Článek
Svérázná hvězda stříbrného plátna si uměla získat srdce mnoha mužů. Dokázala využít svých předností, aby prorazila ve filmu a také, aby byla hýčkána bohatými milenci. Za své úspěšné herecké začátky vděčila Hugo Haasovi, který jí nabídl hlavní ženskou roli ve filmu Život je pes. „Měla jsem tenkrát najatý malý pokoj u jedné paní na Letné, ale Haasovi to bylo tuze daleko, v noci mě tam doprovázel a tvrdil, že potřebuju trénink, kterému by se mohl mnohem více věnovat, kdybych bydlela u něho. A tak jsem se nastěhovala k němu do malého bytu blízko Mánesa, kde můj „trénink“ měl pokračovat,“ vzpomínala na své pražské začátky herečka ve svých pamětech.
Hugo Haas, 1935
Po čase se z Mandlové a Haase stali životní partneři. Hugo ji nejen učil herectví, seznámil ji také s celou intelektuální smetánkou Prahy. Ti ji akceptovali a brali jako novou Haasovu Titinku, což bylo jméno, které dědily všechny slečny, co kdy s Haasem chodily. Tehdy jí byl prý nebližší spisovatel Karel Poláček, se kterým často hrávala biliár. „Poláček byl neobyčejně vtipný a jeho poznámky o lidech byly sice hodně sarkastické, ale výstižně. Měl skvělý postřeh, proto dokázal vytvořit tolik pravdivých postav.“
Adina před umělci vystupovala jako velmi naivní a nezkušená dívka z malého města, která je poprvé v Praze a všemu se diví. Úspěšně odolávala škádlení ze strany Jana Wericha, čímž si mnohé získala. Rozkoukávala se a vytvářela si cenné kontakty.
Když to mezi ní a Haasem začalo skřípat, odstěhovala se. Sice i nadále tvořili pár, ale raději žili odděleně. Adina chtěla stát na svých vlastních nohou. „Najala jsem si pokoj v jednom domě v Soukenické ulici u nějaké paní, ze které se později vyklubala majitelka masérského salónu. Bylo mi sice hned nápadné, že se tam dávají masírovat jenom starší páni, ale trvalo dost dlouho, než jsem objevila pravdu. Jednou jsem seděla ve vaně. Když se otevřely dveře a v nich se objevil jakýsi šedesátník s kozí bradou a se spuštěnými kalhotami, který se tam zřejmě přišel umýt po „masáži“. Přesto jsem tam však zůstala bydlet, až jednou ze zvědavosti, jsem v sobotu otevřela dveře novému zákazníkovi a stála jsem tváří v tvář známému ze Společenského klubu. Byl to tenkrát ministr školství a výchovy a velký kurevník,“ vzpomínala Mandlová. Ačkoliv ji ministr prosil, aby si to nechala pro sebe, neučinila tak a vyžvanila to svým přátelům. „A tak po dvou měsících jsem se na Hugovo naléhání stěhovala zpět k němu, tentokrát do jeho prvního samostatného bytu v Revoluční třídě.“
Opět žili spolu, nicméně jim to prý už neklapalo. Haas domů přicházel opilý, někdy jej i tři dny neviděla. Jelikož prý většinu peněz utratil, nezbývalo mu na domácnost. A tak se stávalo, že Adina musela sáhnout do své kapsy, aby zaplatila činži a výdaje s bytem a stravou. Vše táhla ze svého platu manekýny, což pro ni bylo finančně náročné. Nakonec se nechala vydržovat od jejich společného přítele, který se živil jako ředitel německé banky. „Nevím, jestli to Haas nevěděl, anebo jenom nevědomost nepředstíral, ale nikdy se mě neptal, odkud se berou peníze na všechny ty výdaje a luxusy, co jsme si mohli dovolit. Chodívali jsme společně všichni tři na večeře do restaurací a barů a Hugo mě často nechal sedět s mým přítelem, zmizel a už se ten večer nevrátil.“
Vztah, ve kterém vedle sebe žili jako dva svobodní mládenci se chýlil ke konci. Adina se u filmu uplatňovala stále víc a víc, což jí umožnilo získat finanční prostředky a pronajmout si malý byt v Žitné 30, kde prý byl jen ušák, stolek a postel.
S tím, jak šla její hvězda vzhůru, rostly i její nároky na bydlení. Dle svých slov natočila několik „salátů“ čistě pro peníze, neboť si zařizovala nový byt v Hlaholu na Masarykově nábřeží. Do kategorie filmů pro zisk řadila: Bílá vrána, U pokladny stál, Ducháček to zařídí, Krok do tmy a Nevinná.
Zlí jazykové sice tvrdili, že jí vše zaplatil jeden z movitých milenců, to však ve svých pamětech popřela. Šla z jedné role do druhé, aby se v druhé půlce 30. let mohla nastěhovat do sídla Hlaholu na adrese Masarykovo nábřeží 16/248, pár kroků od Národního divadla.
dům Hlahol, ve kterém žila Adina Mandlová
Spolkový a nájemní dvojdům Hlahol vznikl v letech 1904–1905 podle plánů architekta Josefa Fanty, který svou práci provedl zdarma. Na výzdobě interiéru Velkého sálu se podílel i Alfons Mucha. Dnes se tato budova, kterou zvenčí zdobí dvě velké mozaiky řadí k nejvýraznějším secesním památkám svého druhu.
Adina se zabydlela ve třípokojovém bytě, který se nachází ve třetím patře. O patro níže bydlela herečka Hana Vítová, která zde i přes rodinnou tragédii, kdy z okna vyskočila její jediná dcera Bedřiška, bydlela až do své smrti v roce 1987.
Také Mandlová prožila v tomto domě osobní tragédii. V roce 1943 zde spáchal sebevraždu její první manžel, malíř Zdeněk Tůma. Levicový umělec, který maloval většinou pochmurné a deprimující náměty, špatně nesl své profesní neúspěchy a nevydařené manželství z Adinou. Uprostřed jedné noci, kdy se herečka zdržela u sklenky vína se svými kolegy, si pustil plyn. Když se k ránu Adina vrátila domů, naskytl se jí pohled na bezvládné tělo jejího muže. Na pohovce byla její fotografie s rozbitým sklem.
Po této tragédii se Adina zamilovala do svého ženatého kolegy Vladimíra Šmerala, kterého si možná vybavíte coby fanatického inkvizitora ve Vávrově dramatu Kladivo na čarodějnice. Mandlová absolutně propadla jeho kouzlu, stala se jeho milenkou. Když s ním otěhotněla, plánovala si jejich společnou budoucnost. Jenže pak se jí dostal do rukou dopis, který napsal své manželce a ona pochopila, že ji celou dobu vodil za nos. Zhroutila se. S vysokou horečkou pak několik dní ležela v posteli, což se bohužel podepsalo na jejím těhotenství. „Před vánoci mě převezli záchrankou do nemocnice, a tam jsem ve velkých bolestech a za vysoké horečky porodila mrtvou holčičku,“ prozradila ve své knize. Po návratu z nemocnice domů se snažila na vše zapomenout. S kamarádkou Ljubou Hermanovou pořádala doma večírky, střídala jednoho milence za druhým. Až později jí došlo, jak sama sobě ubližovala a jak duševně chátrala.
Vladimír Šmeral a Marie Burešová ve hře Manon Lescaut, 1940
Pak přišel konec války a herečka se ocitla v Pankrácké věznici, kam ji dostaly řeči o její údajné kolaboraci. Naštěstí ji nakonec propustili. S kariérou herečky se však mohla rozloučit. Vrátila se do svého bytu a vystřídala několik zaměstnání.
Jednoho večera potkala v baru mládence Josefa Kočvárka, který pocházel z moravské vísky. Po Mnichově utekl do Británie, kde vstoupil do RAF. Po válce dostal britské občanství a změnil si jméno na Joe Knight. Našli v sobě zalíbení a začali spolu chodit. Po krátké době se k ní Joe nastěhoval. Začali si plánovat společnou budoucnost v Anglii. Rozhodli se proto, že se vezmou, aby Adina mohla získat britskou příslušnost a emigrovat. Hned druhý den po svatbě šli na britský konzulát, kde Mandlová získala nový pas. Za dva týdny už byli na cestě do Anglie, kde herečka doufala, že se brzy uplatní ve své profesi. Jenže doufala marně.
Jelikož měla v Praze byt s osobními věcmi, naplánovali si, že se vrátí zpět a část věcí prodají. Jenže po cestě do Londýna, odkud měli odjet do Prahy, měli autonehodu a oprava vozu trvala více než tři neděle. Díky tomuto zdržení se do Prahy dostali v den komunistického puče.
Když se po pár týdnech trochu uklidnily poměry a cizinci mohli opustit Československo, rozhodli se, že Adina pojede do Londýna zatím sama, aby byla v bezpečí, a její muž zůstane nějakou dobu v Praze a pokusí se prodat její byt, obrazy a koberce. Tedy vše, co mělo nějakou cenu a co by se obtížně vyváželo za hranice. „Bohužel narazil na podvodníka, který mu slíbil, že mu za všechno zaplatí v cizině, protože tam má jako majitel stěhovací firmy konto, ale sotva Joe odjel a ten pán se nastěhoval do mého bytu i s rodinou, prý ho hned sebrala policie a já od něho nikdy nedostala ani krejcar,“ posteskla si Mandlová.
To, že nalítli podvodníkovi, nakonec s odstupem času vnímala jako maličkost oproti tomu, co všechno v životě ztratila. Obrátila list a snažila se jít dál. Jenže začínat novou kariéru v cizí řeči a v cizím prostředí bylo téměř nemožné.
Manželství s Joem se záhy rozpadlo, posléze se vdala ještě dvakrát. Své štěstí našla až u londýnského módního návrháře a majitele salonu Bena Pearsona. Byl sice homosexuál, přesto mezi nimi bylo silné pouto.
Adina se ještě několikrát stěhovala. Domov v Anglii vystřídal život na Maltě, kde našla svůj vytoužený klid. Jenže pak se na Maltě změnily hospodářské a politické podmínky, což manžele přimělo k dalšímu stěhování, tentokrát do Kanady. Po Benově smrti se Adina vrátila do své vlasti. Ministerstvo kultury jí zajistilo pronájem pokoje na dobříšském zámku, který se stal jejím posledním domovem. Nit jejího života se přetrhla 16. června 1991 ve věku 81 let.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
