Článek
Jiří Štěpnička patří mezi naše nejlepší herce a dabéry. Na svém kontě má stovky dabingových rolí. Jeho hlasem promlouvá například Mel Gibson, Steven Seagal, Gérard Depardieu nebo Harrison Ford. V roce 2002 dostal Jiří Štěpnička Cenu Františka Filipovského. První zkušenosti s dabingem získal díky své matce Jiřině Štěpničkové a to už ve svých 13 letech. „Studio Sport tehdy sídlilo na Smíchově, vedl ho známý režisér K.M. Walló. Byl jsem zvědavý, co to vlastně obnáší, a tak mě jednou vzala s sebou. To prostředí mě fascinovalo. Film běžel na plátně a uprostřed studia stál epidiaskop. Což byl přístroj, kam skriptka vkládala český text, který se promítal na zeď. Něco jako čtecí zařízení,“ vzpomínal.
Harrison Ford
Byla to doba, kdy si Jiří ke své mámě opětovně hledal cestu. Do třinácti totiž vyrůstal u svého otce v Karlových Varech. Jeho matka strávila 10 let ve vězení, poté co byla odsouzena za pokus o nelegální přechod hranice na 15 let.
Máma Jiřího Štěpničky byla uznávanou filmovou i divadelní herečkou. Vše, co Jiřina Štěpničková měla, si vydobyla sama vlastní pílí, bez pomoci movitých či vlivných milenců. Dá se říci, že byla opakem filmových hvězd, jako byla např. populární Adina Mandlová. Herečka, která na filmovém plátně často ztvárňovala ženy vesnického typu, zazářila například v roli Maryši či v roli bláznivé Viktorky ve filmu Babička.
Jiřina Štěpničková
Někteří kolegové jí záviděli, jiní obdivovali. K těm, kdo ji zbožňoval, patřila překvapivě například herečka Jiřina Švorcová. „Jestli jsem měla nějaký herecký vzor, tak to byla ona. Viděla jsem ji v řadě rolí, které patřily k jejím nejlepším. Její Johanku z Arku jsem perfektně znala, protože jsem v tom představení zaskakovala za Jarku Adamovou úlohu pážete. Byla to vynikající Johanka, stejně jako Laurencie, královna Kristýna, Blažena v Mnoho povyku pro nic nebo služka ve Zdravém nemocném. Měla opravdu široký výrazový rejstřík, mohla hrát téměř všecko,“ uvedla Švorcová v knize Jiřina Švorcová osobně.
Jiřina Štěpničková byla nejen vynikající herečkou ale také zásadovým člověkem. Za války odmítla hrát v německých filmech, dokonce si prý nechala operovat zdravý kotník, jen aby se vyhnula natáčení a nebyla kolaborantkou. Po osvobození doufala, že se konečně vrátí k filmovému herectví, jenže marně. Byla jí přidělena nálepka buržoazní hvězdy, u filmu o ni nebyl zájem.
Ačkoliv se pracovní nabídky nehrnuly, jak by si přála, nouzí netrpěla. Měla svou vilu na Zbraslavi, auto a k tomu popularitu. Není divu, že byla trnem v oku některých hereckých kolegyň. Navíc když se Jiřině někdo nepozdával, uměla to dát patřičně najevo. Nebyla tím typem, který kolem sebe hází falešné úsměvy. „Někteří herci a zvláště herečky, především ty takzvané herecké hvězdy, se k sobě dokázaly chovat velmi nekolegiálně, aby si udržely svou pozici. Tradovalo se například, že právě Jiřina Švorcová se přímo nesnášela s Marií Glázrovou. Když prý spolu filmovaly, byly k sobě otočeny zády, a dokud nepřišla klapka, nepromluvily spolu ani slovo. Není divu, že podobné vztahy byly živnou půdou nebo i zdrojem různých pomluv a osočování,“ vzpomínala Švorcová.
