Článek
Rok 1968 se nesmazatelně zapsal do našich dějin. Násilné ukončení liberálně reformních vnitropolitických změn v ČSSR, známých jako Pražské jaro, s sebou neslo velkou dávku pocitu beznaděje u většiny populace. Spontánní masový odpor obyvatel Československa si vyžádal několik desítek lidských životů. Uvádí se, že do konce roku 1968 zahynulo při střetech cizích vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách celkem 108 občanů Československa.
Jednou z obětí mohl být i legendární herec Jiří Hrzán, otec herečky Báry Hrzánové, kterou jistě znáte z filmů Requiem pro panenku, či filmu Díky za každé nové ráno. Nositelka ceny Thálie za roli osmileté Helenky Součkové v úspěšné inscenaci Ireny Douskové Hrdý Budžes, toho po svém slavném otci mnohé podědila. I ona má komediální talent a je dosti svéráznou osobností, která se netají svým negativním postojem vůči komunistům.
Její otec Jiří Hrzán byl za dob komunistů velmi oblíbeným hercem. Pamatovat si ho můžete například z filmů Svatba jako řemen, Pane, vy jste vdova!, Drahé tety a já či také Nebeští jezdci. Pro milovníka adrenalinové zábavy a žen byl rok 1968 zásadní hned z několika důvodů. Rok po rozvodu s Bářinou maminkou se podruhé oženil s manekýnou Olgou a rozhodně nečekal, že nastane moment, kdy bude uvažovat o emigraci.
Jiří Hrzán
Jenže pak nastala invaze a rok 1968 se stal rokem násilně přervaných nadějí. Dne 21. srpna v bytě novomanželů zvonil v 5 ráno kamarád Jiří Zahajský, aby je informoval, že je naše země obsazená Sověty. Činoherní klub, ve kterém Hrzán hrál, se stal jedním z center odporu proti invazi. Právě zde se sepisovaly materiály o tehdejší události. Ty se potom umělci snažili předávat dál, aby se dostaly do rádií v Plzni, nebo v Českých Budějovicích, kde jejich odvysílání nebylo tak komplikované. „Kluci okamžitě založili buňku, a to víte, to bylo něco pro Hrzána, V noci lezli v černých kuklách nebo čepicích po střechách,“ vzpomínala hercova žena Olga.
Po několika dnech tchýně Jiřího Hrzána vyhodnotila situaci za natolik zoufalou, že se rozhodla svou dceru s jejím mužem přimět k emigraci. Sbalila jim tašky, do kterých dala rodinné šperky a vyslala je na pražské Hlavní nádraží, aby se dostali na Západ. Manželé nasedli do vlaku, který měl jet asi za hodinu do Vídně. „A teď nastalo to pravý zoufalství: děti, mimina, všichni naříkali. Lidi tam pořád dokola probírali, jestli nás vezmou do utečeneckýho tábora, jestli nám daj nebo nedaj polívku. Hrzán se držel za hlavu a najednou povídá: Tady už nebudu ani minutu! Jdu odsud! Do žádný Vídně nepojedu!,“ vzpomínala Jirkova žena Olga, která se snažila situaci zachránit a přimět jej k emigraci. Na chvíli se jí to povedlo, nicméně asi 5 minut před odjezdem vlaku se herec definitivně rozhodl vlak opustit. „Na cestě zpátky nás Rusové málem zastřelili, protože bylo stanné právo. Ale nakonec jsme dorazili ve zdraví domů. No, když jsme se tam zjevili, tak jsem myslela, že matku klepne. Takže naše emigrace trvala asi tři hodiny, a navíc nás při ní málem zastřelili.“
Jiří Hrzán, který nakonec roku 1980 tragicky zemřel při pádu z výšky pátého patra, když šplhal po budově do bytu své přítelkyně, nebyl jediný, kdo měl v té době zaječí úmysly. Do konce roku 1969 emigrovalo z Československa přibližně 100 000 lidí. Do roku 1989 odešlo ze země dalších 140–250 tisíc lidí. Mezi nimi byl například herec Jan Tříska, nebo zpěvák Waldemar Matuška. Málem mezi nimi byl i legendární Karel Gott. Na začátku 70. let se málem nevrátil z turné v Německu. Kdyby se nevrátil, bylo by to bráno jako trestný čin a hrozila by mu konfiskace majetku, tak jako se to roku 1986 stalo Matuškovi, když s manželkou a synem emigroval do USA.
