Článek
Politik a funkcionář KSČ, který se neblaze zapsal do našich dějin, pocházel z dělnického prostředí. Narodil se roku 1922 v Roudnici nad Labem, kde se vyučil strojním zámečníkem. Po válce byl několik let na uhelné brigádě, na vlastní kůži si tedy vyzkoušel náročnou manuální práci v dolech. V roce 1949 začal studovat Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze. Po dokončení studia v roce 1953 nastoupil do ČKD na pozici hlavního technologa. Povedlo se mu stoupat na kariérním žebříčku, od roku 1965 vykonával funkci generálního ředitele ČKD. Zajisté to krom jeho schopností souviselo také s jeho členstvím v Ústředním výboru KSČ. Jako perspektivního mladého kádra si jej vybral Antonín Novotný, dostal se tak do vysokých stranických funkcí. Od roku 1964 působil jako poslanec, zastával také funkci vedoucího tajemníka městské organizace KSČ v hlavním městě Praze.
Člen tvrdého jádra KSČ patřil mezi konzervativní funkcionáře a špatně nesl změny související s pražským jarem. Nebyl jediný, komu se nelíbilo uvolňování poměrů pod taktovkou Alexandra Dubčeka. Když přišel roku 1968 takzvaný varšavský dopis, který poslalo pět států v čele se SSSR československým komunistům, nastala napjatá situace. Československé vedení varšavský dopis odmítlo, nesouhlasilo s nastolenými podmínkami a postavilo se proti obvinění z kontrarevoluce. Kapek se chopil zvací iniciativy a sám za sebe poslal dopis, ve kterém si stěžoval na nárůst antisocialistických tendencí v Československu. O několik dní později vznikl hlavní zvací dopis, který legitimizoval vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968
První dopis, který Kapek napsal v češtině, vznikl na konci července 1968. Druhý dopis už Kapek napsal v ruštině a spolu s dalšími komunistickými funkcionáři Aloisem Indrou, Drahomírem Kolderem, Oldřichem Švestkou a Vasilem Biľakem jej předali při jednání se SSSR v Bratislavě.
Oba zvací dopisy se na veřejnost dostaly až v roce 1992 díky iniciativě prezidenta Václava Havla a ochotě tehdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina a poslal jej po svém osobním poslovi v zapečetěné obálce na Pražský hrad. Následně Havel obsah dopisů zveřejnil na tiskové konferenci. Jeden z dopisů začíná „Drahý Leonide Iljiči,“ a končí prosbou, aby Brežněv nezveřejňoval zradu signatářů dopisu. Dopis dostal Brežněv pouhých 14 dní před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. V textu dopisu mimo jiné stojí: „V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“
Aktéři zvacího dopisu zůstali nepotrestáni. Antonín Kapek se ještě před zveřejněním dopisu stihl zabít. Bál se snad obvinění z vlastizrady? Myšlenky na sebevraždu se mu honily hlavou už krátce po revoluci. Poprvé si sáhl na život 4. ledna 1990. Tehdy se v seníku na chalupě své dcery střelil do hlavy z revolveru ráže 9 mm. Svůj první sebevražedný pokus přežil.
„Poprvé se z toho dostal. Václav Havel se tehdy dopustil něčeho, o čem se píše ve starých židovských moudrech, a sice že k nepříteli v nouzi nemáme být milosrdní, protože mu to může uškodit. A to se přesně stvrdilo. Havel napsal Kapkovi do nemocnice velice krásnej dopis, popřál mu uzdravení. Havel, kterýho Kapek tak krutě likvidoval, se k němu zachoval tak velkoryse,“ vzpomínal na tu dobu Jiří Suchý v roce 2016 ve své knize. „Kapka to možná dorazilo. Když ho pustili, zasebevraždil se podruhý. To už nepřežil. Tehdy jsem si řekl, že to byl třeba v jádru slušněj člověk, když mu došlo, čemu sloužil, a že se s tím nedokázal vyrovnat. O svým životě asi přemýšlel a nebyl pouhý kariérista,“ dodal.
Václav Havel
Další pokus zopakoval o 4 měsíce později. Tentokrát zvolil jiný způsob sebevraždy. Jeho dcera jej našla oběšeného na půdě chalupy ve Svinné na Rokycansku. Je možné, že se v něm hnulo svědomí, jak dumal Suchý, nebo se prostě jen bál důsledků?
Po 21. srpnu 1968 se stáhl do ústraní, vzdal se funkce kandidáta předsednictva ÚV KSČ, rezignoval také na svůj post generálního ředitele ČKD. Dá se usuzovat, že u něj tehdy nastala určitá sebereflexe, ale neměla dlouhého trvání. Krátce po okupaci spolupracoval s extrémní levicí v KSČ tzv. Jodasovci, kteří začali nevybíravě útočit na tehdy ještě legální vedení strany, především Dubčeka a Smrkovského. Po celá 70. a 80. léta byl stranickým vládcem Prahy, byl tedy i u otevírání jednotlivých tras pražského metra. V souvislosti s výstavbou metra je mu připisována přímá odpovědnost za bezdůvodné zbourání novorenesanční budovy nádraží Praha –Těšnov.
Ve druhé polovině 80. let se Antonín Kapek stal poněkud překvapivě jedním z těch, kdo se stavěli za určité dílčí ekonomické reformy. Na konci své politické kariéry vystupoval ve prospěch perestrojky v ekonomické rovině, podporoval Štrougala. Pociťoval totiž zastaralost československého průmyslu. Činil celkem rozumné kroky. Roku 1988 byl pak ze své funkce odvolán Milošem Jakešem. Po listopadu 1989 odešel úplně z politického života, v únoru 1990 byl vyloučen z KSČ.
Muž, který veřejně hovořil o svém citovém vztahu k Sovětskému svazu, ke konci života nejspíš hodně přemýšlel a nebyly to pozitivní úvahy. Neunesl rychlé společenské změny, možná zpytoval svědomí, možná se jen bál společenského odsouzení. Co se mu honilo hlavou, se už nedozvíme.
Zajímavostí je, že dle tzv. Mitrochinova archivu byl v 70. letech veden jako důvěrník KGB pod krycím jménem Vít. A možná spolupracoval také se CIA. Alespoň to tvrdí publicista Karel Pacner, odborník na tajné služby. Při svých výzkumech a rozhovorech v 90. letech v USA se prý dostal k informaci, kterou mu ale americká strana odmítla potvrdit. Dle Pacnera mohl být Kapek spojkou amerických tajných služeb. Zajímavostí také je, že po jeho smrti vyšel 24.5. 1990 jeho krátký nekrolog v listu New York Times. To by samozřejmě na jeho život vrhalo nečekané světlo. Příznivci konspiračních teorií mají o čem přemýšlet.
Zdroje:
5) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
