Článek
S gulášovým socialismem mají největší zkušenost Maďaři. Tento termín označuje období šíření liberalismu v komunistickém Maďarsku od počátku 60. let. Tomuto období předcházelo maďarské povstání v roce 1956. Dvoutýdenní ozbrojenou rebelii Maďarů potlačily sovětské tanky. K moci se dostal János Kádár, který se snažil opatrně zavádět ekonomické i politické reformy.
János Kádár
Nastala doba, kdy došlo k jistému uvolnění režimu hlavně ve vztahu k soukromému životu. Lidé mohli chodit do kostela, došlo k omezení zastrašování a policejních zásahů, členství ve straně neznamenalo záruku sociálního vzestupu. Docházelo také k uspokojování některých konzumních přání obyvatel – lidé mohli cestovat do zemí východního bloku, došlo k masivnímu nárůstu počtu televizorů, ledniček, praček, vysavačů a gramofonů. Výrazně vzrostl také počet aut v osobním vlastnictví – z počtu 18 500 aut v roce 1960 na více než 220 000 v roce 1970. Ve školách byla obnovena výuka cizích jazyků, tudíž se děti mohly učit anglicky, lidé mohli podnikat.
Každý, kdo veřejné věci nekritizoval a nenapadal stranickou linii, se těšil přijatelné míře svobody. Vžilo se heslo: „Kdo není proti nám, je s námi.“ Vysoká životní úroveň však byla vykoupena čím dál většími zahraničními půjčkami. Na konci 80. let se Maďarsko stalo jednou z nejzadluženějších zemí. Díky liberálním podmínkám byl následný přechod k demokracii poměrně hladký.
Na dobu gulášového socialismu mnozí Maďaři vzpomínají v dobrém. Podle průzkumu, který byl proveden v roce 2008 institutem GfK Hungaria, se po sociálních jistotách té doby stýská 62 % dotázaných Maďarů. Podle dat chybí gulášový socialismus nejvíce lidem, kterým je nad padesát let. V průzkumu čtyři pětiny lidí v této věkové kategorii prohlásily, že považují dobu za Kádára za nejšťastnější. Podle odborníků stála za onou nostalgií špatná ekonomická situace Maďarska.
Z popisu gulášového režimu si možná mnozí pamětníci vybaví dobu pražského jara. Nicméně snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“ byla ukončena srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Nastalo období normalizace, kdy se lidé museli přizpůsobit situaci. Někteří emigrovali, jiní upřednostnili konformní styl života. Kdo nechtěl mít problémy, snažil se moc nevybočovat, což mu přineslo určité sociální jistoty. Vstup do strany znamenal záruku sociálního vzestupu.
Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968
Ti, kteří za dob normalizace startovali svůj profesní život a zakládali rodiny, se mohli těšit určitým výhodám. Vláda Gustáva Husáka učinila kroky, které měly zastavit vymírání populace. Rodiče všech nově narozených dětí dostávali porodné, zvýšily se přídavky na děti, mohli rovněž využít téměř bezúročné novomanželské půjčky. Porodnost tehdy předčila očekávání. Generace „Husákovy děti“ zaplnila porodnice, školky a školy, tudíž se rozjela výstavba nejen škol, ale i bytů.
Gustav Husák
Doba sociálních jistot měla i svou odvrácenou stránku. Lidé se museli smířit s nesvobodou, omezením v rozletu a tím, že nemají život ve svých rukou. Exitem se pro lidi staly rodinné víkendy na chalupách či večerní posezení s přáteli v hospůdkách.
Práce nebyla smyslem života. Profesi si lidé nevybírali podle potencionálního možného výdělku, protože si vydělali víceméně všude stejně. Není divu, že si mnoho lidí vybíralo svou pracovní pozici tak, aby se v práci moc nenadřeli. Někteří část své pracovní doby dělali neoficiálně na sebe, či svou službu či zboží směnili, aby se dostali k věcem, ke kterým by se normálně nedostali. Lidé si přilepšovali různými cestami, sem tam i nějakými „drobnostmi“ z práce. Obohacování se na socialistickém majetku se natolik vžilo, že vzniklo ustálené české spojení „kdo nekrade, okrádá rodinu.“
Mnohým se jistě vybaví nekonečné fronty, neboť nabídka se nepotkávala s poptávkou ve stejném čase. Ačkoliv peněz měli lidé dost, nebylo zboží, za které by je utratili. Uvádí se, že lidé v Československu v roce 1973 měli uloženo na vkladních knížkách astronomických 124 miliard korun. A tak lidé utráceli peníze v šedé ekonomice a na černém trhu. Zboží, které nebylo běžně k dostání, sháněli lidé v „šedých“ zónách za mnohonásobně vyšší cenu, za úplatek nebo protislužbu.
Na konci 70. let už státu začaly docházet peníze, podpora rodičům byla proto zredukována. To se promítlo i na porodnosti. Skončilo například zvýhodnění dětských oděvů, ceny tohoto zboží najednou vzrostly o 100 až o 150 %.
retro kočárek
Zejména po roce 1989 si rodiče malých dětí museli zvyknout, že se nemohou spoléhat na pomoc státu. Prorodinná politika šla do pozadí, není se co divit, že se potýkáme s demografickým problémem. Lidé se sice po mnoha letech osvobodili, mohou si zvolit své zástupce a rozhodovat o svém osudu, museli se však rozloučit s určitými sociálními jistotami. Mnozí také kritizují přechod na kapitalistickou soutěž a „tunelování“ společného majetku. Ti, co měli velká očekávání od sametové revoluce, bývají zklamaní. Zejména pokud dnešní dobu srovnávají s první republikou. „Možná, protože je jiná doba, ale spíše proto, že za první republiky bylo větší nadšení pro vlast a vyšší morální principy, které jsou dnes rozmělněny snahou po snadném zisku,“ uvedl jeden z pamětníků minulého režimu.
Na jednu stranu si lidé pochvalují vyšší míru svobody, možnost seberealizace, výhodu cestování po světě, na druhou stranu někteří lidé nadávají na to, že tu stát není pro lidi a vzpomínají na dobu, kdy se měli lépe. „Za socíku bylo dobře. V hospodě jsem si pivo dával za 1,70 Kčs, maďarský guláš s knedlíky za 6 korun. Elektřina byla za pár haléřů, voda fakticky nestála nic. Levné pivo bylo pro všechny dostupné, hospody byly plné, protože tam žádný hlupák nenařizoval zákaz kouření,“ uvedl například jeden z diskutujících pod článkem řešící daňovou kreativitu politiků.
Jsou ovšem i tací, kteří jsou na jakékoliv náznaky socialismu hákliví a zdůrazňují, že každý je svého štěstí strůjcem. „Stát tu není od toho, aby se staral a peněženky občanů. To je věcí těch občanů. Stát je tu od toho, aby zajišťoval obranu, právní stát, školství, zdravotnictví a aby stavěl cesty - dálnice a železnice. Ne aby se staral, kolik peněz lidi utratí za dovolenou a kolik jim zbyde na topení. To je starostí každého. Stát na to totiž nemá peníze. Stát žádné peníze nevytváří. Stát pouze bere jiným a čím více má rozdat, tím více musí jiným vzít a já chci, aby stát bral co nejméně,“ komentoval další diskutující. Stále více lidí si uvědomuje, že kasa je prázdná. Snad si to uvědomí i populističtí politici, kteří si hrají na garanty sociálních jistot, na které už tento stát dávno nemá. Stačí, že vláda vytvoří férové podmínky, aby se lidé mohli postarat sami o sebe.
Zdroje:
