Článek
Mnoho let se hovoří o tom, že současný důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný. Česká populace stárne, výdaje na důchody nás každoročně stojí více a více peněz. Podíl lidí v důchodovém věku narůstá, starobní důchod pobírá přes 2 300 000 obyvatel a toto číslo narůstá. K tomu tu máme skupinu invalidních důchodců, kterých je něco málo přes 400 tisíc.
Průměrná výše starobního důchodu se pohybuje okolo 21 tisíc korun měsíčně, což státní kasu stojí nemalé peníze. Podle dat ČSÚ stát v roce 2023 vyplatil na důchodech celkem 685 mld. Kč, z toho 564 mld. Kč směřovalo do výplat starobních důchodů. Důchody tak v daném roce tvořily 31 % státního rozpočtu. A výdaje budou narůstat. Předpokládá se, že pokud nedojde ke změnám v důchodovém systému, výdaje na státní důchody vzrostou ze současných cca 9 % na zhruba 13 % HDP v roce 2050.
Obavy o finanční zajištění ve stáří tak rezonují napříč generacemi, které ještě nedosáhly důchodového věku. Logicky mezi mladšími generacemi panují obavy, zda se jich ještě nějaké vyplácení starobních důchodů bude týkat, či jak moc se vyplacená částka, z důvodu neudržitelnosti důchodového systému, bude v poměru k průměrnému platu snižovat.
Je celkem pochopitelné, že v takové atmosféře nejistoty není lidem moc do zpěvu a někteří i pociťují jistý pocit mezigenerační nespravedlnosti. To, že lidé v produktivním věku musí přispívat do sociálního systému, aby bylo z čeho vyplácet důchody současným seniorům, a přitom nikdo této generaci nedá záruku, že i jim budou jednou vypláceny důchody v obdobné důstojné výši, provázejí negativní pocity. Je přirozené, že některé napadá otázka: „Proč bych měl přispívat do důchodového systému, když z něj sám možná nikdy nic mít nebudu? Pokud se mám na své stáří zajistit sám, tak ať mi k tomu stát vytvoří podmínky.“
Stále častěji slýcháme, že bychom se neměli spoléhat jen na stát. Jsou vysílány jasné signály, že by si mladá generace měla na stáří připravit finanční polštář. Poměrně často v médiích vystupují experti, kteří apelují na to, aby se lidé nebáli využívat různé investiční nástroje. Lidé si na tyto zprávy už poměrně zvykly, zejména mladí lidé s pomocí státu už moc nepočítají. Více jak polovina lidí do 25 let si raději zřizuje finanční portfolia.
Ilustrační foto - peníze úspory prasátko kasička bankovky mince hotovost české koruny
Naopak většina seniorů počítá s pomocí státu. Podle průzkumu agentury Response Now 98 % seniorů vnímá důchod jako pevný základ svých financí. Silná orientace na státní důchod u starší generace pak lidi nemotivuje k tomu, aby si na své stáří šetřili či investovali. Dle zjištěných dat se 41 % lidí v penzijním nebo předpenzijním věku na důchod nijak finančně nezajistila nebo nezajišťuje.
Přivýdělek k důchodu vnímají senioři jako finanční přilepšení, či jako možnost zůstat mezi lidmi. Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí si u nás takto k důchodu přilepšuje více než 136 tisíc pracujících seniorů. Tolik si jich totiž zažádalo o novou slevu na sociálním pojištění. Je však dost dobře možné, že pracujících seniorů bude daleko více, do dat totiž nejsou ještě započítáni podnikatelé, ale pouze zaměstnanci.
Životní standard důchodců se za poslední roky zvýšil, důchodci se dočkali mimořádného navyšování penze. Jenže když se někde přidá, většinou se někde ubere. Ten, komu se do budoucna ubere, budou budoucí důchodci, kteří tento systém v současnosti drží v chodu. Lidé se snaží této situaci přizpůsobit, a tak řeší různé investiční nástroje. Ukazuje se, že zejména mladší generace se v tomto ohledu snaží být zodpovědnější, než generace jejich rodičů a prarodičů.
A kolik že bychom si měli vlastně našetřit? To je individuální. Podle některých ekonomů by měl mít člověk na prahu důchodového věku rezervu asi 2 miliony korun, podle mínění jiných odborníků by měla být finanční rezerva ještě vyšší, zhruba do výše 4 milionů. Podle manažerky finančního zdraví a zákaznické zkušenosti České spořitelny Moniky Hrubé stráví lidé v důchodu s největší pravděpodobností něco mezi patnácti a pětadvaceti lety. Pokud by měli našetřené 2 miliony, mohli by ze svých úspor ročně utratit 100 tisíc, tedy 8 333 korun měsíčně. Tato částka by jim ve stáří doplnila důchod od státu.
To, jak velkou měsíční částku bude člověk ve stáří potřebovat, samozřejmě ovlivňuje řada faktorů. Svou roli hraje i to, jak má člověk zajištěné bydlení, zda žije ve vlastní nemovitosti či nikoliv.
Generace dnešních šedesátníků má oproti mladé generaci tu výhodu, že vlastní byt či dům. Právě vlastnictví nějaké nemovitosti chrání české důchodce před pádem do chudoby. Právě senioři tvoří poměrně početnou skupinu vlastníků nemovitostí. Uvádí se, že senioři vlastní zhruba pětinu bytů a čtvrtinu všech rodinných domů v Česku.
Ilustrační foto - senioři a bydlení
Mladí lidé se o takovou výhodu opírat nemohou. Česko se totiž dlouhodobě potýká s nedostupným bydlením. Mladší generace se tak často v otázce bydlení musí spoléhat na pomoc rodiny. Autoři knihy Bydlení mladých v době krize došli k závěru, že mezigenerační výpomoc hraje čím dál tím větší roli, jak se mohou mladí lidé v dnešní době dostat k vlastnímu bydlení. „Téměř 40 % respondentů, kteří žijí již ve vlastním, dostalo celý byt či dům dědictvím či darem od svých rodičů či jiných příbuzných, někteří další si mohli pořídit byt ve výhodné privatizaci bytů,“ uvedli odborníci. „A i když si zbývajících 56 % dotázaných mladých vlastníků bydlení koupilo či postavilo byt či dům za tržních podmínek, polovina z nich dostala finanční injekci od svých rodičů.“ Jak se ukazuje, na pomoc rodiny stran bydlení se spoléhá stále více lidí. Poměrně velký počet lidí také spoléhá na to, že si do budoucna svou finanční situaci vylepší díky dědictví. Podle průzkumu Partners Banky a agentury Ipsos z roku 2024, který se zaměřoval na lidi ve věkové kategorii 18 až 26 let, si jen necelá čtvrtina mladých myslí, že nic nezdědí. Většina mladých očekává, že se s nimi staří podělí alespoň po smrti, pokud to neudělají již za života.
Naše dnešní společnost vzývá vlastnické bydlení a snaží se o udržení zvýšeného životního standardu pro současné seniory. Naši mladí jsou v nepříjemné situaci, kdy jen těžko hledají světlo na konci tunelu. Stále je jim opakováno, že se ve stáří nemohou spoléhat na stát. K tomu na vlastnické bydlení vlastním přičiněním často nedosáhnou. Musí se tedy spoléhat na pomoc rodiny. Pokud však nezafunguje mezigenerační transfer v rodině, nezbývá jim než se postarat sám o sebe a mít štěstí na poli investic.
Zdroje:
