Článek
Usměvavou Renátu Doleželovou si většina lidí pamatuje jako Lídu Zemanovou z normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana. Tou dobou už byla herečka těhotná, tudíž zprvu roli chtěla odmítnout. „Když jsem se dozvěděla, že se připravuje seriál, největší v dějinách kinematografie a každý rok bude věnován jednomu konkrétnímu případu, v duchu jsem si říkala, že mám angažmá v Ostravě, takže bude složité dojíždět. Přesto se mi z produkce ozvali s tím, jestli bych nechtěla hrát jakousi Lídu Brůhovou. V té době jsem ovšem byla vdaná a čerstvě v jiném stavu. Bylo mi to strašně líto, odepsala jsem tedy, že to z důvodů mého těhotenství nejde, a popřála jim hodně štěstí,“ vzpomínala Renáta. Nicméně produkce seriálu o ní tak moc stála, že jí poslala nový scénář, ve kterém paní Brůhová byla provdána za Jana Zemana a točit se začalo v porodnici.
Vladimír Brabec alias major Zeman
Herečku pak v seriálu vystřídala Jaroslava Obermaierová, která hrála majorovu druhou ženu. S Renátou to v seriálu dopadlo tragicky, ve 14. díle ji zastřelil západní agent Bláha v podání Radoslava Brzobohatého. Renátu si diváci natolik oblíbili, že jí pak chodily dopisy, ve kterých lidé vyjadřovali lítost nad její tragickou smrtí. Díky této příležitosti zazářila a další nabídky se jen hrnuly. Nikdy nelitovala, že si v seriálu zahrála.
Diváci si blonďatou herečku mohli užít také ve své době oblíbeném seriálu Okres na severu, kde hrála sekretářku Zdeničku, která pracovala pro tajemníka Pláteníka. Kovaného komunistu si s chutí zahrál Jaroslav Moučka. Jeho chápající manželku hrála Jiřina Švorcová.
Krásná herečka se díky televizní a filmové tvorbě těšila velkým sympatiím širokého publika. Její mladistvý půvab ji předurčoval k typu naivek, nicméně ona raději dávala přednost psychologicky složitějším postavám. Svým vzhledem a hereckým talentem upoutala nejen diváky, ale také odbornou divadelní kritiku.
Od sudiček dostala do vínku nejen krásu ale i talent. Její cesta k herectví se začala rýsovat už v dětství, ačkoliv se nenarodila do umělecké rodiny. Oba rodiče byli kantoři, možná předpokládali, že dcera půjde v jejich šlépějích. Ona však věděla, že v rodinné tradici pokračovat nechce. Jako malá si přála být klavíristkou, avšak hraní v brodském ochotnickém spolku ji navedlo na jinou cestu.
Dívence z malé moravské vísky bylo odmala vštěpováno, jak je důležité vzdělání. Pragmaticky se proto rozhodla studovat na střední průmyslové škole v Přerově. „Teprve až někdy ve třetím ročníku na průmyslovce jsem si ujasnila, čím že to chci vlastně být – a došlo mi, že bych se ráda stala herečkou. I když v tom byly samozřejmě takové ty romantické holčičí představy o slávě, ctitelích a tak, už dávno před tím mi došlo, že mě divadlo jednoduše přitahuje a baví mě mnohem víc než práce laborantky,“ sdělila v jednom ze svých prvních rozhovorů.
Láska k herectví přeci jen zvítězila a tak po maturitě sebrala odvahu a přihlásila se na brněnskou JAMU, kam byla hned napoprvé přijata. Její půvaby režiséry zaujaly natolik, že už během studií hrála hlavní roli v seriálu i ve filmu. Zahrála si v historickém romantickém seriálu Ctná paní Lucie z roku 1972 a po boku Petra Haničince si zahrála v dramatu Kronika žhavého léta zachycující severočeské pohraničí v létě 1947. V tomto výstavním ideologickém filmu rané normalizace zazářila, obdobně jako další slavní herci té doby. Následně jsme ji mohli vidět ve filmech Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, kde vytvořila jen okrajové postavy.
Po dokončení JAMU nastoupila do angažmá v divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde se také seznámila se svým budoucím manželem divadelním režisérem Pavlem Paloušem. Procházela idylickým obdobím. Vdala se, porodila dva syny a do toho šla z role do role. Přestěhovala se do Prahy, od roku 1979 se stala členkou hereckého souboru Filmového studia Barrandov.
Následovala 80. léta, která byla rovněž bohatá na herecké příležitosti. Kromě již zmiňovaného seriálu Okres na severu, hrála také například v komedii Hynka Bočana Půl domu bez ženicha či ve snímku Hadí jed.
Ke konci 80. let ale už začala její hvězda upadat. Ačkoliv hereckou profesi neopustila, v televizi jsme ji už skoro neviděli. Po sametové revoluci se její doménou stalo zájezdové divadlo, dabing a estrády. Nebyla ovšem jediná, kdo se potýkal s úbytkem pracovních příležitostí. Nová doba se podepsala na mnoha tzv. „prorežimních“ hvězdách.
Postupně upadala v zapomnění, což špatně nesla. Do toho se jí začal hroutit i osobní život. Manžel se s ní rozvedl, měla pocit, že je na vše sama. Její psychický stav se natolik zhoršil, že musela začít užívat antidepresiva. To ale ke zlepšení nálady nestačilo. Čím dál častěji sahala po alkoholu, což se jí stalo osudným.
Pár dní poté, co oslavila padesáté narozeniny, byla nalezena mrtvá ve svém bytě. Našli ji synové Daniel a Jan. Podle soudní pitvy byl příčinou smrti vražedný koktejl alkoholu a antidepresiv. Policie nakonec případ odložila a vyšetřování tak nikdy nepotvrdilo, zda se jednalo o sebevraždu, či ne. Dopis na rozloučenou se nenašel, mohlo tedy jít i o nešťastnou náhodu, o čemž je přesvědčená její kamarádka Jaroslava Obermaierová: „Měla problémy stejné jako každý z nás… To ale nemohly být důvody k sebevraždě. Renáta nebrala žádné prášky pravidelně, nebyla nemocná, ale jako každý z nás si vzala občas něco na spaní nebo na uklidnění. Myslím si, že to byla nešťastná náhoda, napila se a chtěla se trochu vyspat, tak si vzala pár tabletek.“ Co se skutečně 12. června 2000 v jejím bytě odehrálo, se už nikdo nikdy nejspíš nedoví.
Zdroje:
1) ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.
