Článek
Československý premiér v letech 1945 až 1946 bývá historiky vnímán jako zlá figura české historie, která velmi negativním způsobem ovlivnila vývoj československých dějin. Legionář a zkušený diplomat si dokázal získat nejen sympatie prezidenta E. Beneše, ale i komunistů, kterým byť jako sociální demokrat, dopomohl převzít moc.
S Benešem jej spojovalo podobné pragmatické uvažování. Spojila je politika a nejspíše podobné vidění světa. Byli si tak blízcí, že když si Beneš vyhlédl v roce 1929 parcelu v Sezimově Ústí, oslovil Fierlingera spolu s malířem, legionářem a diplomatem v jedné osobě Ludvíkem Strimplem, zda by se s ním o parcelu nepodělili. Viděl v nich nejbližší přátele, které chtěl mít za své sousedy. A tak si koupili pozemky vedle sebe a postavili si zde letní sídla. Zahradu, která byla pýchou manželů Benešových vytvářel architekt Otokar Fierlinger, bratr Zdeňka Fierlingera.

Fierlingerova vila
„Kontakty zde v Sezimově Ústí byly velmi silné a docházely někdy do zvláštních detailů. Například paní Benešová těžce nesla, že Olga Fierlingerová, Francouzka, chodila k nim do vily pravidelně v časech obědů a večeří a čekala, že budou pozváni. Mimochodem zajímavým rysem Fierlingerovy osobnosti byla jeho pověstná spořivost, kde se se svou paní doplňovali. Paní Hana Benešová rovněž měla za první republiky pocit, že si z jejich vily Fierlinger dělá telefonní ústřednu,“ popsal historik Michal Pehr z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.