Po válce, kdy nebyla tolik pracovně vytížená, se rozhodla, že je ten správný čas zaměřit se na svůj osobní život. Zamilovala se do o 5 let mladšího profesora kreslení Jana Samce, se kterým přišla do jiného stavu. Během svého těhotenství odjela na uměleckou stáž do Londýna, kde porodila syna Jiřího. Ten automaticky dostal britské státní občanství, které mu ale dlouho nevydrželo. Během 50. let mu jej totiž otec nechal zrušit.
Jelikož v době porodu byla Jiřina neprovdaná, vyrojila se řada klepů o otcovství dítěte. Možná právě proto se Jiřina rozhodla pro formální svatbu. Na československém velvyslanectví se provdala za nepřítomného Jana Samce. Jiřík tak krátce po narození získal úplnou rodinu, nicméně ne na dlouho. Manželé spolu dlouho nevydrželi. Tatínek Jiřího zůstal v Karlových Varech, kde působil jako profesor a jeho maminka jej do jeho tří let vychovávala ve vile na Zbraslavi.
Pak přišel osudný rok 1951, kdy slavná herečka vinohradského divadla dostala dopis, který jí i jejímu synovi změnil život. Dopis, jehož odesílatelem byl režisér František Čáp, který tou dobou žil v Rakousku, zřejmě podstrčila StB. Bylo vytipováno několik osobností s odbojnou povahou a máma Jiřího Štěpničky byla mezi nimi.
Falešným dopisem byla herečka lákána na pracovní příležitost v Rakousku. S režisérem Čápem dříve Štěpničková točila Babičku, neměla důvod jeho pozvání nevěřit. Rozhodla se jeho nabídku přijmout a s tříletým synem emigrovat. Malému synkovi všila do kapsy od kabátu šperky a namluvila mu, že jedou za jeho tatínkem do Karlových Varů.
Jejich cesta se bohužel zvrtla. V lesích už na ně čekala pohraniční stráž, která Jiřinu zatkla a převezla k výslechu do Prahy. Na traumatický zážitek z dětství herec dodnes nezapomněl. Máma strávila rok na samotce v Bartolomějské ulici, následně si odpykávala patnáctiletý trest v pardubické věznici. Překročení hranic totiž bylo v té době považováno za trestný čin. Navíc ji přitížilo vyjádření jejich kolegů z vinohradského divadla, kteří odsoudili její pokus o emigraci. „Později se začaly rozšiřovat pomluvy, že vinohradský soubor prý požadoval nejvyšší trest, což považuji za výmysl. Nevím, jak se vyjádřili někteří jednotlivci, ale soubor se k ničemu takovému nepropůjčil,“ dušovala se Švorcová, obdobně jako Jiřina Jirásková, která tvrdila, že petice, ve které by žádali pro svou kolegyni trest smrti, nebyla. Tyto řeči prý vznikly na základě vyjádření Vlasty Chramostové, podle které existoval dopis, v němž herečky Švábíková, Neumannová, Svozilová a Amortová pro kolegyni žádali trest smrti, nicméně se onen dopis nedochoval. Podle Jiřiny Švorcové jde o drb. Prý je pravda, že ony 4 herečky neměly Štěpničkovou rády, ale těžko se jí věřilo tomu, že by se pod něco takového podepsaly, obzvláště když se navzájem nesnášely.
Jiřina Štěpničková se naštěstí v 50. letech vyhnula trestu smrti, nicméně se musela smířit s tím, že stráví několik let za mřížemi a neuvidí svého syna vyrůstat. Jiří byl po zatčení své mámy zavřen do ústavu nepřizpůsobivých občanů. „To nebyl dětský domov, to byl dětský koncentrák,“ uvedl v pořadu 13. komnata. Až po roce se dostal ven ke svému otci, kterému se povedlo zařídit, aby byl Jiří svěřen do jeho péče.
Pro malého chlapce začala nová etapa v životě. Odstěhoval se do ateliéru v Karlových Varech, kde jeho otec žil. Po čase si otec našel novou ženu, která ač pocházela z Ruska, mluvila velmi dobře česky. Stala se jeho druhou mámou, velmi dobře spolu vycházeli. Do jejich rodiny přibyli další dva sourozenci, měl láskyplné rodinné zázemí.
