Článek
Pražský rodák Jan Tříska se narodil s ohromným talentem. Původně byl tanečníkem, nicméně po setkání s Karlem Högrem, který jej slyšel na recitační soutěži, změnil názor. To on mu vnukl myšlenku, že by z něj mohl být dobrý herec. Po studiu na pražském DAMU se stal nejmladším členem činohry Národního divadla. Zde vytvořil řadu vynikajících rolí. Exceloval například v Shakespearově hře Romeo a Julie. „On ten herecký talent se dá zaměňovat s drzostí. No a já si myslím, že jsem byl takovej ten případ, kterej byl velice, velice drzej,“ hodnotil s úsměvem své herecké začátky.
Národní divadlo, Praha
Nezůstal jen u divadla, brzy našel uplatnění také v televizních seriálech a filmech. Na filmovém plátně se poprvé objevil v roce 1956 ve filmu Váhavý střelec. Dále jsme jej mohli vidět například ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk, nebo v dramatu Lidé z maringotek. Na konci 60. let hrál v seriálu Rychlé šípy, poté se objevil v seriálu F.L. Věk. Nejvíce si jej však lidé spojují s jeho rolí Igora Hnízda z Obecné školy.
Jan Tříska, 2005
„Jmenuji se Igor Hnízdo.“ Tato hláška z úst Jana Třísky se vybaví snad každému, kdo někdy viděl Svěrákův film Obecná škola, který byl nominován na Oscara. Když Zdeněk Svěrák psal scénář k tomuto filmu, neměl ještě jasnou představu, kdo by měl tohoto svérázného učitele nezbedné chlapecké třídy hrát. „Hledali jsme, kdo by mohl hrát učitele Hnízda. A tu se objevil v televizi Jan Tříska, který přijel na nějakou jinou práci. Televizní kamera ho zastihla na Karlově mostě u pomníku Jana Nepomuckého, kde dělal ten svůj rituál, děkoval za to, že má „džob“. A můj syn přišel s nápadem, že Tříska by byl skvělý učitel. Zalíbila se mu ta americká chvástavost. Byl takový nečeský,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Respekt. Najednou se synem viděli muže, který se chová jako nějaký Američan na návštěvě Prahy, což Jana Svěráka velmi zaujalo a otci sdělil, že takového hochštaplera potřebují.
A tak se zrodila legendární postava učitele, který si dokáže vybudovat respekt jen tím, jak vkročí do místnosti. Třísku si tak mnozí už navždy budou pamatovat jako muže, který chodí ve vojenské uniformě, na opasku má opravdovou pistoli a neváhá použít rákosku se slovy: „Tělesné tresty jsou na našich školách nepřípustné. Až na jednu výjimku. A tou je tato třída. Třída, která přivede svou paní učitelku do blázince se naopak bít musí. A je na to výnos ministerstva školství. Jestli vás to zajímá je to výnos číslo 284/C/1945.“ Rázný učitel Igor Hnízdo si u zlobivých hochů dokázal vybudovat respekt nejen svým vystupováním, tvrdým režimem, ale posléze i svým poutavým vyprávěním a znalostmi.
Obecná škola získala na popularitě. Příběh o desetiletém Edovi, který krátce po válce vzhlíží ke svému novému učiteli, nese v sobě velký kus nostalgie a humoru. Snímek dokázal mnoho diváků pohladit po duši. Filmu vévodí herecký projev Jana Třísky, který se své role zhostil skvěle. „On ten film opanoval. Já jsem tam hrál taky hlavní roli, ale on tam kraloval a je to film s Třískou,“ konstatoval Zdeněk Svěrák.
