Článek
Dlouholetý herec vinohradského divadla ztvárnil na prknech, která znamenají svět, téměř 150 rolí. K těm nejvýraznějším patří role čerta Trepifajksla, kterého hrál ve hře Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves, která se dočkala i televizního zpracování. Komediální pohádka, ve které Jiřina Bohdalová cepuje zapomenutého čerta, si získala značnou oblibu.
Jaroslav Moučka byl dle vyprávění jeho kolegů velmi oblíbený nejen u diváků, ale také u svých kolegů. „Byl z těch, kteří nikdy nikomu neublížili. Moc laskavý a hodný člověk, senzační herec a skvělý imitátor. Nikdy nezapomenu, jak nás v rekvizitárně bavil svým napodobováním brněnského hantecu, který odkoukal od jeho kolegy, když byl ještě ve fabrice. Jeho Láďa Smrčka potřebuje publikum. Moučkův Trepifajksl z Drdových Dalskabátů, který vznikl z té populární brněnské figurky, je nepřekonatelný. To už nikdo tak nezahraje,“ vzpomínala na hereckého kolegu Jiřina Švorcová.
Bodrý herec našel uplatnění nejen na jevišti ale také v televizní tvorbě. Typově se hodil do budovatelských filmů a seriálů. Od postav vesničanů a dělníků až po stranické funkcionáře, jako třeba v seriálu Okres na severu.
Třináctidílný seriál z pera Jaroslava Dietla si našel řadu příznivců. Za úspěchem stály jistě i výkony hlavních postav. Za roli tajemníka Pláteníka, kovaného komunisty, který se snaží řešit věci diplomaticky a selským rozumem byl Moučka oceněn státní cenou Klementa Gottwalda. „V rámci svých možností jednal maximálně dobře, často až na samé hranici své pravomoci. Pokaždé v zájmu lidí, prostých, obyčejných, z nichž vyšel a jimž zasvětil svůj život. Také dovedl uznat své chyby a odstranit je,“ komentoval svou postavu herec.
Lepší propagandu si komunistická strana nemohla přát. Moučka své roli věřil, působil na obrazovce věrohodně. Nikdy nelitoval, že si tuto roli zahrál. V jeho očích to byla krásně napsaná role o slušném člověku. V komunistickém režimu viděl cestu od poválečné chudoby k novodobému bohatství: „Už tenhle prostý fakt, že se u nás každý nají, je obrovská vymoženost. Kdyby se nám nepodařilo nic jiného, než jenom to, že každý má práci a za ni chleba, je to nesmírný úspěch.“
Jeho politický postoj formovalo prostředí, do kterého se narodil. Odmala se pohyboval v dělnickém prostředí, což utvářelo jeho sociální cítění. Tatínek byl obchodním cestujícím a maminka švadlenou. Postupně se učil kamnářem, pekařem, knihkupcem a nakonec pracoval jako strojní zámečník a soustružník. Divadlo se mu sice líbilo, ale v dobách, kdy hrával s ochotníky si na studium konzervatoře netroufl.
Pak ale skončila druhá světová válka a on se rozhodl splnit si svůj sen. Praštil s řemeslem a stal se z něj inspicient v Horáckém divadle v Jihlavě. Následně přešel do kladenského divadla, kde už působil jako herec. Zde ale dlouho nesetrval, jeho kroky vedly do olomouckého divadla, kde strávil dva roky. Poté se nechal zlákat do angažmá v Národním divadle v Praze, kde ale působil jen rok. Definitivně zakotvil až v Divadle na Vinohradech, kde působil do roku 1994.
Jaroslav Moučka, 1948
Jaroslav Moučka byl nadšeným komunistou. Ze svých ideálů načas vystřízlivěl v druhé polovině 60. let. Na protest proti okupaci vystoupil ze strany, navíc ho velmi pohoršily informace o jeho bratrovi, který byl v padesátých letech vyšetřovatelem StB.
