Článek
Když Ludvík Svoboda v roce 1979 zemřel, mnozí pro něj upřímně plakali. Během státního pohřbu, při kterém byla jeho rakev vezena Prahou na dělové lafetě, se v ulicích neorganizovaně sešly tisíce prostých lidí, kteří mu přišli vzdát čest.
Zatímco v očích národa to byla osobnost, která zasluhuje úctu, někteří historici poukazují na to, že generál Ludvík Svoboda měl značný podíl na událostech roku 1948 a 1968. Bývá mu vyčítáno, že se nepostavil proti čistkám ve velitelském sboru armády a že po srpnové okupaci podepsal tzv. Moskevský protokol, který legitimizoval vpád vojsk Varšavské smlouvy a otevřel cestu normalizaci.
Zdá se, že jde o úhel pohledu. Někteří totiž vyzdvihují to, že v roce 1968 odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních komunistů unesených do SSSR. Bývá vnímán jako ten, kdo se alespoň snažil mírnit dopady toho, co po srpnové okupaci nastalo. „Faktem je, že jeho osobnost zapůsobila, že se to celé tady přece jen zklidnilo. Potom jsme si mnohokrát povídali při různých příležitostech, ale to už byl opravdu starý pán, který si už zasluhoval mít pokoj,“ uvedla na jeho adresu herečka a komunistická funkcionářka Jiřina Švorcová.
Podle představitelky Ženy za pultem to byl velice laskavý a statečný chlap. „Kdo neprošel válkou, těžko si umí představit, co ti lidé prožili. A jestliže někdo provede své kluky, kteří ho milovali, až domů, tak nemůže být ani malý, ani zlý. Musí to být osobnost a on osobnost v každém případě byl,“ uvedla ve své knize.
To, že byl vnímán jako velká osobnost, popsal také slovenský herec Ladislav Chudík, který ztvárnil Ludvíka Svobodu ve Vávrově válečné trilogii. „Generál Svoboda je tam, kde jsem se narodil, na středovýchodním Slovensku, ve vesnicích, které osvobodil, brán jako svatý člověk. Vím, že Vávrova válečná trilogie, v jejíchž filmech Sokolovo a Osvobození Prahy jsem ho hrál, měla masový úspěch v SSSR, protože byla natočena přesně tak, jak oni ty děje viděli. Je třeba říct, že Vávra se scenáristou Fáberou si nevymýšleli a používali pouze doložené citáty historických osobností – jen s určitým výběrem. Já jsem se se Svobodou dvakrát osobně setkal v době, kdy byl prezidentem, a ta setkání byla až děsivá. Když jsme točili na Pražském hradě, najednou nám někdo vstoupil do záběru, asistent ho odháněl, a najednou vidíme: figu drevenú – on to prezident. Nebyl informován o tom, že tam točíme. Byl to přesný obraz jeho pozice ve státě,“ uvedl Chudík.
Podruhé, když se s ním herec setkal, bylo znát, že se na něm podepsal zub času. „Podíval jsem se mu do tváře a nechtěl jsem uvěřit, že ten člověk ještě přijímá nějaký kontakt zvenčí, že komunikuje se světem. Potom mě někdo z tajných (kterých při takové příležitosti vždycky byla spousta) chytil a předal mě Svobodovi se slovy: Tady máš toho svého dvojníka. V rozpacích jsem začal povídat, jak nám jde filmování, že máme problém se sněhem, a on se pomalu rozmýšlel a nakonec řekl jedinou větu: Tenkrát bylo taky hodně sněhu…“
Ludvíku Svobodovi nelze upřít schopnost ustát různá úskalí života. Selský synek z Hroznatína si prošel mnoha životními těžkostmi. Pár dní poté, co oslavil své první narozeniny, přišel o svého otce. Zemřel na následky kopnutí koně do břicha. Jeho matka se poté opět provdala a jeho rodina se rozrostla o další tři sourozence.
