Článek
Vyprávění o životním příběhu Klementa Gottwalda by mohlo začínat tím, jak se 23. listopadu 1896 narodil jedné nezletilé chudé dívce proletářský synek, který musel vyrůstat s tím, že jméno jeho otce nebylo zapsáno v matriční knize. Mít nemanželský původ, to tehdy znamenalo nelehký start do života. Jeho maminka Marie sice ukázala prstem na sedlákova syna z blízké vesnice, ten se však k otcovství moc neměl. Nakonec přeci jen několik dní po porodu otcovství připustil, neboť jeho rodina vyplatila Marii jednorázově dvě stě zlatých a následně přispívala tři zlaté měsíčně. I tak to malý Klement neměl jednoduché. Toužil něco dokázat a dostat se ze dna společenského žebříčku.
Začal na sobě pracovat po všech stránkách. Vyučil se truhlářem, nicméně ve svém volném čase seděl nad knihami, studoval historii, politiku, a nezapomínal ani na cizí jazyky. Jako samouk se naučil mluvit německy, anglicky, francouzsky a rusky.
První světovou válku prožil na různých frontách, v létě roku 1918 dezertoval a až do konce války se skrýval ve svém rodném kraji – na Moravě. Po vzniku samostatného Československa se přihlásil do nově vzniklé československé armády, snad možná kvůli kariérnímu růstu. Nicméně po dvou letech v uniformě požádal o demobilizaci.
Během doby, kdy byl v armádě, se seznámil se svou budoucí ženou Martou, která měla podobný osud jako on. I ona se narodila jako nemanželské dítě. Nedá se říci, že by šlo o lásku na první pohled. Tehdy fyzicky přitažlivá Marta měla poněkud jiné zájmy než Klement, o politiku se nikdy moc nezajímala. Nicméně jejich sblížení mělo následky v podobě dcery Marty, která se narodila v létě roku 1920.
Uzavřený Klement se tehdy rozhodně do ženění nehrnul. Mladík, který byl chudý jako kostelní myš Martě navrhl, že příjme místo truhláře v Rousínově, kde vydělá nějaké peníze a časem se uvidí, zda by spolu mohli žít. To ale Marta slyšet nechtěla, a tak se rozešli. Musela se o sebe a dceru umět postarat sama. Říkalo se, že si v té době dokonce občas přivydělávala ze zoufalství i prostitucí.
A Klement si šel zkrátka za svým. Mladík ve starém vojenském plášti popadl svůj vojenský kufr plný knih a vydal se do Rousínova, kde si najal pokoj u jedné vdovy. Byl tichým a nenáročným nájemníkem, který si neustále něco četl. Pomalu, ale jistě, se centrem jeho zájmu stávala politika.
V roce 1921 odešel pracovat na Slovensko, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ľudu. Zároveň začal se zakládáním jednot. Začal se stýkat s levicovými intelektuály. Změny nastaly i v jeho soukromém životě. Matka jeho dcery se nehodlala vzdát myšlenky úplné rodiny, a tak začala za Klementem jezdit na návštěvy. Osamělý mladík, který nikdy neměl moc přátel, se k dívce, která pocházela z podobných společenských poměrů jako on, začal citově vázat. Začal jí důvěřovat, což bylo klíčové, když jej u něj doma několikrát hledala policie. Začali spolu žít od roku 1924, kdy se Gottwald přistěhoval do Přívozu u Ostravy. To už byl zavedený novinář komunistického tisku a funkcionář nedávno založené KSČ.
V roce 1926 se přestěhovali do Prahy, kde Klement pracoval v pražském sekretariátu KSČ. Když jejich dceři táhlo na osmý rok, uzavřeli sňatek. Ve stejném roce se Klement stal také členem vedoucího orgánu Kominterny. Na povrch začal vyvěrat jeho mimořádný politický talent a schopnost mluvit k lidem tak, jak bylo potřeba.
Politika byla pro Klementa na prvním místě. Doma se vyskytoval minimálně. A tak policie, která mu byla neustále v patách, mívala problém jej někde zastihnout. Marta snášela policejní prohlídky, zapírala jej při výsleších a nosila na určená místa vzkazy a zprávy, které jí svěřil. I když život po jeho boku nebyl žádné peříčko, stála při něm. Nikdy nebyla horlivou komunistkou, dokonce ani nikdy nevstoupila do strany.
Gottwald s manželkou Martou
Klementovy proslovy často vzbuzovaly silné emoce. Roku 1929 například na zasedání parlamentu pronesl: „My jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry.“ Když v roce 1934 kandidoval v prezidentských volbách pod heslem: Ne Masaryk, ale Lenin, skončilo to fiaskem. V souvislosti s jeho výroky během kampaně byl na něj vydán zatykač. A tak přešel do ilegality. Nechal si narůst knír a začal nosit brýle. Také jste si vzpomněli na Fučíka?
