Článek
Ve filmech a v seriálech si sice moc velkých rolí nezahrála, nicméně když už se někde objevila, dokázala na sebe strhnout okamžitě pozornost. Bohužel filmoví režiséři jen zřídka dokázali využít celou šíři jejího talentu a obsazovali ji stereotypně do nevelkých komediálních rolí. Šarmantní herečka, která dbala o svůj elegantní zjev, ztvárňovala často půvabné, energické a eroticky přitažlivé ženy. Vidět jste ji mohli například v komedii Ženu ani květinou neuhodíš, kde hrála bývalou spolužačku Vlastimila Brodského, či v komedii Tři chlapi na cestách, kde ztvárnila otravně rýpavou družstevnici Elišku Kacířovou. Většího prostoru se jí dostalo v psychologickém dramatu Pomerančový kluk, kde hrála svobodnou matku Otakara Brouska mladšího. Někteří si ji možná vybaví také jako kamarádku Ivy Janžurové v komedii Ten svetr si nesvlíkej, nebo jako maminku Lukáše Vaculíka ve filmu Vítr v kapse.
Karolina Slunéčková
Daleko více příležitostí měla na scéně pražského Divadla na Vinohradech, kde vytvořila plejádu rozmanitých postav. K jejím životním rolím patřila postava Margarety v Kočce na rozpálené plechové střeše, kde polovinu představení odehrála v černém kombiné. „Měla neobyčejně krásné nohy a jen ona mohla hrát celý večer oblečená pouze do černého kombiné. Stačila odejít dřív, než jí čas vzal její krásu a esprit,“ uvedla na její adresu Jiřina Jirásková. Pamětníci vyzdvihují také její herecký výkon ve hře Vojna a mír, kde hrála Natašu. „Dokázala předat její čistotu, naivitu, vášeň, vzlet a zároveň ji hodně zreálnit. Ukázala v ní poprvé rozsah svých hereckých možností,“ znělo z úst kritiků.
Karolina Slunéčková s Milošem Kopeckým
Původním jménem se tato šarmantní a vtipná dáma jmenovala Karolína Olga Slunéčková. Narodila se 8. dubna 1934 v Kladně, většinu svého dětství však prožila v Ústí nad Labem, kde si její rodiče otevřeli hospodu. Už v dětství se projevoval její talent. Ve dvanácti letech se toužila stát baletkou. Podle její učitelky měla velké pohybové nadání. Vynikala rovněž v recitaci, navštěvovala recitační soubor při ústeckém rozhlasu. V 15 letech jí jedna z učitelek poradila, aby to zkusila u divadla. Po maturitě na pedagogickém gymnáziu se rozhodla zkusit štěstí v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Až po dvou sezónách si troufla jít k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Dostala se hned napoprvé.
Během svých studií se seznámila se svým budoucím manželem, hercem Rudolfem Vodrážkou. Po absolutoriu nastoupila do vinohradského divadla a změnila si své jméno na Karolinu Slunéčkovou. Díky své přátelské povaze byla velmi oblíbená mezi svými kolegy. Získávala si je svým energickým projevem a úsměvem. Lidé ji měli rádi, neboť neintrikovala, měla neskutečných smysl pro humor a srdce na dlani. „Karolína kolem sebe rozdávala obrovskou energii, ale když se jí něco nedařilo, zklamání jí strhávalo dolů měla pocit, že nic nedokáže – zvlášť pokud na ni někdo spěchal. Přitom byla báječná i v malých rolích. Dodnes se v reprízovaných filmech nedá přehlédnout ani přeslechnout,“ uvedla Hana Maciuchová. Navenek byla suverénní a uvolněná, uvnitř však o sobě neustále pochybovala a trpěla obrovskou trémou. Když byly po její smrti zveřejněny některé části jejího deníku, mnozí byli překvapeni.
Své soukromí si chránila, divadelní prázdniny trávila s rodinou na chalupě ve Lnářích, kterou koupila od Petra Haničince. S manželem měli harmonický vztah. S láskou se starala o svého syna Rudolfa, ze kterého vyrostl střihač a režisér. Od mala se pohyboval v divadelním prostředí, jeho rodiče byli svou hereckou profesí velmi vytížení. „Nikdy jsme neměli žádný pevný řád a také nikdo nevyžadoval pravidelně teplé večeře. Dlouho s námi bydlela babička, která se starala o domácnost. Když zestárla, prostě jsem některé povinnosti převzal já. Připadalo mi to úplně přirozené a jsem rád, že i já mám podobně volnou profesi,“ uvedl.
Rudolf také vzpomínal, jak velký strach měla jeho maminka z nemocí: „Když onemocněla její kolegyně Nina Popelíková, začala mít jakousi předtuchu, že se jí to stane také. Nevím, jestli si to psychikou přivolala. Je pravda, že byla kuřačka a že na rakovinu plic zemřel i její otec.“ Spoléhala na svou intuici, která ji varovala, že se něco děje. V době, kdy její kolegyně Eliška Balzerová čekala narození dcery Adélky jí Karolína sdělila: „Tak vidíš, jeden člověk se narodí a druhý umře …“
Eliška Balzerová, 2022
Její intuice se nepletla. V době, kdy se herečka psychicky vyrovnávala s onkologickou diagnózou a ubývalo jí sil, snažila se jí dodat energii její kolegyně Jiřina Švorcová, která tou dobou působila rovněž jako předsedkyně Svazu dramatických umělců. Napsala jí dopis, který začínal slovy: „Ty víš, že jsem tě měla a mám ráda, ale nikdy nebyla u nás oboustranně nezbytná potřeba vídat se i mimo pracovní kontakt. A byla jsem tak pitomá, že jsem nenacházela kuráž za tebou přijet. Vím, jsem blbá – už mi to odpusť. Píšu ti nejen pro toto sebekritické vyznání, ale ze dvou konkrétních důvodů.“ V dopisu nemocné herečce nabízela Švorcová novou roli a zároveň pomoc v případě, kdyby se dostala do tísnivé situace.
Karolina byla za nabídku, která přišla v její těžké životní situaci, vděčná. Švorcové odepsala milým dopisem, ve kterém se omlouvala, že nezavolala, neboť byla zase v nemocnici a že je ze všeho dost unavená. Doufala, že snad za půl roku bude mít na nabízenou roli sílu. Poděkovala jí s tím, že je pro ni příjemné na nabídku myslet a odreagovat se. Pro člověka s podobnou diagnózou totiž bývá psychicky náročné, když s ním jeho okolí přestane počítat.
Bohužel se k nabízené roli už nedostala. Ještě týden před svou smrtí navštívila vinohradské divadlo a slibovala kolegům, že až si odpočine, přijde zase zkoušet. Jenže její konec nabral rychlý spád. Vždy usměvavá Karolina Slunéčková podlehla rakovině plic 11. června 1983 v pouhých 49 letech, rok po smrti své kolegyně Niny Popelíkové. Když zemřela, plakalo celé divadlo.
Zdroje
ROHÁL, Robert. Když se osud nemazlí: (osudové křižovatky). 2008. ISBN 9788072291946.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
