Článek
Herce, ale také bývalého ministra kultury a divadelního pedagoga, má většina z nás spojeného zejména s postavou empatického a laskavého, nicméně důsledného a zodpovědného primáře Karla Sovy.
Populární seriál scénáristy Jaroslava Dietla a režiséra Jaroslava Dudka získal pozitivní ohlasy také v zahraničí. „V první vlně se to prodalo do všech socialistických zemí včetně exotické Kuby, Číny, dokonce i do tehdy ,spřáteleného' Afghánistánu. Jen v SSSR měl tehdy Jaroslav Dietl stopku, nevěřili mu kvůli postojům z roku 1968, kdy třeba moderoval i ilegální vysílání během okupace. V NDR to pak viděl televizní dramaturg Eberhard Scharfenberg, který emigroval do Hamburku, a řekl, že to musí mít. Tak přišla ta nabídka ze Západního Německa natočit dalších sedm dílů,“ vzpomínal na mezinárodní úspěch Chudík.
Prvních dvacet dílů po západoněmeckém uvedení koupily i takové země jako Rakousko, Švýcarsko, Finsko, Austrálie nebo Kypr, ba po pádu komunismu i to Rusko. Zkrátka seriál se velmi líbil divákům všech národností, tedy až na jednu výjimku. „V celé Evropě, na celém světě neměla Nemocnice na kraji města tak drsné kritiky jako na Slovensku. Nic tam na ní nebylo dobré…,“ prozradil Chudík.
K jeho obsazení do hlavní role přispěla tragédie v podobě nečekaného úmrtí Karla Högera, který byl do role primáře Sovy obsazen. Když Höger zemřel, byli všichni v šoku. Také Chudíkovi, který Högera osobně znal a považoval jej za přítele, ukápla slza. To ještě netušil, že za pár dní už bude za něj točit seriál. Impulz, aby za něj převzal roztočenou roli Sovy, vzešel od dramaturgyně Libuše Pospíšilové.
„Zpočátku jsem se bránil, ,továrna' seriálu už byla rozjetá a já jsem měl velmi málo času na přípravu. Pak ale přišel Daniel Michaelli, zakladatel pravidelných pondělků se slovenskými televizními inscenacemi v Československé televizi, a přesvědčoval mě, abych to vzal. Podpořila mě i má první žena, která řekla: „Když to měl dělat Höger, tak to musí být dobré. Laco, do toho musíš jít.“ První scény jsem točil už 14. května 1977, jen deset dní po odchodu Karla Högera.“
Karel Höger, 1946
A tak se vrhl do natáčení, při kterém si zažil nejednu krizi. Všichni jeho kolegové oproti němu měli výhodu nejen v tom, že uměli česky, ale i v tom, že prošli i předcházející odbornou přípravou v nemocnici. Naštěstí jeho žena byla Češka, tak mohl doma trénovat. Kvůli natáčení musel často pendlovat mezi Prahou a Bratislavou. Od scénáře se prakticky neodrhnul. Se scénářem v ruce usínal a také s ním vstával. Prošel si stavy vyčerpání, kdy na place komolil i ty nejjednodušší české texty. Byl i okamžik, kdy jej režisér Dudek chtěl z natáčení odvolat, protože se mu nelíbil jeho výkon. Scenárista Jaroslav Dietl se ale za něj přimluvil. Přeci jen hledat další náhradu na roli primáře Sov by byl v tak krátkém čase docela oříšek.
Chudík nakonec zaťal zuby, cítil odpovědnost vůči všem, kteří ho přijali mezi sebe a kteří mu pomáhali. Cenil si toho, že jej všichni kolegové podrželi. Například Miloš Kopecký, který hrál doktora Štrosmajera, odlehčoval na place napjaté situace, kdy Chudíkovi v dialogu už poněkolikáté ujel nějaký ten slovakismus. Mimochodem Miloš Kopecký, Karel Höger a Jana Štěpánková (režisérova manželka) byli jediní herci, jejichž obsazení v seriálu od počátku bylo jasné. Například roli Blažeje, kterého hrál Josef Abrhám měl hrát Jan Tříska. Doktora Cvacha, kterého nakonec hrál Josef Vinklář, měl hrát Jaromír Hanzlík a u obsazení doktorky Alžběty Čeňkové se rozhodovalo mezi Martou Vančurovou, Libuší Šafránkovou a Janou Preissovou. Roli nakonec dostala Eliška Balzerová, která měla původně hrát Blažejovu milenku Inu.
Eliška Balzerová, 2022
Za svou životní roli v seriálu Nemocnice na kraji města byl Chudík vděčný. Nejen že mu přinesla popularitu, ale také mu zachránila život. Tehdy měl totiž neskutečné problémy se svou manželskou Helenou, u které propukla psychická nemoc a svým chováním ničila i jejich manželství. Vše začalo tím, kdy jeho ženě našli nádor na mozku. Po náročné operaci se její osobnost změnila k nepoznání.
„Bála se lidí, protože měla pocit, že se na ni dívají jako na blázna,“ popsal její stav herec. Nechtěla chodit mezi lidi, sebe i manžela dostala do sociální izolace. „Odmítala se léčit, moje slova jakoby neslyšela. Nemá smysl to dopodrobna rozvádět, ale došlo to tak daleko, že případem pro psychiatra jsem byl nakonec i já. Téměř celá sedmdesátá léta byla pro mě peklem. Psychicky nemocná manželka, já na pokraji zhroucení a přitom jsem musel hrát a celý ten náš manželský život financovat…“
Žena mívala záchvaty zuřivosti, manipulovala s ním, několikrát se museli nesmyslně stěhovat. Měnili byty a znovu se vraceli zpět. Situace vyvrcholila jejich emigrací roku 1968 do Vídně, a to spolu s jeho matkou a tchyní. „Tak se upnula na ten odjezd, že mě odstřihla od reality. Dokonce do dvou hodin vyřídila pas pro moji mámu,“ vzpomínal herec.
