Článek
Příběh o císaři Rudolfu II., pekaři Matějovi a legendárním Golemovi je nesmrtelný. Humorně laděný exkurz do doby alchymistů, intrikářů a bájného Golema sice neodpovídá přesně historické pravdě, leč nabízí mnoho vtipných dialogů, překrásnou výpravu a kostýmy, které dotváří uvěřitelnou atmosféru Prahy za vlády Rudolfa II.
Kostýmy, které byly inspirované renesancí, vznikly dle návrhu Jiřího Trnky. O tři roky později se pak mnoho z nich objevilo také v pohádce Byl jednou jeden král. V průběhu let zaujaly mnoho zahraničních filmařů, kteří si je půjčili do svých projektů. Pro historickou hodnotu jsou zařazeny do kulturního dědictví českého národa pod ochranou Ministerstva kultury ČR.
kostým z filmu Císařův pekař
Film také disponuje skvělými hereckými výkony. Vedle Jana Wericha tu zazářil také legendární Zdeněk Štěpánek, jenž ztvárnil maršála Russworma, kterého měl původně hrát Jan Pivec. Jeho promluva ke Golemovi, před tím, než jej Golem zahubí, je ikonická: „Goleme, můj mozek a tvoje síla. Goleme, Goleme! Postavím tě v čelo obrovské armády. Ty pro mne vyhraješ největší válku, jakou kdy viděl svět! Půjdeme spolu od vítězství k vítězství! Z války do války! A budeme bořit a lámat a kácet a ničit a diktovat celému světu!…“
Film byl velkou příležitostí pro prvorepublikovou hvězdu Natašu Gollovou, které se díky její lásce k šéfovi protektorátního filmu Wilhelmu Söhnelovi načas uzavřely dveře k filmování. Za roli hubaté Kateřiny, která se musí před císařem vydávat za umělou ženu Sirael, byla Gollová vděčná. Díky natáčení se dostala z budějovického vyhnanství zpět do pražského divadelního angažmá. Ozývaly se ovšem hlasy, zda není čtyřicetiletá herečka na tuto roli přeci jen už stará. Tehdy Nataša v této roli vystřídala pětadvacetiletou Irenou Kačírkovou, se kterou počítal původní režisér filmu Jiří Krejčík.
Nataša Gollová
K přeobsazení došlo také u hraběnky Stradové, kterou měla původně hrát Ljuba Hermanová. „Začalo se šeptat, že to není samo sebou, že jsem Werichova milenka a podobné řeči, a tak tuhle roli Werich nakonec – aby měl klid v domě – přeobsadil. Hraběnku hrála pak Marie Vášová,“ vzpomínala herečka, která na počátku 30. let randila s Werichem i Voskovcem. Dále byl přeobsazen také Karel Höger, který měl hrát magistra Kellyho a také Saša Rašilov, jenž měl ztvárnit alchymistu Scottu.
Zajímavé bylo také obsazení dvorních dam. Mihla se mezi nimi také Věra Chytilová, pozdější slavná režisérka a také například budoucí švagrová Stelly Zázvorkové. Stellin bratr Jan Zázvorka, filmový architekt a scénograf, se během natáčení historické veselohry zamiloval do jedné z dvorních dam, manekýny Idy Lahodové, která se kvůli němu rozvedla s brněnským advokátem.
Krásné dvorní dámy neunikly ani oku Jana Wericha. Dle vyprávění režiséra Jiřího Krejčíka nebylo natáčení s Werichem vůbec snadné. „Byl silná osobnost a noční pták, v Karlínském divadle se dohrával muzikál Divotvorný hrnec, on hrál půvabnou postavičku vodníka Čochtana. Po představení rád poseděl, popovídal, něco popil, spát šel až po půlnoci. Ráno později vstával, a když se filmovalo, tak jsem potřeboval Wericha v devět hodin v ateliéru…,“ vzpomínal. „To musel v šest vstávat, aby ho oblékli, nalíčili, nalepili vousy. Byl rozmrzelý, neměl chuť žertovat, leccos se mu nelíbilo. Sebral se a šel do šatny spát, natáčet se s ním začalo až po obědě,“ dodal.