Waldemar Matuška
Ti, kteří emigrovali, se rázem stali kontrarevolucionáři a zločinci, kteří utekli přes hranice. A pokud emigrovali i se svými dětmi, byla situace o to horší. „Podle komunistických zákonů patřily děti socialistickému státu,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů Jan Tříska, který roku 1977 emigroval s manželkou a dvěma dcerami za oceán. Tříska si krom svého přátelství s Václavem Havlem zavařil podpisem provolání Dva tisíce slov. Dostal se tak na černou listinu komunistů, obdobně jako Jiří Suchý, který byl v době okupace na dovolené a tušil, že návrat do vlasti s sebou nese určité riziko. „Když přišel rok 1968, byli jsme na dovolený v Jugoslávii a tam nás dostihla zpráva, že Rusové okupují Československo. V rádiu jsme slyšeli, že se chystají represe, do Prahy přijela řada pracovníků KGB a byl prej sestavený sezam těch, kteří mají být zatčení. Za té situace, protože jsem podepsal 2000 slov, se mi do Prahy moc nechtělo. Měl jsem strach. Odjeli jsme do Anglie za Zdenkou, sestrou mé ženy. Netrvalo dlouho a po telefonátu se Šlitrem jsem se vrátil. Ministerstvo kultury garantovalo, že se nám nic nestane,“ vzpomínal ve svém knižním rozhovoru Suchý.
Jiří Suchý
Podpis Vaculíkova manifestu Dva tisíce slov se stal problematickým i pro zpěvačku Yvonne Přenosilovou, která nazpívala hity jako Sklípek nebo Boty proti lásce. Svým podpisem na sebe spustila lavinu anonymních výhružek. Srpnová invaze v ní vyvolala strach, že by nemuselo zůstat jen u výhružek. Rozhodla se proto emigrovat do Německa, kde nějakou dobu pracovala jako letuška. „Psychický teror dokáže člověka úplně rozložit. Zažila jsem ho, když v novinách zveřejnili jména třiceti signatářů Dvou tisíc slov. Dvacet čtyři hodiny denně telefonických výhružek. Po celé dny a měsíce. Pak přišli Rusové a já pochopila, kdo se dostane k moci. Do exilu mě hnal holý strach. Myslím, že pár lidí bylo po nocích zastrašování zlomeno ještě dřív, než přišla normalizace. Nikoho z těch, co odvolali, neodsuzuji. Bylo by to příliš jednoduché. Zvlášť pro mne, která jsem tu nežila. Zůstat v Československu, možná by se ze mne stala zatrpklá bába, ošizená o spoustu zkušeností,“ uvedla Přenosilová v roce 1995 pro Magazín Mladé fronty Dnes.
Yvonne Přenosilová
Emigrace znamenala krok do neznáma. Ti, co měli v zahraničí své příbuzné či přátele, to měli v mnohém jednodušší. Sebrat se a opustit své blízké nebylo jednoduché. Nebylo snadné sebrat odvahu a změnit svůj život.
Lidé, kteří se rozhodli zůstat, tak často činili s ohledem na své blízké. „Emigrace, ne ta vynucená, ale jako osobní volba, s sebou totiž nesla i kus bezohlednosti. Musela bych se smířit s tím, že už třeba nikdy neuvidím rodiče. Nebudu vědět, co se s nimi děje ve stáří, a když ano, tak je stejně nebudu moct podpořit, třeba v nemoci. Stejně tak se emigrant musel vnitřně srovnat s faktem, že si pak už jeho sourozenci ani neškrtli, že jejich děti, které vás třeba vůbec neznaly, nesměly studovat. Ten odchod musel člověk vnímat komplexněji, ne jen z pozice, co je přijatelné pro něj. Mám, nebo tedy měla jsem velmi soudržnou rodinu. Nebyla bych schopná myslet jen na sebe,“ uvedla zpěvačka Helena Vondráčková, která během normalizace sklízela jeden úspěch za druhým. Rozhodla se zůstat a vyplatilo se jí to. Od politiky se snažila držet dál a díky své pracovitosti a znalosti cizích jazyků si získala popularitu i v zahraničí.
Rozhodnutí emigrovat se netýkalo jen konkrétního jedince, ale také celé jeho rodiny, přátel a kolegů v práci. Například členové kapely KTO, kteří vystupovali s Matuškou, měli po jeho emigraci existenční problémy. Měli totiž dočasný zákaz vystupování. „To nebyl problém, ale katastrofa. Nesměli jsme hrát, museli jsme prodávat věci, abychom vůbec měli peníze, měli jsme malé děti… Šli jsme dělat civilní povolání a trvalo to skoro dva roky, než nám schválili nový program,“ prozradil Petr Třebický, člen kapely. Museli se také popasovat s výslechy StB.
V této vykloubené atmosféře bylo náročné zvolit správné řešení. Ti co zůstali, se museli umět přizpůsobit. Nastala normalizace, komunistický režim byl opět utužen. Někteří pragmaticky vstoupili do strany, jiní nasadili mimikry, věšeli vlaječky a mysleli si své. Mnozí na tu dobu nadávají, někteří na ni s úsměvem nostalgicky vzpomínají. A jak to máte vy?
Zdroje:
1) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
2) RYCHETNÍKOVÁ, Hana. Jiří Hrzán: komik se smutnýma očima. Praha: XYZ, 2014. ISBN 9788073887667.
3) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
