Článek
Ti, co ji znali se shodují, že kdyby se dožila éry velkých muzikálů 90. let, neměla by konkurenci. A že kdyby byla Američanka a zpívala na Broadway, že by z ní byla světová hvězda. „Mně připadalo, jako když někde praskla hráz u přehrady a vznikla povodeň, která vzala všechno, co jí stálo v cestě. To byl příchod Laďky. Od té doby jsem takový talent nepotkal,“ prohlásil na její adresu její kolega z karlínského divadla Ladislav Županič.
Její životní rolí byla Dolly Leviová v muzikálu Hello, Dolly!, kterou hrála v Hudebním divadle Karlín. V roce 1982 se na Laďku přišla podívat představitelka filmové Dolly Leviové americká zpěvačka a herečka Barbra Streisandová, která tou dobou natáčela v Praze film. Z Laďčina výkonu byla nadšená. To muselo Laďku velice potěšit, neboť Barbra Streisandová byla jejím vzorem.
Barbra Streisand-Hello, Dolly!
Hlavní role v tomto muzikálu byla pro ni jako ušitá, tvrdila zpěvaččina dcera Lada: „My doma jsme byli prvními kritiky toho, co vytvořila, protože nás se vždycky mamka ptala, jak to vypadá nebo nevypadá. A Dolly, to byla role, pro kterou byla stvořená. Maminka byla taková Dolly Leviová i v životě, měla s ní opravdu hodně společného. Být dohazovačkou jí rozhodně nebylo cizí, srdce na dlani taky věděla co je, udržet peníze, tak to se u nás doma taky neumělo, takže bych řekla, že si byly s Dolly velmi podobné. Byl na ni nádherný pohled.“
Do širšího povědomí se Laďka dostala díky televizi. Mnozí si ji pamatují zejména jako komediální herečku. K jejím nejznámějším rolím patří třeba role listonošky v Trháku, kde pobláznila Waldemara Matušku, či role zhrzené milenky Jana Svěráka v hořké komedii Jako jed. Někteří si ji možná vybaví také jako žárlivou kolotočářku v seriálu Návštěvníci, známá je také její silvestrovská scénka Techtle Mechtle.
Temperamentní Laďka prý byla pro každou srandu. Kam vešla, tam to rozzářila, čišela z ní neskutečná energie. „Pamatuji se na jednu bujarou noc při zájezdu na východní Slovensko. My už jsme všichni téměř leželi pod stolem a ona naopak na ten stůl vyskočila a začala tančit a slovensky zpívat čardáš,“ vzpomínal její pěvecký partner Karel Hála.
Měla mimořádnou pěveckou inteligenci, skvěle intonovala a nikdy z ní nevyšel falešný tón. Vedle nádherného hlasu vynikala také svou sošnou postavou. „Krásný obličej, krásná ňadra a ten její ‚podstavec‘. Když se takhle rozkročila na lidi, tak ti téměř zešíleli a plácali,“ komentoval její vnady Karel Fiala alias Limonádový Joe.
Laďka Kozderková byla výjimečná už od dětství. Svůj talent podědila z muzikantské rodiny. Její otec Ladislav Kozderka byl známý brněnský skladatel a dirigent. Narodila se 26. června 1949 jako nejmladší ze 3 dcer. Zpěv a muzicírování bylo nedílnou součástí jejich dnů. „Byla to hudba mého otce, která se ozývala z jeho pracovny. Něco posvátného bylo na tom pokoji, kam se nesmělo, když komponoval. A ta krása a rozechvění, když jsme se staly prvními posluchačkami jeho skladeb! Všichni jakoby zkrásněli, maminka byla vždycky dojatá. Když otec dohrál, pohladil rukama klaviaturu, vstal, objal maminku a děkoval jí. Pak přibral do náruče nás tři dcery. Byly to nejkrásnější chvíle naší rodiny. Domov byl prodchnutý muzikou a láskou. Toho jsme my děti byly svědky, to nás obklopovalo a zůstalo v nás pro budoucí cestu. A taky za to patří rodičům náš největší dík,“ vzpomínala.
Už od útlého věku projevovala mimořádné hudební nadání, koketovala však s myšlenkou, že by se stala baletkou. S přibývajícími roky se ukázalo, že Laďka by pro balet neměla ty správné tělesné dispozice. Na baletní střevíčky to nebylo, ale na vrh koulí ano. Šlo jí to slibně, dostala se do školní reprezentace.
Nakonec ale stejně zvítězila hudba. Když si otec všiml jejího talentu a toho, že vůbec neví, co je to tréma, posílal ji do různých pěveckých soutěží. Už ve svých dvanácti letech natočila svou první píseň. Jmenovala se Na klouzačce. Zatímco ona suverénně swingovala, tatínek otíral orosené čelo. Byl nervózní, jak jeho malá Laďka své první nahrávání zvládne. Obavy byly zbytečné.
Po základní škole směřovaly její kroky na hudebně dramatický obor brněnské konzervatoře. V té době prožívala také své první lásky. Na svůj věk byla velmi vyspělá a to nejen fyzicky ale i psychicky. Měla slabost pro starší muže. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1967 složila sice úspěšně přijímací zkoušky na brněnskou JAMU, ze studií ale nakonec sešlo. Když se vracela z tříměsíčního zájezdu v Sovětském svazu s orchestrem Karla Krautgartnera, oznámila rodině, že čeká miminko.
Osmnáctiletá Laďka tehdy podlehla kouzlu o 25 let staršího trumpetisty Richarda Kubernáta, kterého si v létě roku 1968 vzala. Pár měsíců po svatbě se jim narodila dcera Lada. Tehdy se Laďka rozloučila nejen se svou svobodou ale také se svými vlasy. Vdávala se v blonďaté paruce, neboť jedna kadeřnice jí zničila vlasy přílišnou dávkou kysličníku. Vlasy jí opadaly a kadeřnice přišla o místo.
S manželem se odstěhovala do Prahy. Kývla totiž na nabídku ředitele populárního divadla Rokoko Darka Vostřela, který si ji vyhlédl, když účinkovala v muzikálu Gentlemani. Celkem rychle zapadla mezi popové hvězdy, jako byl Karel Hála či Waldemar Matuška. Tehdy začala také její spolupráce s Československým rozhlasem a Československou televizí. Kariérně se jí dařilo, v soukromí to bylo horší. Její manžel se stále více propadal do závislosti na alkoholu a návykových látkách. Po jednom jeho příletu z Frankfurtu pohár trpělivosti přetekl. Netrpělivě na něj čekala na letišti, když tu zahlédla, jak jej opilého vynášejí na nosítkách. Sbohem mu dala počátkem 70. let.
Svou druhou osudovou lásku našla v divadlu Rokoko. Zamilovala se do o 20 let staršího kolegy Vlastimila Bedrny, se kterým si zahrála v seriálu Vlak dětství a naděje. Muži, který později propůjčil svůj hlas Homeru Simpsonovi, řekla své ano v roce 1974. Tehdy se oba rozvedli, aby se mohli vzít. On odešel z manželství s obchodnicí Libuší Vomáčkovou, se kterou měl syna. Dva roky po svatbě se jim narodila dcera Vlastimila.
Jak to tak bývá, když se někde daří, jinde to začne drhnout. Tentokrát měla starosti kvůli své práci. Počátkem 70. let byl totiž zastaven provoz divadla Rokoko a tak musela hledat nové působiště. Našla ho v Hudebním divadle Karlín, kde naplno projevila svůj vrozený talent pro muzikálový obor.
Ačkoliv milovala prkna, která znamenají svět, snažila se být co nejvíc se svými dcerami. Chvíle volna nejraději trávila na chatě nedaleko Okoře, kde s manželem rádi vařili a chodili na houby. Byla vyloženě rodinný typ. Pověstné byly její bramboráky a také sekaná, kterou Laďka připravovala na každou premiéru jak v karlínském divadle, tak v Divadle Na zábradlí, kde byl v angažmá její manžel.
Idylické období přerušila rodinná tragédie, kdy nešťastnou náhodou zemřel syn jejího muže. Jen pár dní před vlastní svatbou se v koupelně otrávil plynem z ohřívače. Krátce nato diagnostikovali Laďce rakovinu děložního čípku. „Rodiče se sice domnívali, že netuším, co mamince je, ale mýlili se. Věděla jsem to od první chvíle. Lékaři tu zprávu jednou sdělili tatínkovi po telefonu a já všechno slyšela. Byla to pro mě rána. Těžko jsem se z toho vzpamatovávala. Chodila jsem prvním rokem na gymnázium. Učení šlo najednou stranou. Ve druhém pololetí jsem schytala dvě koule…,“ vzpomínala dcera Lada.
Zprvu se léčba dařila. Ozařováním a operacemi se lékařům podařilo zhoubný nádor zlikvidovat. Zatímco většina Laďčiných příznivců nic netušila, ona prožívala těžké chvíle. „Co je skličující? Dětský pláč – i u sousedů. Bezmocnost. Lékařská zpráva. Nemocniční chodby. Parte. Hádka. Zbytečná smrt. Změna tlaku. Špinavý ubrus. Polehlá pole. Poloprázdné hlediště. Ticho. Dlouhotrvající déšť. Vyčítavý pohled dětských očí. Když nechtěně ublížíme. Když ztratím hlas. Ohořelý strom. Zvadlá květina. Mnohé texty…,“ uvedla v jednom z rozhovoru v roce, kdy se dozvěděla, že má rakovinu. Přesto dál kolem sebe rozdávala radost. Při docházkách na ozařování bavila všechny kolem sebe, personál i pacienty.
