, kterým se zachtělo být hvězdou. „Jeho ortely byly nemilosrdně štiplavé, a zejména vůči navoněným a našminkovaným adeptkám i ponižující,“ popsal Filipovský.
To se jistě netýkalo jeho studentky Dany Medřické, se kterou si zahrál ve svém posledním filmu Měsíc nad řekou, kde ztvárnil postavu Roškota – chlapsky působícího starce, který přijíždí z velkého světa do provinčního městečka, aby si po letech oživil vzpomínky na své studentské mládí. Slavnostní premiéry filmu se už bohužel nedočkal. Svou práci na filmu dokončil pouhých pár dní před svým tragickým rozhodnutím opustit tento svět.
Dana Medřická
Herec zemřel 2. prosince 1952. Jeho smrt byla oficiálně označena za sebevraždu. Nicméně dodnes nebyly zcela objasněny přesné okolnosti konce jeho života. Vyrojily se i spekulace, že mohlo jít o vraždu v režii StB.
Smrt teprve třiapadesátiletého herce mnohé zaskočila. V době, kdy si údajně Plachý sáhl na život byla situace v Československu vypjatá a komunisté si už podle pokynů Moskvy vyřizovali účty. Je možné, že tento přímý muž mohl někomu vadit? Nebo prostě jen nevydržel tlak, který na něj StB vyvíjela? Podle informací na Wikipedii se Plachý dostal do hledáčku StB kvůli svému bratru plk. Josefu Plachému, důstojníkovi čs. armády, který byl za války zatčen gestapem a který skončil v koncentračním táboře. Státní bezpečnost pak měla herce vyslýchat a vyvíjet nátlak s hrozbou odebrání jeho tehdy pětiletého syna.
Plachého syn Jiří Plachý ml., který se vydal ve šlépějích svého otce a stal se z něj rovněž herec, si na své rané dětství moc nepamatuje. Rodina jej od těchto věcí držela pochopitelně stranou. Přesto nebyl uchráněn dopadů otcovy smrti. „Mámu to ale zničilo, podepsalo se to na ní, byla pak i nemocná a umřela v 62 letech. Jak se říkalo, byla z buržoazní rodiny – dědeček byl generální ředitel Živnobanky, vystudovala filozofii, ale nikdy nepracovala. Takže když táta zemřel, byla bez příjmů a měla na krku malého kluka. Po tátovi, členovi Národního divadla, dostala vdovský důchod 260 korun a já sirotčí. Nešlo jen o peníze, máma nemohla sehnat práci a byla úplně vykolejená,“ vzpomínal.
Marně se pak pokoušel dopátrat toho, co se přesně onen prosincový den v 50. letech stalo. To, co zjistil, v něm vyvolalo řadu otázek. V den, kdy Plachý zemřel, mělo dle herečky Vlasty Fabianové jet Národní divadlo na zájezd. Když se Plachý nedostavil, volali mu. On sdělil, že se zdržel, a tak se domluvili, že jej cestou vyzvednou. Ve chvíli, kdy autobus zabočil do ulice, kde herec bydlel, zahlédli z okna padat člověka. Byl to Plachý. Následně si všimli tatry šestistovky, která právě odjížděla od chodníku… Nejasnosti okolo hercovy smrti podtrhuje také tvrzení rodinného známého Jana Seidla. „Když mu bylo asi devadesát, tvrdil mi, že se vyprávělo, že táta tehdy za oknem těsně před svou smrtí nebyl sám. A toto svědectví měl poskytnout očitý svědek, který bydlel v protějším domě,“ vzpomínal Jiří Plachý mladší.
Co se tehdy přesně stalo se již nejspíš nedovíme. Jiří Plachý měl svá tajemství, o sobě mluvil málo. Tajemný byl i jeho odchod z tohoto světa. „Prožívali jsme dobu, v níž se mnoha lidem hroutily naděje. Probíhaly politické procesy a spoustu věcí jsme si neuměli vysvětlit. Svět se zdál zmatený, podezíravý, vytrácela se z něj důvěra a s ní někteří přátelé,“ popsal atmosféru 50. let František Filipovský. Zároveň uvedl, že by nikdy nevěřil, že právě Plachý, osobitý a svérázný ironik, podlehne chmurným náladám a nechá se starostmi zahnat do kouta.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