Ludvík Svoboda vystudoval zemědělskou školu v blízkém Velkém Meziříčí. Možná by se z něj stal sedlák, kdyby nepřišla první světová válka. V roce 1915 byl stejně jako jeho starší bratr Josef odveden do rakousko-uherské armády.
Bratr Josef byl poslán na srbskou frontu. Zahynul poté, co byl potrestán za nekázeň. „Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel,“ popsal Svoboda v knize Cestami života I.
Ludvík byl poslán na ruskou frontu, kde byl ještě téhož roku zajat. Rok poté se přihlásil do československých legií. Zúčastnil se bitvy u Zborova, bojů u Bachmače a sibiřské anabáze. Když se slavnou cestou československých legií kolem světa vrátil domů, zjistil, že jeho starší bratr během války zahynul, tudíž převzal rodný statek. Jenže pak v souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl Ludvík mobilizován. Musel se vrátit ke svému pluku do Kroměříže. Od té doby zůstal vojenské službě věrný. Pamětníci vzpomínali, že byl rozvážným důstojníkem, který uměl jednat s lidmi. Vojáci si jej vážili a on si vážil jich. „Skláním se v úctě před neznámými vojáky českého a slovenského lidu všech dob, kteří jsou tím nejcennějším, co naše vlast měla, a jak pevně věřím, v nejtěžších chvílích nikdy nepřestane mít. Nemají rádi tupý dril, nepotrpí si na vojenské parády, těžko se s nimi někdy pořídí, když jim nevysvětlíte dost přesvědčivě, co po nich chcete a k čemu je to dobré, ale když jde do tuhého, dokážou přenášet hory, protože víc, mnohem víc se bojí poroby než smrti,“ uvedl v knize Cestami života I.
Ludvík Svoboda, 1916
Jeho charisma zapůsobilo i na jeho manželku Irenu, se kterou se seznámil na plese, kam roku 1922 vyrazila s kamarádkami. O šest let mladší dívka sedmadvacetiletého Ludvíka okouzlila natolik, že po téměř roční známosti proběhla ve Velehradě veselka. V roce 1924 se jim narodil syn Miroslav a o rok později v Užhorodě dcera Zoe.
Irena Svobodová, manželka Ludvíka Svobody
Krátce po svatbě se přestěhovali na Podkarpatskou Rus, kde Ludvík sloužil jako důstojník Československé armády. Během své služby na Podkarpatské Rusi absolvoval Svoboda řadu kurzů. Z potřeby rozumět svým četným vojákům maďarského původu se naučil maďarsky a složil státní zkoušku z maďarského jazyka. Ten pak vyučoval na počátku 30. letech na Vojenské akademii v Hranicích.
V roce 1934 byl po svém povýšení převelen ke svému původnímu pluku v Kroměříži, kde jeho rodina zakotvila a postavila dům, ve kterém po záboru pohraničí poskytli azyl dvěma vyhnaným rodinám. To ještě netušili, že poskytli pomocnou ruku svému budoucímu zeťovi Milanu Klusákovi, který si po letech vzal jejich dceru Zoe a stal se ministrem kultury. Podle Jiřiny Švorcové to byl výborný člověk: „Rozuměli jsme si a on mi v mnoha případech pomohl, když bylo někde potřeba něco vyžehlit.“
Ale zpět k Ludvíku Svobodovi. Nacistická okupace jej odvedla na několik let od rodiny. Nejprve se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa a posléze po domluvě s manželkou odešel ilegálně do Polska, kde jako nejstarší a nejvyšší důstojník velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově. Po porážce Polska převedl Svoboda vojáky do azylu v SSSR.
V roce 1941 se mu stalo něco, co jej jistě ovlivnilo. Na moskevské ulici mu někdo dal pytel přes hlavu a odvezl. Několik dní byl vyslýchán ohledně domnělého spolčení s nepřátelskou tajnou službou. NKVD jej považovala za špióna, hrozil mu test smrti. Nakonec se mu ale podařilo zachránit si život, údajně díky jednomu telefonátu do Kremlu. Přeci jen byl potřeba na frontě jako velitel 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu. Od března 1943 se účastnil frontových bojů, stal se hrdinou od Sokolova, Dukly a dalších bitev.