Zdeněk Svěrák, 2013
Nebylo to poprvé, kdy se Zdeněk Svěrák potkal s Janem Třískou před kamerou. Poprvé se spolu setkali v polovině 70. let při natáčení komedie Na samotě u lesa. „Režisér Jiří Menzel chtěl, aby hrál roli doktora Jan Tříska, jenže na Barrandově ho nechtěli,“ vzpomínal Svěrák. Tehdy byl totiž Tříska politicky nežádoucí. Přítel Václava Havla se netajil svými politickými postoji, což se negativně projevilo na jeho kariéře. V době, kdy se natáčela slavná komedie o pražském manželském páru, který usiluje o chalupu dědy Komárka, už byl Jan Tříska po zavření Divadla za branou čtyři roky bez stálého angažmá. Občas sice dostal z milosti roli v divadle, či v televizi, nicméně na velké role mohl zapomenout. V komedii Na samotě u lesa si mohl zahrát jen díky urputnosti Jiřího Menzela. „Nebyl jsem u toho, když o Janu Třískovi jednali. To vše dělal Jiří Menzel. Vedení posuzovalo obsazení filmů - aby tam nebylo moc „živlů“. Když už jsme vám povolili křesťana Josefa Kemra, netrvejte na Třískovi. Takhle se to vyvažovalo. Hledělo se také na to, aby tam byl někdo, kdo za to ručí. Nějaký straník. Do menších rolí obsazovali nějakého „svého“, aby to nebyli samí ti Hrušínští a Kemrové,“ prozradil Svěrák.
Všichni při natáčení v roce 1976 věděli, že si musí dávat pozor na zvukaře filmu, který dohlížel na „správný“ průběh natáčení. I tak si z režimu potajmu dělali legrácky. „Je tam scéna, kdy topíme blechy v umyvadle. Na vnitřní straně šatníku jsme měli seznam ÚV KSČ a blechy jsme měli pojmenované podle politiků. Pak jsme jen škrtali Biľaka další; tohle se Janu Třískovi líbilo,“ vzpomínal Svěrák.
Se Svěrákem pojil Třísku podobný smysl pro humor a politický postoj. Jan Tříska byl z těch, kteří svůj nesouhlas s politickým režimem neskrývali. V roce 1968 podepsal provolání Dva tisíce slov, jako řada dalších známých osobností, která se následně ocitla na černé listině komunistů. Pro Třísku, který se po sňatku s o 6 let mladší herečkou Karlou Chadimovou stal otcem dvou dcer Karly a Jany, to znamenalo výrazné omezení hereckých příležitostí a tedy i omezení příjmu. Přesto stále doufal, že jde jen o přechodnou záležitost, že normalizace nemůže trvat věčně. „Na Hrádečku jsme s kamarádem Václavem Havlem byli bujaří chlapci. Mysleli jsme si, že všechno zvládneme a že depresivní doba normalizace velice brzy přejde. Pořádali jsme veselé večírky, některé z nich začínaly hned po snídani. Veselé večírky byly napájeny špatným, sladkým vínem, které se jmenovalo Vinohradské bílé. Na tom druhu hostitel trval,“ vzpomínal Tříska.
Naštěstí úplně nestrádal. S manželkou měli našetřeno. „Měli jsme dům, ve dvou garážích dva automobily, na zdech takzvané cenné obrazy od takzvaných vynikajících českých výtvarníků. Ano, nic nám nechybělo. Jenom svoboda,“ uvedl. Cítil však, že společenská atmosféra houstne a že se nad ním stahují mračna. Když pak na začátku roku 1977 zavřeli Václava Havla, nechtěl čekat, kdy ho zavřou či donutí vstoupit do strany, nebo jej dotlačí ke spolupráci s StB. Pečlivě si proto s ženou naplánovali svou emigraci do Kanady, kde měli příbuzné. Měli štěstí, že se jim podařilo získat výjezdní doložku, a mohli si tak koupit dvoutýdenní zájezd Čedoku na Kypr. Aby nevzbudili na hranicích podezření, zabalili si do kufrů jen plavky a letní oblečení. O svých záměrech neřekli ani svým rodičům, což maminka Jana Třísky následně velmi špatně nesla. Jediný, kdo o jejich plánech věděl, byla Olga Havlová, které se svěřila hercova manželka Karla.