Když jej Národní shromáždění zbavilo poslanecké imunity, odjel i s rodinou do Sovětského svazu. Tehdy jeho žena zakusila, jaké výhody přináší být manželkou stranického vůdce. „Na co si vzpomněli, to měli. V Kuncevu byla pro Dimitrova a tyhlety lidi zvláštní kuchyň, kde si denně objednávali, co jim mají kuchaři uvařit. Marta dokonce chodila některé věci vařit sama, protože Gottwald měl rád nějaká prostá jídla česká, která nebyli zvyklí dělat. Takže měli samozřejmě textil, boty, prostě všestranně o ně bylo postaráno!“ popsala později Josefa Slánská, manželka někdejšího tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského.
Zatykač na Gottvalda byl zrušen až prezidentskou amnestií v prosinci 1935 a tak se mohl opět vrátit do své vlasti, kde s manželkou pobýval v hotelu, který mu hradila strana. Krátce po podpisu mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, kde se diskutovalo o možnosti vojenského odporu, k žádnému rozhodnutí ale nedošlo. Po zákazu KSČ emigroval do Sovětského svazu, kde s rodinou přečkal válku.
V té době rozhodně nezahálel. Mezi léty 1940 a 1948 si díky své strategii a svým schopnostem získal moc. Kdo by si však myslel, že u Stalina získal velké sympatie, pletl by se. Ve skutečnosti byl jejich vztah dle historika Michala Stehlíka poměrně složitý, Klement se Stalina dokonce bál. „Po celou dobu druhé světové války, kdy byl v exilu v Moskvě, mluvil mezi čtyřma očima se Stalinem patrně jenom jednou. Sovětskému vůdci mnohem více vyhovovali lidé typicky stalinského typu, například Václav Kopecký,“ uvedl Stehlík v Rozstřelu s moderátorem Vladimírem Vokálem.
Gottwald, Stalin
Do Prahy se Klement Gottwald vrátil jako uctívaný politik. Gottwaldovi přijeli s vládou 10. května 1945 a byli ubytováni v hotelu Alcron, později žili ve vile u Prašného mostu. Po vítězství KSČ v parlamentních volbách v létě 1946 byl jmenován předsedou vlády. O dva roky později se stal prvním ‚dělnickým‘ prezidentem. Na Hradě vystřídal Edvarda Beneše, který abdikoval. V zemi začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci, jejichž hlavní zájem byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy. „Vítězný únor“ otevřel cestu mimořádné perzekuci přicházející ve vlnách.
V době, kdy Gottwald s manželkou přijímali na Hradě ovace, už byla vězení plná zatčených odpůrců režimu. Rozjelo se období tzv. politických procesů. V knize Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu se uvádí, že „z celkem 248 politických poprav vykonaných v Československu v předmětném období připadalo na funkční období Klementa Gottwalda 189 (76, 2 %), na Antonína Zápotockého 47 (18,9 %) a konečně na Antonína Novotného 12 (4,8 %).“ Podle historika Michala Stehlíka je nezpochybnitelné, že se popravy nekonaly za Gottwaldovými zády, ale naopak s jeho souhlasem. V některých případech, jako např. v procesu s někdejším přítelem Rudolfem Slánským se souhlasem s popravou prý váhal. Podlehl však tlaku z Moskvy. Naopak v případě Milady Horákové přispěl k její likvidaci.
Ambiciózního Gottwalda v jeho prezidentské funkci začaly dohánět zdravotní problémy. Již ve 40. letech měl problémy se srdcem. První lehký infarkt jej zasáhl v polovině roku 1942, druhý a vážnější ve druhé polovině září 1944. Nedal na radu lékařů a i nadále holdoval alkoholu, který se stal jeho součástí nejspíše v době, kdy se rozjížděla jeho politická kariéra na Ostravsku. V té době se nejspíše také nakazil pohlavní chorobou, přesně se to však neví. To, že má tuto nemoc, se zjistilo v lednu 1945 při jeho pobytu v Moskvě. Syfilitické onemocnění oslabilo jeho cévní stěny. V důsledku syfilitidy vznikla u prezidenta patologická výduť neboli aneurysma srdeční aorty, která se mu stala osudnou.
Místo aby odpočíval, dělal pravý opak. Právě mezi lety 1945 až 1948 bylo u něj zřejmé velké pracovní nasazení, což si ale následně vybralo svou daň. „Skutečně se nešetřil. Navíc konzumoval značné množství alkoholu. Máme k dispozici hlášení stranických funkcionářů, kteří si stěžovali Rudolfu Slánskému, že by se měl jejich stranický šéf v pití alkoholu více hlídat,“ uvedl Stehlík. Podle tehdejšího náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera bylo to, jak Gottwald propadl alkoholu patrné například v případech, kdy jednal se svým zetěm Alexejem Čepičkou, který zastával funkci ministra obrany. „Gottwald se ještě vzpíral, ale Čepička přinesl v aktovce lahev koňaku nebo lahev vodky, zpil ho a dostal podpis na všechno…,“ popsal.
Tlak z Moskvy jej přivedl k naprosté závislosti na alkoholu. „Sovětskými poradci zinscenované politické procesy, kdy si dokonce ani Gottwald nemohl být jist životem, jej proměnily v alkoholickou trosku,“ uvedl historik František Hanzlík. Z energického a schopného politika se stal nedůvěřivý muž, jehož strach vzrostl zejména poté, co v létě 1952 objevil ve svém bytě odposlouchávací zařízení. Všude viděl udavače. I když zmenšil počet svých kontaktů na minimum, byl stále sledován „Velkým bratrem“.
Když 5. března 1953 zemřel Josif Stalin, netušil, jak moc rychle se blíží i jeho konec. Na Stalinově pohřbu samozřejmě nesměl chybět. A tak nasedl do letadla, ačkoliv mu to lékaři nedoporučovali. Změny atmosférického tlaku při cestě letadlem z Moskvy ze Stalinova pohřbu způsobily Gottwaldovi problémy s výdutí aorty. „Když přiletěl zpátky, stěžoval si Antonínu Zápotockému, že je mu špatně, že možná onemocněl chřipkou. Následně ulehl a pak už se to den za dnem zhoršovalo,“ popsal Stehlík.
Lékaři, kteří jej ošetřovali, měli jen omezené možnosti, neboť nedostali prezidentovy lékařské záznamy. Až když se jeho stav výrazně zhoršil, dorazil Gottwaldův zeť, ministr obrany Alexej Čepička, který otevřel trezor a přinesl starší Gottwaldovy lékařské zprávy. Až nyní se ošetřující lékaři dozvěděli o výduti aorty, jejíž existenci jim ještě téhož dne potvrdili ruští specialisté, kteří byli narychlo povoláni z Moskvy. Mezi doktory následně vznikl spor o to, zdá má smysl prezidenta operovat, nakonec ale došli k závěru, že operace už není možná. Zemřel 14. března 1953 na následky prasknutí výdutě srdeční tepny.
Už v den jeho smrti rozhodlo nejužší stranické vedení o tom, že prezidentovo tělo bude po vzoru Lenina a Stalina balzamováno. „K pitvě došlo bezprostředně po smrti. A už v té chvíli se dělaly přípravy, aby následně mohlo dojít k balzamování. A to všechno se odehrávalo v prostorách Pražského hradu, což je bizarní. Předpokládalo se totiž, že bezprostředně poté dojde k vystavení ostatků pro veřejnost,“ uvedl historik Stehlík. Poté, co proběhla pitva ve Španělském sále Pražského hradu, byly prezidentovy ostatky převezeny do speciálního sanatoria, kde se řešil celý proces po chemické stránce se sovětskými odborníky. Následně bylo jeho tělo vystaveno na pražském Vítkově v památníku, který se musel upravit. „Během té doby se řešily detaily: otázka barvy obličeje, otázka zavřených či otevřených očí, očních protéz atd. A to trvalo od března až do prosince 1953. Teprve 5. prosince 1953 se otevřel vítkovský památník, mauzoleum, s balzamovaným Gottwaldem. Na vše dohlíželo 124 lidí, což představovalo obrovské finanční náklady,“ dodal Stehlík.
Mauzoleum představovalo milionové náklady ročně, opouštělo se od kultu osobnosti. To byly hlavní důvody, proč bylo v roce 1962 uzavřeno a ostatky Klementa Gottwalda zpopelněny. Jelikož se našli tací, kteří proti plánovanému zpopelnění protestovali, vznikly legendy o špatném stavu těla a nutnosti zpopelnění. „Ty spekulace o tom, jak bylo tělo špatně balzamované, byly velmi oblíbené. Mluvilo se třeba o uhnívání nohou a podobně. Ale o tom nemáme žádné doklady,“ prohlásil před 3 lety historik Stehlík.
Zdroje:
MALLOTA, Petr a kol. Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Praha: Academia, Ústav pro studium totalitních režimů, 2024. ISBN 9788020035035.
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.