Werichova rozmrzelost nabrala na obrátkách při jednom jeho úrazu během natáčení. Přišel totiž s nápadem, že coby Matěj Kotrba v císařově koupelně šlápne do kameninové vázy, a když si ji bude sundávat z nohy, tak žbluňkne do vany. Jenže scéna rázem nabrala dramatický ráz poté, co váza praskla a střep rozřízl herci chodidlo až na kost. „Krve jako z vola, hasiče, který mu chtěl pomoct, poslal někam, pak se musel omlouvat, že nechtěl urazit dělnickou třídu. Na čtrnáct dní bylo natáčení zastaveno,“ komentoval nešťastnou scénu režisér Krejčík.
Zkrátka Krejčík to s Werichem neměl jednoduché, jejich představy se začaly rozcházet. Navíc to, co si Werich k mladému režisérovi dovolil, bylo občas za hranou. Aspoň tak to popsal ve svých pamětech režisér Jiří Weiss, který občas během natáčení nakoukl do ateliéru. Tehdy byl svědkem scény, kdy Werich seděl v rudolfinské vaně. „O čem se přeli, už nevím, ale Werich náhle povstal, velebně vystoupil z vany, šel ke Krejčíkovi a udeřil do něj břichem. Břicho měl velké a Krejčík by ho byl mohl knokautovat úderem na solar plexus, jenže to režisér herci neudělá, tím spíš tak velkému komikovi, jako byl Werich. ,Jste tak blbej,´ řekl Werich svým neodolatelným způsobem, že ani nemůžete pochopit, jak jste vlastně blbej.´ Všichni jsme se dali do smíchu, nebylo možné se nesmát. Jediný, kdo se nesmál, byl Jiří Krejčík.“
Po stupňujících se neshodách byli oba muži pozváni na kobereček k ministru kultury Zdeňku Nejedlému. Následně bylo rozhodnuto, že se režie ujme Martin Frič, který již v minulosti s Voskovcem a Werichem natáčel. Režisér legendárních filmů, jako jsou Cesta do hlubin študákovy duše, Kristian nebo Škola základ života, měl ostatně s Werichem a Voskovcem natáčet film Golem, leč nakonec bylo vše jinak. Voskovec s Werichem byli z filmu vyškrtnuti a natáčení se ujal známý francouzský režisér Julien Duvivier. Zhrzený Werich nicméně filmový scénář pro tento film o pár let později zužitkoval v pozměněné podobě ve dvoudílné komedii Císařův pekař a Pekařův císař.
A tak se roku 1951 konečně realizoval film s Golemem pod taktovkou Martina Friče, kterému se zprvu do natáčení moc nechtělo. Jelikož se počítalo se zahraničním využitím filmu, byl natočen barevně, což se také promítlo do rozpočtu. Film prodražilo také vystřídání režisérů, neboť se muselo natáčet znovu. Náklady se vyšplhaly na 27 milionů korun. To se stalo trnem v oku mnohým lidem z branže. Například režisér Jiří Weiss si ve své knize pamětí Bílý mercedes postěžoval, že si Werich závratnou částku vymohl u ministra Kopeckého a že rozpočet na jeho slavné drama Vlčí jáma byl pětkrát menší.
Kritiku vyvolalo také vykreslení postavy Císaře Rudolfa II. u našich rakouských sousedů. „Císař Rudolf II., kterého známe jako duševně čilého, tragického a magickým kouzlem obestřeného vládce, se zde objevuje jako úplný pitomec,“ psalo se v jedněch vídeňských novinách.
Císař Rudolf II.
A kritiku historická veselohra vyvolává i dnes kvůli svému budovatelskému patosu. Film přeci jen vznikl v době, kdy se točili zejména agitky v duchu přísného socialistického realismu. Proto i tento snímek musel mít režimem podmíněnou budovatelskou atmosféru. V závěru filmu nesměla chybět sborově zpívaná budovatelská píseň, kterou si pamatují mnozí dodnes.
I přesto byl snímek soudruhy kritizován. Když viděl film tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý, byl prý zděšen, neboť snímek dle něj nedostatečně propagoval dělnickou třídu. Došlo to až tak daleko, že Nejedlý udělil Fričovi takzvaný distanc. Dva roky nesměl režírovat své typické komedie a byl nucen natáčet pouze krátké a agitační dokumentární snímky. Problémům se nevyhnul ani Jan Werich.
Navzdory veškerým oceněním, která za dvoudílnou komedii obdržel, se před kamerou objevil až za další 3 roky v pohádce Byl jednou jeden král.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