Manželé Benešovi, 1934
Zatímco paní Hana možná tu a tam skřípala zuby nad chováním přátel svého muže, E. Beneš celou řadu Fierlingerových negativních vlastností toleroval a přehlížel. Učinil z něj svého důvěrníka, kterému se se vším svěřoval. Když v roce 1948 prozřel, bylo už pozdě. „Rozdupat ho jako hada! Ten musí viset na nejbližším stromě!“ prohlásil dle pamětí Václava Černého údajně Edvard Beneš v březnu 1948 na adresu svého někdejšího přítele. Při těchto slovech prý upíral pohled oknem do zahrady sousední vily Zdeňka Fierlingera. O půl rok později Beneš zemřel.
První poválečný předseda vlády, který byl dle Václava Černého tajnou spojkou Gottwalda a sovětského velvyslance Zorina, se narodil v Olomouci v roce 1891 do rodiny středoškolského učitele. Po maturitě odešel do carského Ruska, kde působil do roku 1914 jako zástupce americké firmy McCormick International Harvester Company.
Po vypuknutí 1. světové války vstoupil do první české vojenské jednotky, která se tam organizovala. „V československých legiích tak byl od samého začátku. Sloužil přitom v řadách ruské armády v české jednotce, která tam bojovala ještě předtím, než se ustavily československé Masarykovy legie. S těmi se pak Fierlinger zúčastnil bitvy u Zborova, dosáhl hodnosti poručíka. Svou vojenskou kariéru nakonec skončil v hodnosti plukovníka,“ uvedl historik Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Houževnatý mladík se znalostí angličtiny neunikl pozornosti T. G. Masaryka, který jej pověřil diplomatickými úkoly ve Spojených státech a Francii. Po válce v roce 1921 vstoupil formálně do služeb ministerstva zahraničních věcí. Byl Benešovým osobním vojenským atašé ve Francii a následně působil jako vyslanec v Nizozemsku, Rumunsku, Spojených státech, Švýcarsku a Rakousku. „Ještě když byl vyslancem ve Švýcarsku, odjel v roce 1932 na dovolenou. Ve skutečnosti jel na nějaký čas do Sovětského svazu, kde se věnoval studiu tamních poměrů. Když se vrátil, napsal knížku, která vyšla v roce 1932 a jmenovala se Sovětský svaz na nové dráze. V ní popisoval sovětskou realitu, velmi chválil Stalina, dokonce se dotýkal konfliktu Trockij – Stalin, ve kterém se jednoznačně postavil na Stalinovu stranu.
Nelze vyloučit, že právě tehdy a během jeho aktivity v Rakousku, kde druhou mocností, která dodávala levicovým silám zbraně, byl právě Sovětský svaz, už navázal kontakty se sovětskou zpravodajskou službou,“ řekl historik Jiří Pernes v pořadu Historie.cs.
Od roku 1937 zastupoval Fierlinger Československo v Sovětském svazu. Sblížil se s exilovým vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem a získal si jeho důvěru. Po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov ale nastal obrat. Jako zástupce exilové československé vlády, která byla nepřítelem Hitlerovského Německa, mu hrozilo nebezpečí. Ačkoliv jej Beneš žádal, aby v Sovětském svazu zůstal, rozhodl se SSSR opustit. Vědom si tamních poměrů nechtěl riskovat, že skončí v gulagu a raději odjel do Francie.
Po napadení SSSR Německem v roce 1941 se však do Moskvy opět vrátil. „Řada lidí Benešovi říkala, aby se Fierlinger už do Moskvy nevracel, aby byl nahrazen jiným diplomatem. Nicméně Beneš, což byla možná jedna z jeho zásadních chyb, tam v zájmu kontinuity posílá Fierlingera,“ popsal historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd. „Fierlinger přijíždí a při prvním přijetí Sovětům říká, „aby ho považovali za svého člověka“. Dá se říci, že následující čtyři roky své diplomatické funkce v Sovětském svazu tuto větu plně naplňuje,“ dodal.
V roce 1943 se podílel na přípravě podepsání československo-sovětské spojenecké smlouvy. „Fierlinger jako československý vyslanec v Moskvě tam spíš prosazoval zájmy Kremlu než Londýnské vlády, jak měl podle svého pověření činit,“ prohlásil publicista Karel Pacner.
Tehdy začaly padat návrhy na jeho odvolání, Beneš to však odmítal. V exilu se stal v dubnu 1945 předsedou československé vlády a zůstal jím i po návratu do Československa. V té době se podílel spolu s velvyslancem Valerianem Zorinem na vyjednávání smlouvy o československém uranu. Sověti, kteří měli zájem o radioaktivní kov pro jadernou pumu, nechtěli dopustit, aby s československými ložisky disponoval nikdo jiný. A tak Československu v podstatě nadiktovali nevýhodnou smlouvu, na jejímž základě všechen v Československu vytěžený uran připadnul Sovětskému svazu. Fierlingerovi se tehdy povedlo přesvědčit nejen váhajícího Beneše, ale i celou vládu.
V roce 1946 byl zvolen předsedou sociální demokracie. Jelikož ale „kopal“ za komunisty, byl o rok později z předsednictva vyloučen. To však nezabránilo dalšímu dění. V únoru 1948 musel těžce nemocný Beneš řešit svízelnou situaci, kdy se 12 ministrů nekomunistických stran z celkem 26 členné vlády rozhodlo podat demisi. Mezi nimi nebyl ani jeden sociální demokrat. Tímto krokem protestovali proti komunizaci československé policie a usilovali o větší demokratizaci poměrů a umenšení moci komunistů ve vládě. Cílem bylo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Doufali, že se Beneš za ně postaví a demisi nepřijme. Jenže ten podlehl tlaku Klementa Gottwalda, který hrozil zásahem Rudé armády a občanskou válkou. Demisi ministrů přijal a pověřil Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením.

Gottwald, Stalin
Fierlinger byl komunisty opět dosazen do čela sociální demokracie. Následně byl hlavním iniciátorem „sloučení“ sociálních demokratů s komunisty. V té době už Beneš věděl, že si na prsou hřál hada. „Když potom zemřel Jan Masaryk a přemýšlelo se o tom, kdo bude jeho nástupcem, Gottwald přichází s návrhem, aby se novým ministrem zahraničí stal Zdeněk Fierlinger. To je pozoruhodný okamžik, protože Edvard Beneš málokdy vystoupil tak radikálně s nesouhlasem jako v případě jmenování Fierlingera do tohoto postu. Díky tomu se nástupcem Jana Masaryka stal Vlado Clementis,“ uvedl historik Michal Pehr.
Zatímco Clementis skončil na popravišti, Fierlinger byl komunisty odměněn řadou funkcí. Do roku 1966 byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ, řadu let byl také poslancem Národního shromáždění.
S vrcholnou politikou se rozloučil až 5 let před svou smrtí v roce 1976. Na politické špici se tedy držel velmi dlouho. „Nemůžeme dokázat, že byl agentem NKVD, ale můžeme jednoznačně říct, že byl agentem sovětské politiky a že sovětskou politiku a sovětské zájmy prosazoval v Československu od roku 1941. A zdar únorového převratu v roce 1948 byl také jeho velkou zásluhou, nejen zásluhou komunistů, protože se zasloužil o to, že sociální demokraté nepodali demisi a podpořili vládu,“ zhodnotil jeho osobnost Jiří Pernes.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.