Po čtyřech měsících v Rakousku se ale vrátili zpět. K jeho rozhodnutí vrátit se přispěla návštěva jeho studentů v čele s Andrejem Hrycem a Jurajem Kukurou. Dali mu jasně najevo, jak jim jejich oblíbený profesor chybí a přejí si, aby se vrátil. „To byl takový emocionální dotek, ze kterého se rozklepe srdce a podlomí se kolena,“ vzpomínal s dojetím Chudík.
Juraj Kukura
Kdyby se nevrátil, nejspíš by ho minulo natáčení nejsledovanějšího seriálu. Právě nabídka na náročné natáčení mu nejspíš zachránila život. Jeho kamarád doktor Plzák mu radil, aby se soustředil na práci a aby od ženy odešel. Protože pokud se nechce léčit, pak nemůže žít se ženou, která je takto nemocná. Dal na jeho radu a nakonec od ženy odešel, jinak by to s ním skončilo zle. „Došlo to tak daleko, že jsem uvažoval, že skončím se životem. Když s takovým člověkem zůstanete, je to vlastně taková postupná sebevražda. Když chce někdo druhému pomoci, musí pamatovat na to, aby sám nepadl,“ uvedl. S manželkou Helenou začali žít od roku 1977 odděleně, o dva roky později přišel rozvod. Když za další tři roky zemřela, uspořádal jí pohřeb. Nikoho jiného totiž neměla.
V náročném rozchodovém období se upnul nejen na práci ale také na herečku Emílii Vašáryovou, které napsal celkem pět milostných dopisů. „Vyplynuly z mé vnitřní potřeby mít někoho blízkého, ke komu se mohu uchylovat se svými trápeními. Byla to vlastně prosba o pomoc,“ popsal po letech herec. „Miluji Vás naivně a něžně, s pocitem úplného předání, bez shledávání racionálních důvodů,“ stálo v jedno z dopisů. „Sestra mi ty dopisy vzpomínala. Víte, oni chodili spolu přednášet poezii a to je sblížilo. Pan Chudík měl vždy problémy, ať už zdravotní, nebo jiné a moje sestra stála vždy oběma nohama pevně na zemi, tak to ho zřejmě velmi přitahovalo. Ale bylo to, samozřejmě, čistě platonické, “ prozradila Magda Vášáryová.
Emília Vášáryová
Ze samoty ho nakonec vyvedla o 25 let mladší právnička Alena, která měla za sebou nevydařené manželství a malou dcerku Bereniku. Vedle třiatřicetileté ženy našel osmapadesátiletý herec vytoužené rodinné zázemí, roku 1982 si řekli své ano. Najednou měl klid a pohodu, což pomohlo i jeho práci. Pro televizní obrazovku natočil ještě pokračování seriálu Nemocnice na kraji města, v roce 2009 zazářil v roli estébáckého vyšetřovatele v dramatu Jana Hřebejka Kawasakiho růže.
A jak Chudík na tuto roli vzpomínal? „Tam kupodivu nešlo o záskok, režisér Hřebejk (který je o dvě generace mladší než já) mě velice chtěl, a v mých 85 letech mě zmanipuloval. Tečka. Kroužil kolem mě a hypnotizoval mě: ,Pane Chudíku, budete jenom sedět. Určitě to bude dobrý. To se vám bude líbit, to není námaha.´ Měl štěstí, že jsem byl zrovna v Praze s kolegyněmi z našeho Národního divadla a Emília Vášáryová mi řekla: ,To si nedokážete představit, co je to za chlapce, to musíte vzít!´ Tak jsem se podíval na jeho filmy a prostě jsem si ho oblíbil. Ta role mě lákala i proto, že od mládí jako by mi někdo řekl: ,Musíš se držet kladných postav.´ A to, upřímně řečeno, není velké herectví. Přitom já jsem s gustem hrál i Mengeleho a i toho jsem zvládal tak, že mi ho lidi mohli věřit, a byl to velký úspěch! Vím, že divák má rád kladnou postavu a ztotožňuje se s ní, ale kulturnější a vzdělanější lidé pochopí, že i záporná postava je součást toho povolání. Pak je to radost dělat. A ten estébák Kafka je taková svině, že bych se na něj v soukromém životě nemohl ani podívat. Proto jsem to vzal. Aby si lidi ode mě po letech odmysleli toho Sovu. Potěšilo mě, když slovenské noviny potom psaly: ,TOHOHLE herce jsme ve slovenském filmu deset let neobsazovali..?´ Byl tam jen jeden problém. Jak se nakonec ukázalo, pan režisér Hřebejk mi lhal, když říkal, že to bude oddechovka. Byla to pěkná námaha.“
I ve svém vysokém věku předvedl Chudík brilantní výkon. Role zdatného manipulátora mu vynesla Českého lva, což mu udělalo ohromnou radost. Závěr života prožil po boku milující ženy, dožil se úctyhodných jednadevadesáti let.
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Hvězdy odvedle: a jejich stopy nejen v českém filmu. Praha: Grada, 2014. ISBN 9788024752907.