Na okamžik, kdy s rodinou opouštěl svůj dům v Sibeliově ulici 21 v pražských Střešovicích, nikdy nezapomněl. „Pamatuji si přesně ten zvuk zámku, když jsme odcházeli z domu, do kterého jsme dali všechny peníze, které jsme kdy měli, dům, na kterém jsme strašně pracovali, aby tam bylo všechno v pořádku, aby fungovalo. A pamatuju si, jak jsem vzal za kulatou kliku u branky a jak ten dobře naolejovaný zámek udělal jen takový slabý zvuk… A věděl jsem, že se tam už nikdy nevrátím,“ říkal po letech v rozhovoru s Markem Ebenem. Filmy a seriály ve kterých hrál, se po jeho emigraci nesměly vysílat.
V Řecku se dostali do tábora pro uprchlíky. Trvalo to několik měsíců, než se dostali za oceán. Nakonec se usadili v Kalifornii. Hercova žena se vypracovala na manažerku luxusního hotelu Bel Air, Janovi se povedlo po různých peripetiích prosadit ve svém oboru. Díky pomoci Jiřího Voskovce a Miloše Formana se dostal k divadelní roli ďábla v Serbanově adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Dostal tak příležitost ukázat svůj herecký talent a zazářit. A to i přes to, že herec tehdy neměl ani americké občanství, a ani nebyl v amerických hereckých odborech. V Americe si následně zahrál například ve filmu Ragtime nebo ve snímku Lid versus Larry Flynt.
Amerika se stala také jeho novým domovem. „Byl hrozně pyšný, že je Američan. Byl pyšný na to, že se tam uchytil. Že má americké občanství,“ tvrdil Svěrák. „Na každém, kdo žije v Americe, je to znát. Ten fakt, že dostanete americké občanství, je pro všechny, kdo touží tam být důležitý a jsou za to vděční a začnou tu Ameriku milovat ještě víc, než když tam šli, protože jsou její občané,“ uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas.
Přesto se po revoluci do Česka rád vracel. Měl zde nespočet pracovník nabídek. Zahrál si nejen v Obecné škole, ale také v Roku ďábla, Želarech, nebo komedii Jedna ruka netleská. Jeho posledním filmem byl Svěrákův Po strništi bos, kde si zahrál Svěrákova dědečka. Původně si sice Zdeněk Svěrák pro tuto roli představoval slovenského herec Martina Hubu, nicméně jeho syna napadlo, že by byl vhodnější Jan Tříska. A tak se herci opět potkali před kamerou.
Jednoho dne se stalo něco, co všechny šokovalo. Česko obletěla zpráva, že Jan Tříska za tragických okolností zemřel. Roku 2017 podlehl vážnému zranění po pádu z pražského Karlova mostu. Okolnosti jeho smrti nejsou dosud zcela jasné. Je možné, že když si sednul na zídku mostu, zamotala se mu hlava a on spadl z mostu. Spekulovalo se také o sebevraždě. Nicméně to je málo pravděpodobné. Těšil se na natáčení filmu Jiřího Mádla -Na střeše. „Říkal jsem mu, to ber. Ten kluk je talentovaný. Jeho první film natočený na foťák je dojemný, dobrý. Dlouho se scházeli. Nejdřív jel Mádl do Ameriky, pak se s ním setkal i ve Slavonicích na natáčení Po strništi bos. Tříska se na tu roli těšil. I na naší poslední společné večeři jsme o tom mluvili. Byl už přesvědčený, že je to krásná role. Jen si trochu stěžoval na nerozhodnost režiséra. Říkal jsem mu: To buď rád, že o sobě pochybuje. Na což odvětil, že má radši, když režisér nepochybuje,“ uvedl Svěrák pro Respekt. Po Třískově smrti jeho roli nevraživého starého pána, který poskytne dočasné útočiště mladému Vietnamci, převzal Alois Švehlík.
Jiří Mádl, 2022
V osudný den, kdy herec zemřel, šel nejspíš na svou pravidelnou rituální procházku na Karlův most. Podle Zdeňka Svěráka kdykoliv Tříska přijel do Prahy natáčet, bydlel na Kampě v hotelu poblíž Werichova domu. Tam totiž prý utíkal jako student. Sedával na zídce Karlova mostu, koukal na Vltavu a snil, že bude herec. A když už se hercem stal, dále chodil na Karlův most děkovat, že má práci. Podobně tomu možná bylo i v den, kdy ve svých osmdesáti letech zemřel.
Zdroje:
