Článek
Masarykovu tvář známe z učebnic, soch, bankovek i poštovních známek. Muž, který stál u zrodu československé státnosti bývá popisován jako ten, kdo svrhl „zlého“ císaře a sám jako milovaný „tatíček“ usedl na jeho místo.
Tomáš Garrigue Masaryk
Když 14. září 1937 zemřel, stal se jeho pohřeb celonárodní manifestací za svobodu a demokracii. „Bez nadsázky lze říci, že pro něho truchlil celý národ. Díval jsem se z balkonu prvního patra kavárny Metro na Národní třídě, kde jsem vždycky psával scénáře, na pohřební průvod. Za doprovodu Sukova pohřebního pochodu vezli rakev s Masarykem na dělové lafetě, přikrytou československou státní vlajkou. Nikdo nemohl udržet pláč. Cítil jsem, že končí svobodný život, protože Hitlerovo vyhrožování a henleinovské incidenty na hranicích se stále stupňovaly. Ale tenkrát jsme pevně věřili, že se pevně ubráníme v pohraničních pevnostech,“ popsal režisér Otakar Vávra tehdejší atmosféru ve svých pamětech.
Zakladatel samostatného Československa se nesmazatelně zapsal do našich dějin. Když se 7. března 1850 narodil, nikoho jistě nenapadlo, že na svět přišel budoucí prezident. Jeho maminka Terezie pracovala jako kuchařka a údajně uměla lépe německy nežli česky. Tatínek Josef, původem Slovák, se živil jako kočí.
Objevily se spekulace, podle kterých pravým otcem prvního československého prezidenta nebyl ve skutečnosti negramotný Josef, nýbrž možná samotný habsburský císař František Josef. Jedním z publicistů, kteří se tímto tématem zabývají je David Glockner. Zveřejnil informaci, že Tomášova matka Theresia Kropaczek se vdávala již těhotná a v císařově deníku se poté objevila poznámka: „Kropáčkova vyřízeno“. Tyto teorie samozřejmě vyvolávají řadu otázek. Odpovědět by na ně mohly testy DNA, k těm však Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková nedala souhlas, neboť by to dle jejího názoru bylo neuctivé vůči Masarykovi i českému národu. To, zda byl náš první prezident osmým levobočkem pobožného Habsburka, tak nejspíš navždy zůstane zahaleno tajemstvím.
František Josef I., 1865
Budoucí prezident vyrůstal v chudých poměrech, což jej výrazně formovalo. Vnímal otcovo poddané postavení, postupně se vyhraňoval proti vrchnosti. „Otec se narodil ještě jako nevolník. Musel se na panstvo tvářit přívětivě, v nitru byl proti nim. Jako dítě jsem ho slýchal, jak si doma na panstvo naříkal. Ale ještě víc než to jsem brzy vycítil, jak nerad nevolník pracuje,“ popsal. Vnímal také otcovo ponížení, když musel vrchnost žádat, aby jeho syn mohl studovat na gymnáziu.
Jelikož jeho rodina neměla finančních prostředků nazbyt, přivydělával si Tomáš během studia jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Již ve svých sedmnácti letech byl díky své práci dostatečně zajištěn natolik, aby dokázal finančně podpořit při studiích i svého mladšího bratra Ludvíka.
I když byl Tomáš velmi bystrý, jeho studium se neobešlo bez problémů. Když mu bylo osmnáct let, udál se incident, kvůli kterému byl vyloučen ze školy. Tehdy prožíval svou první lásku. Bezhlavě se zamiloval do švagrové své brněnské bytné, dokonce i zvažoval, že se ožení. Potajmu se s Antonií scházeli, dokud na to nepřišli její rodiče. Ve škole byl předvolán k řediteli, který mu jeho pletky s dívkou hrubě vytkl. „Mluvil ošklivě o té mé lásce, jako bych tropil nějakou nemravnost,“ svěřil se později Karlu Čapkovi. Ředitelova hrubost Masaryka natolik naštvala, že se s ním začal přít. Ten pak zavolal na pomoc školníka a uložil mu, aby vzpurného studenta vyvedl. Masaryk popadl pohrabáč, který ležel u kamen a začal křičet, že nenechá sobě ani tomu děvčeti tak křivdit. Pak hodil pohrabáč do uhláku a z místnosti odešel sám. Vzápětí byl ze školy vyloučen. Láska, za kterou byl ochoten se prát, však nevydržela. Od té doby si slíbil, že už do žádného vztahu bezhlavě nespadne.