Jeho rodina, která zůstala doma, se mezitím zapojila do spolupráce s odbojovou skupinou. Ludvíkova žena Irena se v Kroměříži starala o první výsadek československých parašutistů ze SSSR, který byl však odhalen, což mělo tragické důsledky. Teprve sedmnáctiletého syna Miroslava poslali nacisté do koncentračního tábora Mauthausen, kde roku 1942 zemřel. Němci zavraždili také Ireninu matku a její dva bratry. Sama s dcerou jen tak tak unikla smrti. Podařilo se jim před gestapem uprchnout. Do konce války se skrývaly u přátel.
Miroslav Svoboda, syn Ludvíka Svobody
Svoboda zatím rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech. Do své vlasti se vrátil jako „nepolitický“ ministr národní obrany. Tuto funkci vykonával do roku 1950. Po únoru 1948 se stal členem KSČ. Přesto počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 přišel o svou funkci ministra národní obrany. V roce 1952 byl dokonce krátce vězněn. „Z nepochopitelných důvodů se on, který přišel s armádou a osvobozoval naši vlast, dostal do nemilosti. Jednou do Prahy přijel na návštěvu Žukov a hned se ptal: ,A gdě Svoboda, gdě moj drug?´ A okamžitě sháněli, kde je Svoboda… A hned se křivdy napravovaly,“ poznamenala Švorcová ve své knize.
Po propuštění z vězení směřovaly jeho kroky do rodné vsi, kde zjistil, že z rodinného statku byla vystěhována jeho matka, kterou z toho ranila mrtvice. A tak se rozhodl, že se pokusí zachránit, co se dá. S manželkou pomáhal místnímu družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD.
Po smrti Gottwalda a Stalina v roce 1953 byl Ludvík díky Chruščovovi rehabilitován. Působil jako poslanec Národního shromáždění, a to až do roku 1968, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Bylo mu 72 let.
Svoboda se aktivně účastnil reformního Pražského jara, podepisoval rehabilitace, přijímal legionáře a udílel jim státní vyznamenání, která dával in memoriam. Pak ale přišel srpen 1968, který všechny, včetně Svobody, zaskočil.
„Postupně jsme se dovídali něco z toho, co se odehrálo té noci na 21.srpen 1968 na Ústředním výboru komunistické strany. Dubček prý tomu stále nechtěl věřit a řekl, že „to mu přece nemůžou udělat “. On totiž v Sovětském svazu vystudoval a myslel si, že tam má přátele. Smrkovský, když ho sovětský major zatýkal, se vrátil ke stolu a vzal z misky hrst kostek cukru, že se ještě budou hodit. Znal už kriminál. Rusové se odvolávali na „bratrskou pomoc“ na základě jakéhosi dopisu devětadevadesáti věrných komunistů. Snadno jsme si domýšleli, že je tedy nejspíš pozvali především Biľak, Indra, Kapek, Hoffmann a Šalgovič. Jako by na základě nelegálního dopisu několika lidí mohli přijet armády okupovat celou zemi,“ uvedl ve svých pamětech režisér Otakar Vávra.
Na Hrad dorazila skupina soudruhů, kteří chtěli jednat s prezidentem. Žádali jej, aby jmenoval okupační dělnicko-rolnickou vládu v čele s Alojzem Indrou. Svoboda si vzal čas na rozmyšlenou, neboť jak jej upozornil jeho kancléř JUDr. Ladislav Novák, tímto krokem by se nedodržely ústavní principy.
Mezitím bylo do Moskvy odvezeno a internováno 6 vedoucích stranických představitelů v čele s Alexandrem Dubčekem. Druhý den pak prezident návrh kolaborantské vlády odmítl s tím, že musí volit ústavní řešení. Jelikož se obával krveprolití, nařídil Československé lidové armádě, aby zůstala v kasárnách a občany požádal, aby s okupačními vojsky nevcházeli do zbytečné konfrontace.
