Článek
Příkladem loajality komunistické straně herečka Jiřina Švorcová. Ta komunistické straně zůstala věrná i po sametové revoluci, což se jí po kariérní stránce vymstilo. Ti, co s ní pracovali, na ní vzpomínají jako na dobrého člověka. Pomáhala kolegům, tahala lidi z průšvihů. I ti, co ji nemusí pro její politické názory, uznávají, že byla dobrou herečkou. Nebyla jen Annou Holubovou ze seriálu Žena za pultem, excelovala také ve filmu Král Šumavy, nebo v dramatu Matka, ve kterém věrohodným způsobem zahrála zoufalou ženu, které umírá jeden syn za druhým. Svou schopnost pracovat skvěle s hlasem uplatnila během své politické činnosti, kdy se v televizi předvedla jako plamenný řečník. Mnoho lidí ji má spojenou se čtením textu tzv. Anticharty z roku 1977. Tímto svým činem tehdy naštvala mnoho svých kolegů. „Obsah Anticharty byl ve stylu životního postoje komunistky Jiřiny Švorcové. Velmi mi vadila její soudružská zrada nás všech,“ prohlásila na její adresu herečka Hana Maciuchová, která se Švorcovou hrála v seriálu Žena za pultem.
Švorcová o ideálech komunistické strany nepochybovala. Její levicové smýšlení se formovalo postupně. Narodila se roku 1928 jako nejmladší ze 4 dětí, tatínek jí umřel v pěti letech. Lékař totiž u jejího devětatřicetiletého tatínka včas nerozeznal otravu krve od zánětu okostice. Po jeho smrti se rodina přestěhovala z Chocně do Prahy.
Jak rostla, sílily v ní levicové myšlenky. „Když mi bylo kolem třinácti let, vymýšlela jsem si před spaním takový sen: Po neznámém strýčkovi z Ameriky, k čemuž mě inspiroval nějaký film, jednou zdědím moc peněz. Za ně si postavím na Ořechovce vilu, protože v dívčích románech bydlely všechny krásné a bohaté dívky na Ořechovce. A protože se vila neobejde bez auta, pořídím si blýskavý červený kabriolet. Jenomže poučena onou četbou jsem věděla, že auto se neobejde bez šoféra, vila bez domovníka, zahrada bez zahradníka a kuchyň bez kuchaře, protože maminka přece nebude vařit, když to dělala celý život! Takže těch výdajů přibývalo. Nakonec jsem začala na Ořechovce stavět další vily, jelikož sestru a bratry jsem nemohla nechat bydlet na špinavém Žižkově. Jenomže co žebráci? Ty taky nemohu nechat hladovět. K vilám přibily útulky, k útulkům nemocnice atd. atd., až mě to počítání nezbytných milionů unavilo a sen jsem prostě zrušila,“ vyprávěla kdysi Švorcová, když se jí Mladý svět ptal, proč vstoupila do KSČ. K tomuto příběhu dodala, že díky svému snění pochopila marnost snah milionářských samaritánů, protože dobročinnost není lékem na sociální nespravedlnost. Viděla smysl v komunistické straně, která se o tu spravedlnost chce programově pokusit.
Silné levicové smýšlení měl také například legendární herec stříbrného plátna Jindřich Plachta. Svým nesmělým projevem a hlubokou lidskostí si získal srdce řady diváků. Mnozí si ho navždy budou pamatovat jako profesora Matulku z filmu Cesta do hlubin študákovy duše.
Jindřich Plachta
Herec trpěl nízkým sebevědomím a velkou trémou. Přesto ho to táhlo ke komediantství, ve kterém ukázal svůj velký talent. K herectví se dostal oklikou a nakonec se stalo jeho celoživotní láskou. Sociální cítění v něm klíčilo už od dětství. Narodil se totiž do dělnické rodiny, věděl, jak je důležité dělit se. Když jej v letech 1910 – 1911 vzal tatínek do carského Bachmutu, kde pomáhal budovat lihovar, přirostl Jindřichovi ruský národ k srdci. Odnesl si zkušenost, že co komunista, to slušný člověk.