Jaroslav Moučka měl svého o 2 roky staršího bratra Milana velmi rád, jeden čas k němu vzhlížel. Kariéra ambiciózního Milana začala strmě stoupat po skončení druhé světové války. Z mladého truhlářského dělníka se v květnu 1945 stal člen Státní bezpečnosti. O 4 roky později se dočkal povýšení na krajského velitele StB v Uherském Hradišti. Zdejší věznice byla nechvalně proslulá mučením politických vězňů. Milan se zde ale moc dlouho neohřál, ještě na podzim téhož roku byl povolán do Prahy, kde se stal náčelníkem jedné ze dvou vyšetřovacích skupin StB v pražské Ruzyni. Přímo se tak podílel na výrobě komunistických monstrprocesů. Mimo jiné převzal už započaté vyšetřování bývalé poslankyně za národní socialisty Milady Horákové, která skončila na popravišti.
Milan Moučka
Tehdy se sedmadvacetiletý Moučka zhostil své role zodpovědně, svým podřízeným dával pokyny k několikadenním výslechům a odměňoval je podle toho, jak dlouho zvládli vést výslech, při kterých museli vězni stát. Schvaloval také kázeňské tresty vězňů, jako například zavírání do temnice či nasazování svěracích kazajek. Cílem bylo přimět vězně, aby se naučili nazpaměť své „doznání“, které pak museli odříkat před soudem.
O nelidských vyšetřovacích praktikách promluvil poprvé Milan Moučka koncem padesátých let, kdy si na něj posvítila stranická komise. Následně sice musel z StB odejít, nicméně byl uklizen na místo šéfa oddělení mezinárodních vztahů v pražských Závodech průmyslové automatizace. Z roku 1963 se dochoval zápis, ve kterém Milan Moučka žádal od strany shovívavost: „Cítím spoluodpovědnost a vinu za to, co se v období mé činnosti ve vyšetřování nesprávného a špatného stalo. Domníval jsem se ale, že metody, které byly uplatňovány vůči vyšetřovaným k doznání, jsou správné. Zvažte, že jsem nastoupil k bezpečnosti jako mladý a nezkušený člověk. Na nelidském vyšetřování se také podílela výchova na úseku bezpečnosti. Lidštější způsob vyšetřování byl vydáván za falešný humanismus a za netřídní a neproletářskou měkkost.“ Za své prohřešky si odnesl jen důtku. Po revoluci sice byly snahy ze strany Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Milana Moučku za jeho činy potrestat, nicméně obžalovat jej z těžké újmy na zdraví nešlo, kvůli promlčení. Aby mohl být stíhán, musely by se jeho činy začít vyšetřovat nejpozději do konce roku 1994. A tak Milan Moučka dožil bez postihu v panelovém domě kousek od ruzyňské věznice. Zemřel ve věku 87 let.
Když se o činech svého bratra Jaroslav Moučka dozvěděl, dal od něj ruce pryč. „Přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké životní rozhodnutí, odvrhnout bratra, kterého jsem měl rád,“ sdělil herec. To, že byl propuštěn ze Státní bezpečnosti, se dozvěděl od své matky. „Drželi ho samozřejmě nad vodou, na dobrém místě. Celá léta, když byl nahoře, se o nás nezajímal,“ dodal.
Každý si žil svým životem. Jaroslav po odchodu ze strany zažil dobu, kdy se potýkal s úbytkem rolí a nakonec roku 1977 podlehl nátlaku strany a šel si znovu pro stranickou legitimaci. Čtyři roky na to hrál hlavní roli v Dietlově propagandistickém seriálu Okres na severu. Herecky aktivní byl až do konce 90. let. Na televizní obrazovce se naposledy objevil v seriálu Život na zámku, jeho posledním filmem byla pohádka Z pekla štěstí.
Ke konci života se Jaroslavův zdravotní stav velmi zhoršil. Vedle Parkinsonovy choroby bojoval také s rakovinou tlustého střeva. V posledních měsících života trpěl i Alzheimerovou chorobou. Zemřel dva dny po Vánocích roku 2009 ve věku 86 let.
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.
2) GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