Poté navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Když dorazil do Moskvy, kladl si podmínku, aby se jednání účastnili i naši internovaní politici. Následný obsah jednání určovali Sověti. Svoboda přistoupil na jejich hru a usiloval o dohodu bez ohledu na její obsah. Nakonec všichni krom Františka Kriegela podepsali tzv. Moskevský protokol, který stvrdil sovětskou okupaci Československa. Když pak Brežněv oznámil, že si Kriegla v Moskvě ponechají, narazil na Svobodův odpor. Pod pohrůžkou sebevraždy si údajně Svoboda vynutil, že se Kriegel mohl vrátit s nimi stejným letadlem domů, čímž mu nejspíše zachránil život. Tehdejší moc si totiž nemohla dovolit, aby hrdina Sovětského svazu spáchal sebevraždu.
„Dva roky bylo ticho jako po Bílé hoře. Pouze v devětašedesátém roce byl odvolán z funkce Alexander Dubček, byl vyloučen ze strany a na jeho místo byl dosazen Gustáv Husák, kterého v Moskvě představil prezident Svoboda Brežněvovi slovy: ,To je ten náš buržoazní nacionalista.´ Tím žertem poukázal na kriminálnickou minulost Husákovu z 50. let. Husák se ale tenkrát ve vězení naučil česky, což pak využil v nejvyšší funkci. Tento muž převzal moc generálního tajemníka ÚV KSČ a s tím i celou zodpovědnost za takzvané období konsolidace naší republiky,“ poznamenal Vávra ve své knize.
V dalších letech začalo Svobodu zrazovat zdraví. V roce 1972 měl mozkovou příhodu, pak se přidávaly další nemoci. Podle jeho dcery Zoe se Svoboda rozhodl, že už nebude pokračovat ve druhém funkčním prezidentském období, nicméně vedení KSČ s tím nesouhlasilo. „Nedokázalo se totiž shodnout, kdo by měl Svobodu nahradit. Husák byl zatím neprůchozí i proto, že někteří nechtěli, aby se u něj kumulovaly funkce – to by totiž byl jak generálním tajemníkem KSČ i prezidentem,“ popsal historik Jan Kalous pro irozhlas.cz.
Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, 1969
A tak byl v březnu 1973 Ludvík Svoboda i přes své zdravotní potíže znovu zvolen prezidentem. Byl na tom tak zle, že nebyl schopen ani složit slib. Musel jej za něj přečíst místopředseda Federálního shromáždění. „Dokonce se začaly šířit zprávy, že Svoboda zemřel. Pravomoci prezidenta nezvládal, novoroční projev v roce 1973 přednesl jen s velkými obtížemi. Také následujícího roku byl jeho projev jen přečten. Funkci nevykonával vůbec od března 1973 do května 1974, většinu pravomocí tehdy převzala vláda. A veřejnost byla zaskočena,“ dodal Kalous.
Mezitím si ambiciózní Husák vyjednal cestu ke zvolení. Zbývalo tedy jen vymyslet, jak se nemocného Svobody zbavit. Dne 28. května 1975 byl přijat zákon, který Svobodu zbavil funkce. „Byl to jediný československý prezident, který byl sesazen. Stalo se tak svévolně a s použitím zpětné aplikace zákona. A zákony se dodnes přijímají dopředu. Tehdy se ale nikdo neozval, opozice neexistovala a bylo to v zájmu KSČ a upevnění moci,“ uvedl Kalous.
Zbytek svého života prožil Svoboda se svou ženou v břevnovské vile. Zemřel 20. září 1979 ve věku 83 let po sérii mozkových příhod. Jeho manželka Irena jej přežila o několik měsíců. Svobodův pohřeb se stal velkou událostí, při které truchlil celý národ.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
