Článek
Když jsem černobílou Popelku z roku 1969 poprvé viděla, byla jsem ještě dítě. Sice nejde o výpravnou pohádku, přesto mě zaujala. Mohly za to krásné písně, i skvělé herecké výkony. Jen u těch holubů, se kterými si ta Popelka tak ráda povídala, jsem si nebyla jistá, zda opravdu pomáhají. Skoro to vypadalo, že spíše hodují. Filmaři si však poradili bez filmových triků. Aby to vypadalo, že holoubci přidávají zobáčky k dílu, vesele si zpívali: „Jedno zrnko popela, jedno zrnko máčku, abys taky věděla, že máš hejno brášků.“
Dana Medřická byla v roli macechy dokonalá. Ladislav Pešek coby král působil tak, že by mu člověk dal korunu. A Popelka Eva Hrušková byla opravdu Popelkou. Tedy drobnou dívkou, jejíž střevíček jen tak žádná jiná nenazuje. Drobnost její postavy ještě více vynikla po boku téměř dvoumetrového prince, kterého hrál zpěvák Jiří Štědroň. Nevím proč, ale tento prkenný princ mi přišel sympatičtější než floutkovský princ z populární pohádky Tři oříšky pro Popelku, kterého ztvárnil Pavel Trávníček. Když začal princ z černobílé Popelky zpívat své láskyplné vyznání: „Ať jsi kdo jsi, tak jsi krásná, že se nechci na nic ptát…,“ rázem divák přimhouřil oči nad jeho toporným stylem herectví. Zpívalo mu to prostě krásně a působil opravdu zamilovaně. Je škoda, že tato klasická pohádka byla na dvacet let zavřena do trezoru. Důvodem bylo obsazení Jana Třísky coby zpívajícího trubadúra, který v 70. letech emigroval.
Eva Hrušková s manželem Janem Přeučilem
Díky tomu tak mnohým tato minimalistická pohádka unikla. Když se řekne Popelka, vybaví si většina lidí zejména Libuši Šafránkovou. Dnes už si mnozí možná nevzpomenou na její předchůdkyni Evu Hruškovou a romantického Jiřího Štědroně, který se v 70. letech stal hlavní tváří hudebního uskupení Plameny. Jeho tvář znal každý, kdo tehdy občas zapnul televizor. Mnozí si i jeho písně (např. Belinda, Vlaky, nebo Neklidné srdce) oblíbili.
Jiří Hlava, Milan Chladil, Jiří Štědroň
Jiří Štědroň měl hudební talent v genech. Jeho tatínek byl klavírista a ředitel hudební školy. Dědeček, u kterého vyrůstal, byl amatérský houslista. Rodiče se brzy rozvedli, vyrůstal proto u prarodičů ve Vyškově. A protože se v jeho rodině tíhlo k muzice, byl už od dětství směřován k hraní na nějaký nástroj. V jeho případě to byl klavír. To se však ukázalo jako ne úplně správná volba. Jiřímu to vůbec nešlo, chvíli trvalo, než si k hudbě našel vztah. Jeho kroky proto vedly na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde se učil herectví. Až na vysoké škole začal inklinovat ke zpěvu, který byl nedílnou součástí studia. Po úspěšném absolvování vysoké školy získal angažmá v brněnském hudebním divadle, také se oženil se svou první ženou herečkou Marií Durnovou. Po povinné vojenské službě následoval svou ženu do libereckého Divadla F.X. Šaldy. Manželství ale nevydrželo, tudíž se vrátil zpět do Brna, kde hrál ve Státním divadle Brno.
Když přišla nabídka od Jiřího Štaidla, aby vystupoval v pražském hudebním divadle Apollo, dlouho se nerozmýšlel. Mohl tak účinkovat ve stejném divadle, ve kterém zpíval legendární Karel Gott, Karel Hála nebo Yvonne Přenosilová. Vystupoval také s orchestry Karla Vlacha a Václava Hybše. Jeho popularita rostla a vyvrcholila jeho účinkováním v pohádce Popelka.
Po jeho roli prince v Popelce přišlo rozhodnutí, které ovlivnilo jeho zbytek života. Když se dívá zpětně, roky 1972 – 1975 by raději vymazal. Tehdy dostal nabídku na spolupráci se skupinou Plameny. Lákala ho spolupráce s osobnostmi, jako byl například Zdeněk Rytíř. Myslel si, že je jedno, kdo kapelu zřizuje, brzy však prozřel. Už navždy byl spojován s ÚV SSM. Stal se frontmanem uměle sestaveného souboru Socialistického svazu mládeže Plameny, což s sebou neslo povinnost objevovat se na prorežimních Festivalech politické písně v Sokolově a nejrůznějších dalších budovatelských estrádách. Už od počátku cítil, že to nebylo dobré rozhodnutí, nicméně jak zjistil, nebylo tak snadné se z této pozice vyvléknout. Nálepky svazáckého zpěváka se už nezbavil.
Roku 1975 využil svých zdravotních problémů a napsal dopis na ÚV SSM, že chce ze zdravotních a osobních důvodů skončit. Měl štěstí. Podařilo se mu ze souboru vycouvat, jeho obava ze zákazu vystupování se nenaplnila. Ze souboru sice odešel, ale nálepka svazáka mu zůstala, i když nikdy nebyl ve straně a nikdy na nikoho nedonášel. Lidé se i tak na něj dívali s despektem. Dodnes ho jeho rozhodnutí vstoupit do souboru trápí.
Po revoluci měl problém najít ve svém oboru uplatnění. A tak to zkoušel různě. Občas napsal nějakou reklamní písničku, pracoval i v obchodu se sklem. Deset let se snažil zapomenout na to, že je zpěvákem a hercem, zkoušel podnikat. Na toto období nerad vzpomíná. Pak mu Ladislav Županič nabídl roli v Hudebním divadel Karlín. Na základě toho mu potom Jiří Suchý nabídl účinkování v Semaforu. Svou roli sehrála náhoda. Obě divadla působila ve stejné budově, a když jednoho dne v Semaforu vypadl jeden herec, obrátili se ze Semaforu na Štědroně s žádostí o záskok. A jelikož se Štědroň osvědčil, nabídli mu posléze v Semaforu trvalé angažmá.
Jiří Suchý
Pro Štědroně to byl splněný sen. Už v 60. letech se pokoušel dostat do Semaforu, kdy se zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka. Tehdy to „neklaplo“, tentokrát ano. Jiří Suchý, který byl dlouhá léta na černé listině komunistů, mu dal po letech šanci. Za což pak byl prý v novinách napadán. „V sedmdesátých letech to byla hvězda, nechyběl v žádný estrádě, točil filmy. A oni to jemu i mně po třiceti letech vyčítali. Odpověděl jsem na to a to je moje krédo v této záležitosti: Štědroň byl tehdy mladej chlapec. A optal jsem se, jestli kvůli tomu by měl být po zbytek života vyřazenej z profese, kterou vystudoval? Pokud se tak zachováme, budeme jako komunisti. Nevím, jestli je to česká specialita, pěstovat nenávist až za hrob,“ uvedl Suchý v roce 2016 ve svém knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou. „Jiří Štědroň je dneska oddaný a loajální člen divadla, který i herecky vyzrál. Jiří Menzel si ho v Čochtanově divotvorném hrnci nemohl vynachválit,“ dodal.
Štědroň poslední roky zažívá krásný podzim života. Konečně spojil zpěv a herectví na prknech, která znamenají svět, a může dělat to, co ho baví. V době, kdy jiní odchází do důchodu, se konečně věnuje své milované profesi a píše knihy. Na svou minulost už nahlíží s nadhledem. Ví, že svým rozhodnutím v 70. letech udělal chybu, nicméně ví, že vše zlé je pro něco dobré. Na zájezdu souboru Planeny totiž poznal svou druhou ženu Miladu, se kterou je už mnoho let šťastný.
Zdroje:
1) 13. komnata Jiřího Štědroně
6) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
7) Popelka, 1969