Jeho rebelie byla v té době něčím neslýchaným. Hrozilo mu, že bude vyloučen ze všech gymnázií v Předlitavsku. Naštěstí nad ním držel ochrannou ruku brněnský policejní ředitel Le Monnier, neboť doučoval jeho syna. Díky tomu mohl Masaryk studovat na prestižním Akademickém gymnáziu ve Vídni, kam spolu s ním v listopadu 1869 odjel. Díky tomu také nemusel nastoupit na vojnu.
Po maturitě byl přijat na Vídeňskou univerzitu. Poté, co studium úspěšně zakončil, rozhodl se vydat na studijní cestu po Evropě. Navštívil Itálii a rok studoval na univerzitě v Lipsku, kde se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou Charlotte Garrigue.
Charlotte Garrigue Masaryková
Dcera bohatého podnikatele z New Yorku, která v Lipsku studovala konzervatoř, zaujala sedmadvacetiletého Masaryka ještě dříve, než ji poprvé spatřil. Bydlel totiž v rodinném penzionu, kde dříve bydlela i Charlotte. Když se blížil její opětovný příjezd, vyslechl si o ní mnoho informací od rodiny, které penzion patřil. To v něm vzbudilo zvědavost. Téhož dne, co přijela, se s ní seznámil. Udělala na něj velmi dobrý dojem. „Je velmi vzdělaná a vážná, zajímá se o všecko,“ napsal v jednom ze svých dopisů pouhých šest dní po jejich seznámení. Jejich časté filosofické debaty vyústily v lásku.
Masarykovy plány zůstat starým mládencem vzaly za své. Rozhodl se Charlotte požádat o ruku. Pak je ale na čas rozdělily povinnosti. Masaryk odjel do Vídně, kde chtěl napsal habilitační práci týkající se sebevražd, aby se posléze mohl stát docentem a získat vyšší plat. Jeho láska se vrátila domů. Jednoho dne však Masaryka vyděsil telegram, ze kterého se dozvěděl, že se Charlotte zranila po pádu z vozu. Rozhodl se tedy vydat do Ameriky.
Zranění jeho snoubenky naštěstí nebylo vážné. Svůj pobyt za velkou louží využil k tomu, aby její rodiče formálně požádal o její ruku. Jako začínající univerzitní učitel nemohl dceři finančníka zaručit životní standard, na jaký byla doposud zvyklá, nebyl tedy úplně ideální partiií. Přesto se směle představil, a dokonce svého tchána požádal o finanční pomoc: „Tož jsem žádal pana Garrigua, aby nám dal peníze na tři roky, než budu moci uživit rodinu.“ Tím samozřejmě rodinu své nastávající ženy nepotěšil. „Pan Garrigue byl takový starý Viking a Američan; v Americe se rozumí samo sebou, že člověk, který se žení, dovede svou ženu uživit sám. Odepřel proto napřed podporu, kterou pokládal za věno; pak nám přeci dal tři tisíce marek a lístky na cestu,“ popsal. Masarykův tchán navíc mladému páru posílal ještě nejméně deset let peníze, tedy i v době, kdy už Masaryk působil na pražské univerzitě.
Svatba se uskutečnila 15. března 1878 v rodinném kruhu. Při té příležitosti přidal Masaryk ke svému jménu manželčino příjmení. Učinil tak z vlastního rozhodnutí. Manželství chápal jako spojení dvou rovnoprávných bytostí, které si mají navzájem pomáhat nejen k zabezpečení rodiny, ale také k duchovnímu růstu.
Po dvou týdnech se novomanželé vrátili do Evropy. Jejich společné začátky byly velmi skromné. Jejich první vídeňský byt byl velmi stísněný. V jednopokojovém bytě neměli ani kuchyň, tudíž si museli vařit na lihovém vařiči. Po čase však díky příteli našli vhodnější byt.
Zakrátko se jim narodily první dvě děti – roku 1879 dcera Alice a rok na to syn Herbert. Později k nim přibyli ještě syn Jan, dcera Olga a Hanička, která však zemřela pár měsíců po narození.
Vídeň Charlottě nikdy k srdci nepřirostla. Začaly se u ní projevovat psychické problémy. Dokonce se nervově zhroutila. Navíc rodinná finanční situace nebyla úplně růžová. Masaryk se dokonce zabýval myšlenkou, že by odjel do Ameriky vydělat peníze. To mu však žena rozmluvila. Navíc na cestu bylo potřeba peněz, které neměly. Nejvíce hluboko do kapsy měli v letech 1879 – 1882. Masaryk se tehdy musel uchýlit k vypůjčení několika tisíc zlatých od svého přítele. „Já, jít si vypůjčit, to bylo pro mne hrozné; ale umínil jsem si, že žena nemá mít hmotné starosti, a to mně pomáhalo dělat i nemilé,“ vyjádřil se později.
V roce 1982 čekalo rodinu stěhování. Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal Masaryk místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě. A tak odjeli do Prahy, kde se Masaryk pustil s vervou nejen do akademického, ale posléze také do veřejného života.
Finanční situace rodiny se zlepšila díky neočekávanému dědictví, které Masaryk nabyl po svém studentovi, jenž se rozhodl dobrovolně odejít ze života. Ještě než se Isidor Flesch, syn brněnského továrníka, v záchvatu deprese zastřelil, zaujala jej Masarykova habilitační práce o sebevraždách. Začal navštěvovat jeho přednášky a stal se jeho obdivovatelem. Líbil se mu Masarykův nekonvenční přístup, to že při přednáškách otevíral dosud tabuizovaná témata, jako byla právě sebevražda nebo třeba prostituce.
Mladík se posléze rozhodl pokračovat ve studiu v Brně, školu ale už nedokončil. Zpráva o jeho smrti Masaryka zaskočila. Když se dozvěděl, že mu jeho bývalý student odkázal většinu svého jmění, byl jistě v šoku. Koncem roku 1983 tuto událost komentoval dokonce i tisk. „Sebevražda jest doposud nerozluštěnou hádankou, právě tak, jako v širém starověku a zůstane jí bezpochyby na věky. Je-li osudný ten čin výsledkem zbabělosti či heroismu, možno-li ji spáchat v plné duševní síle, či je-li výsledkem choroby, kdož dovede na to odpovědít? Věda lidská doposud v otázce té nedospěla dále než ku sbírání statistického materiálu. Jedním z nejčinnějších pracovníků v tomto oboru je profesor české university T. Masaryk. Četba díla prof. Masaryka o statistice sebevražd sice nezdržela syna brněnského továrníka Flesche od sebevraždy, ale pohnula sebevraha k tomu, že je ustanovil za dědice svého jmění, jež se páčí na 70.000 zl. Avšak příbuzní nešťastného mladíka opřeli se proti platnosti této závěti. Zajímavo jest, že též otec Fleschův sešel sebevraždou,“ vyšlo v Národních listech.
Jelikož pozůstalí zpochybňovali platnost Fleschovy závěti tím, že nebyl příčetný, o konečném výsledku dědického řízení měl rozhodnout soud. Nakonec se však pozůstalí s Masarykem dohodli na smíru a rozdělení peněz. Masaryk podle svých vlastních slov získal cca 60 tisíc zlatých, což jeho rodinu vyvedlo z existenčních problémů. Z částky, která představovala zhruba desetinásobek tehdejšího ročního profesorského platu, splatil dluhy a zabezpečil své rodiče. Finančně vypomohl také bratrovi. Získané prostředky pomohly také k vylepšení jejich bytové situace. Zbylé finance investoval do svých vědeckých a vydavatelských aktivit.
Stal se politicky i veřejně činným, účastnil se boje o Rukopisy královédvorský a zelenohorský, zapojil se do tzv. hilsneriády. Svým kritickým přístupem si dokázal nadělat mnoho nepřátel. Po vypuknutí první světové války se uchýlil do exilu s jasným cílem, vybojovat nezávislost českých zemí. V zahraničí se vypracoval na nekorunovanou hlavu českého odboje. Napomohl k tomu, aby bylo Československo mezinárodně uznáno za samostatný stát, domů ve vracel už jako prezident. Později byl do této funkce zvolen ještě třikrát - v letech 1920, 1927 a 1934. V posledním volebním období byl již jeho zdravotní stav velmi špatný. Ke konci roku 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Stáhl se do ústraní a zabydlil na zámku v Lánech. Naposledy vydechl roku 1937 ve věku 87 let.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.