Něco přeci jen kalí hercovy vzpomínky na dětství. To, že byla jeho máma ve vězení, bylo tabu. Nikdo s ním o tom nemluvil, nikdo mu nevysvětlil, zda je zločinec či nikoliv. Čtyřikrát do roka ji v doprovodu své tety navštěvoval, což bylo pro něj velmi traumatizující. Po jedné takové návštěvě dokonce prý uvažoval o sebevraždě. Z každé návštěvy se vracel psychicky na dně. „Mluvili jsme spolu jako na poště mezi okýnky, a když už se doba trochu uvolnila, tak jsme se mohli sejít v nějaké místnosti u stolečku se čtyřmi místy. Tam jsme ve třech seděli a kolem nás stála stráž se samopaly. A velmi, velmi intenzivně poslouchali, co si povídáme,“ vzpomínal. Na otázku, zda svou mámu vnímal jako hrdinku, která chtěla syna odvést do svobodného světa, odpověděl herec v pořadu 13. komnata že nikoliv. Spíše ji litoval.
Když ji pak po deseti letech konečně propustili z vězení, bylo Jiřímu už 13 let. Tehdy se rozhodl, že bude žít v Praze s mámou. Ze začátku bydleli v garsonce na Václavském náměstí u Jiřininy sestry. Pak jim byla přidělena garsonka na Malé Straně. Jiří začal navštěvovat gymnázium, kde se skamarádil s budoucím hercem Petrem Štěpánkem, se kterým navštěvovali herecký kroužek. V prvním ročníku poznal také svou životní lásku Janu Říhovou, kterou si hned po maturitě ve svých osmnácti letech vzal. Jeho máma s jejich svatbou nesouhlasila, a tak nepřišla na obřad.
Petr Štěpánek a Zlata Adamovská
Jak to šlo, vylétl Jiří z hnízda. Se svou mámou měl komplikovaný vztah. Byla přísná, nekompromisní. Vězení ji prý změnilo, po jejím propuštění si spolu skoro nepovídali. Když se pak dozvěděla, že její syn chce studovat herectví, šla do mdlob. Když pak hrál v Národním divadle, tajně se chodívala dívat na Jiřího zkoušky, nicméně jeho výkon nekomentovala. Společně na jednom jevišti ani před kamerou nikdy nestáli. Jiří to zásadně odmítal. „Nikdy jsem to nechtěl, protože jsem měl z mámy neuvěřitelný respekt.“
Jiří Štěpnička v Národním divadle
Jiří Štěpnička byl životními okolnostmi nucen brzy dospět. Vypracoval se na uznávaného herce, který si na nedostatek práce nemůže stěžovat. Stejně jako u jeho mámy i u něj můžeme pozorovat široký herecký záběr. Některým jeho fanouškům ovšem vadí, že si zahrál i v takových tendenčních seriálech, jako byl Okres na severu nebo seriál Gottwald. „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se naučil říkat ne,“ okomentoval po letech své účinkování k seriálu Gottwald. Mnohé diváky si naopak Jiří získal svou rolí vedoucího kanceláře Radka Krásy v retro seriálu Vyprávěj.
Herci se daří jak v profesním životě tak i v tom osobním. Jeho první velká láska se stala jeho životní oporou, strávili spolu dlouhých 60 let. „Napřed jsme si nepadli do oka, ale potom se to změnilo. A z té dětské lásky jsme vytvořili manželství. Odbyli jsme si s Janou krize na začátku vztahu a pak už jsme se měli jenom rádi. Nevím, jak to zvládat, Jana mi všude schází, ale přes všechny problémy se mi umírat ještě nechce,“ sdělil. Po smrti ženy zůstal sám, pomáhá mu dcera Judita. Kromě dcery má ještě syna Jakuba. Ani jedno z jeho dětí se nevydalo ve šlépějích svého otce.
Zdroje:
1) 13. komnata Jiřího Štěpničky
3) GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Jiřina Švorcová osobně. V Praze: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
4) ROHÁL, Robert. Vzlety a pády slavných českých žen. Osobnosti (Petrklíč). [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 978-80-7229-567-8.