Za dva roky, v roce 1986 se jí rakovina vrátila. Špatná zpráva přišla zrovna v době, kdy se jí pracovně velmi dařilo. V kinech měl zrovna premiéru film Jako jed. S diváky se rozloučila písní Já už vím, kterou zazpívala v pořadu Abeceda. Tušila, že se blíží její konec. Den před tím, než nastoupila do nemocnice se svěřila Jitce Molavcové, že se tentokrát bojí.
„Jednou ji pustili z nemocnice na tři hodiny na revers. Přivezl jsem ji před dům, ale z vozu nevyšla, jen mi přikázala, abych přinesl kbelík, rejžák a čisticí prostředky. Pak se nechala odvézt na Vinohradský hřbitov, k hrobu rodiny její babičky. Klekla si před ním a začala tím rejžákem drhnout mramorové obložení. Nemohl jsem se na to dívat, chtěl jsem ji zastavit a udělat to místo ní, ale ona jen řekla: ‚Nech mě, já musím sama, poněvadž chci do čistýho.‘ To byl její typický humor, ale já musel aspoň na chvíli odvrátit pohled. Rychle se unavila a tak jsem ji odvezl zpátky do nemocnice,“ vzpomínal její manžel.
hrob L. Kozderkové a V. Bedrny na Vinohradském hřbitově v Praze
Z nemocnice se už nevrátila. Zemřela 17. listopadu 1986 v pouhých 37 letech. Zanechala po sobě velký kus práce a také dvě dcery, se kterými Vlastimilovi pomáhala Jana Kopecká, manželka Miloše Kopeckého. Seznámili se během zkoušení v Divadle Na Zábradlí . Jejich přátelství přerostlo v milenecký vztah. „Při práci mezi mnou a Bedrnou vznikla náklonnost. Zpočátku platonická. Milda o vztahu věděl a zpočátku nežárlil. Když jsem mu ale řekla, že se rozvedu a vezmu si Bedrnu, řekl mi: Tůdle! Ty jsi moje,“ uvedla Jana ve své autobiografické knize. Její manželství bylo plné avantýr ze strany známého herce, který o svých milenkách svou manželku vždy informoval. Dokonce je k sobě zval na návštěvu a jeho žena jim dělala kávu. Na otevřené manželství si časem zvykla. Kopecký své ženě tvrdil, že ostatní ženy pro něj nic neznamenají a že by ji s dcerou nikdy neopustil. Po určité době se i ona začala rozhlížet jinde. Svého muže ale opustit nechtěla. Pečovala o něj v dobách, kdy mu bylo nejhůře. V dobách, kdy kvůli depresím nedokázal vstát z postele. Byla s ním až do jeho smrti v roce 1996.
Její vztah k Vlastimilu Bedrnovi byl nestandardní. Jezdívala za ním i s manželem na Okoř, Kopecký s ním prý hrával šachy. Po smrti Laďky Kozderkové se prý Jana Kopecká nechala ustanovit náhradní matkou tehdy jedenáctileté dcery Vlasty, neboť to tak tehdy vyžadovala sociální péče. Kopečtí brávali Vlastičku na výlety a společné dovolené. Miloš Kopecký svým humorem pomáhal Vlastimilovi a jeho dcerám překonat ty nejtěžší chvíle. Byl to právě Kopecký, s kým se Laďka před svou smrtí domlouvala na natočení desky. Plánovala, že si s ním bude mezi písničkami jen tak povídat. Už to ale nestihli. Deska s názvem Já už vím vyšla po její smrti bez účasti Kopeckého. Ten alespoň napsal na obálku desky doprovodný text: „Nedejte se mýlit ničím, co se stalo: to může člověka rozzlobit, ale nesmí nás to rozteskňovat. To bychom byli strašně proti Laďce Kozderkové. Řekněme si, že odjela někam k moři a že se jednou vrátí: žije v myslích všech, kdož ji kdy viděli a slyšeli a tady máte desku a nejlepší ze všeho je pustit si ji a naslouchat. A pak mi teprve řekněte, jestli se moc mýlím.“
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Když se osud nemazlí: (osudové křižovatky). Praha: Petrklíč, 2017. ISBN 9788072291946.
ROHÁL, Robert. Laďka Kozderková. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 9788072291038.