Když se vypracoval na známého herce, popularita mu nikdy nestoupla do hlavy. Lidé si jej vážili pro jeho charakter. Po válce zůstal věrný komunistickým ideálům a pomáhal budovat socialismus. Jeho brigáda v kladenských dolech se neblaze podepsala na jeho zdravotním stavu. Kvůli svému silnému levicovému cítění dokonce odmítl dědictví po svém tatínkovi, který si tvrdou prací dokázal vydělat tolik, že si v Plzni mohl koupit činžovní dům. Ke konci svého života však nechápavě sledoval politické procesy, což se odrazilo na jeho zdraví. Zemřel v roce 1951 na rakovinu jater.
Ti, co souzněli s komunismem, byli přesvědčeni, že dělají správnou věc. Věřili, že budují republiku na principech sociální spravedlnosti a občanské rovnosti. Často je k jejich sociálnímu cítění vedlo prostředí, ze kterého vzešli. A nešlo jen o umělce, ale i o některé komunistické funkcionáře. Byli tací, kteří jednoduše pluli s proudem a využívali jejich výhod, nicméně byli i tací, co upřímně věřili ve správnost idejí komunismu, neboť sami zažili v dětství bídu.
Mezi takové patřil i předseda Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže ČSSR a poslanec Juraj Varholík. Na tohoto funkcionáře komunistických mládežnických organizací a autora propagačních politických publikací zavzpomínal po letech Jiří Suchý.
Jiří Suchý
V 70. letech tento papaláš ohlásil, že se přijde podívat na jednu hru do Semaforu. „Po představení přišel do šatny, vytáhl lahev koňaku a chtěl, abych sehnal dvě skleničky. Sice jsem chtěl jít domů, měl jsem toho ten den moc, ale netroufl jsem si ho vypoklonkovat. Nalil nám, přiťukli jsme si a začali si povídat. Zvláštní na tom bylo, že Varholík se vlastně celou dobu obhajoval, proč je komunista. Vyprávěl o svém dětství v Sabinově na východním Slovensku. Tyhle chudý rodiny měly hodně dětí, protože to byla jejich jediná zábava, kterou si mohly dopřát. Domeček byl malý, na podlaze jen udusaná zem, elektřina nebyla, kanalizace nebyla a pro vodu se chodilo na náves. Ale pak přišel Vítězný únor, zakrátko tam začali zavádět elektřinu, obec se probudila k životu a jeho jako nadaného mladíka poslali studovat do Moskvy. Bylo mu už od samýho počátku vštípeno, že stojí na správný straně. Když se vrátil ze studií, dostal hned funkci, posléze měl i služební volhu. Vedl celou dobu monolog, v kterým se svěřoval, proč se dal na tuto víru. Musím říct, že jsem ho pochopil: kdybych se narodil v podobných poměrech, možná bych byl jeho náměstkem.“
Byl to jeden z mála funkcionářů, který Semaforu neházel klacky pod nohy, dá se říci, že i Suchého obdivoval. Na setkání s ním jen tak zapomenout nešlo. „Snažil se mně dolejvat a já se bránil, že jedu autem. Ujistil mě, že pojede za mnou, a kdyby nás zastavili policajti, vyřídí to. Strávili jsme takhle několik hodin, a když audience skončila, sedl do černý volhy a jel skutečně za mnou až do Střešovic. Cestou k autu jsem mu říkal: v naší ulici se na mě všichni dívají skoro jako na disidenta, a když někdo uvidí, že mě doprovází černá volha, bůhví, co si budou myslet. Smál se. Dělali jsme si z toho legraci. Vlastně byl docela rozšafnej a myslím, že nás měl i rád,“ vzpomínal. Prý se dokonce zasadil o to, aby Suchému vydali knihu, kterou předtím odmítli vydat, jenže pak byl ze své funkce odvolán a stal se na ÚV KSČ šéfem oddělení pro oslavy a státní pohřby.
Co, člověk, to různý životní příběh, různé motivy a různé hodnoty. Dnes máme tendenci všechny komunisty házet do jednoho pytle a dívat se na ně pohrdavě. Přitom i mezi nimi byli charakterní lidé, kteří se snažili pomáhat a neřešili hlavně svůj kariérní postup. Je poněkud nespravedlivé všechny zapálené komunisty odsuzovat, zejména pokud člověk nekráčel v jejich botách.
Zdroje:
1) SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
2) GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
3) ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502. ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.
