Článek
Miloš Kopecký vytvořil velkou plejádu postav. Začínal jako divadelní herec, brzy pronikl i do filmu a na televizní obrazovku. Do srdcí diváků se zapsal rolemi padouchů a sukničkářů, zejména však svou rolí doktora Štrosmajera v seriálu Nemocnice na kraji města. Rozhodně neošidil ani své další postavy, které ztvárnil ve filmech Limonádový Joe, Baron Prášil, Svatby pana Voka, Tajemství hradu v Karpatech, Noc na Karlštejně či Já už budu hodný, dědečku!
Miloš Kopecký
„Já jsem si lidí, jako byl on, velice vážila, protože jsem si vždy vážila lidí, kteří jsou vzdělaní a chytří. A těch, co byli ironici, a on k nim patřil, jsem se i trochu bála. Bylo jich několik, se kterými bych nerada došla do konfliktu, protože jsem věděla, že na ně nestačím,“ popsala svého kolegu z vinohradského divadla Jiřina Švorcová. Vážila si ho jako herce, považovala jej za velmi moudrého člověka. Podotkla, že role Štrosmajera ze seriálu Nemocnice na kraji města mu seděla jako ušitá, protože měla hodně rysů, které mu byly vlastní.
Osobitý herec se narodil 22. srpna 1922 pražskému kožešníkovi. „Když jsem se narodil, byl jsem slabé a křehké dítě, dostávající stále více židovské rysy. Byl jsem takový ošklivý židovský chlapeček,“ vyprávěl. Měl velmi blízký vztah ke své mamince, která měla židovské kořeny. V mládí bývala velmi půvabná, za svobodna předváděla modely v Paříži. Maminku obdivoval, neboť prý byla velmi chápavá a laskavá. Když se pak s ní jeho otec rozvedl, aby kvůli jejímu židovskému původu nepřišel o svou živnost kožešníka, měl mu to velmi za zlé. Podepsal jí tím totiž ortel smrti. Kopecký svou maminku naposledy viděl, když ji doprovázel se slzami v očích do transportu. Byla odvezena do Osvětimi, kde zemřela.
Toto trauma se na něm podepsalo. V padesátých letech se u něj začala projevovat maniodepresivní psychóza. Psychické onemocnění se zhoršilo po jeho druhé velké ztrátě, když jeho dcera Jana Kateřina, kterou měl se svou první ženou Stellou Zázvorkovou, spáchala v patnácti letech sebevraždu.
Stella Zázvorková, 1943
Ale zpět k jeho mládí. Milošova cesta k herectví vedla přes gymnázium, které nedokončil a také přes kožešnické řemeslo, kterému se měl vyučit, ale nevyučil. Lákalo jej více umění. „Jako kluk jsem chodil nejen často do kina, ale také na Voskovce a Wericha do Osvobozeného divadla, ale zajímala mě také opera Národního divadla,“ vzpomínal. Stal se členem souboru Kolektiv Tvar, kde trochu přičichl k herectví. Po válce nastoupil do divadla Větrník, kde odstartoval svou profesionální hereckou dráhu.
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Tou dobou také velmi rád četl a psal. Byl velkým Marxovým stoupencem a na stránkách týdeníku Dnešek vedl polemiku s Ferdinandem Peroutkou. V rámci poválečné euforie vstoupil do KSČ, nicméně v roce 1954 byl ze strany vyhozen, neboť dostatečně nerozšiřoval stranický tisk. V té době natáčel s Werichem pohádku Byl jednou jeden král, kde ztvárnil postavu chytrého prince. Traduje se, že při natáčení snídaně pro tři prince řekli pánové Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a Lubomír Lipský režisérovi, že princové určitě nezapíjeli jídlo vodou nebo čajem, a dožadovali se vína. A tak si vymohli alkohol, leč se ukázalo, že to nebyl úplně dobrý nápad. Po páté lahvi režisér Bořivoj Zeman nařídil přinést raději jenom čaj.
V ohnisku jeho zájmu byly hlavně ženy a divadlo. Prošel několika štacemi, včetně Zlaté kapličky. Do činohry Národního divadla přivedl Kopeckého stejně jako Miroslava Horníčka Jindřich Honzl. Znal jeho kvality už z divadla Větrník. Jenže nedlouho po jeho příchodu do Zlaté Kapličky postihl Kopeckého velký malér. Jednoho dne mu jedna bodrá žena z Moravy nabídla slivovičku a Kopecký neodmítl. Bohužel neodhadl tu správnou míru a byl z toho průšvih. Na večerní představení přišel opilý, jak zákon káže. „Dávali jsme mu předtím studenou sprchu, silný kafe, ale záchranné akce nepomohly, dokonce snad opici ještě umocnily. Jen vstoupil potácivě na jeviště, upadl, horkotěžko se zvedal, blábolil nesmysly a jeho zoufalé entrée vyvrcholilo urážkami šokovaného publika. Představení muselo být okamžitě přerušeno a obecenstvo s omluvou posláno domů. Strašná ostuda! Událost nemohl skončit jinak než Mildovým vyhazovem,“ vzpomínal na svého kolegu a kamaráda František Filipovský.
Jelikož jej ředitel divadla Václav Vydra nechtěl zničit, vyjednal mu angažmá v Realistickém divadle. Což byl pro něj v podstatě parádní trest, neboť si v Realistickém divadle zahrál role, o nichž by se mu v Národním divadle jen zdálo. Po absolvování krátké prezenční vojenské služby se pak ještě na chvíli do Zlaté kapličky vrátil, ale pak otráven poměry v divadle sám odešel.
V 50. letech přešel do tehdejšího Divadla estrády a satiry, které se nalézalo v prostorách někdejšího Osvobozeného divadla. V roce 1955 se ředitelem této scény stal Jan Werich a překřtil ji na Divadlo ABC. Zde pak Kopecký vystupoval spolu s Werichem a jeho novým parťákem Miroslavem Horníčkem, kterého znal už z dřívějších let.
Původně prý vybíravý a náročný Werich uvažoval jako o svém parťákovi o Miloši Kopeckém, ten ale takovou spolupráci rezolutně odmítal: „Hrát za Wericha, alternovat s ním, to jo, ale jako partner? Nikdy!“ O partnerství, v němž by měl suplovat Voskovce, nijak nestál. Tvrdil, že by to byl jeho konec.
Werich nakonec našel parťáka v Horníčkovi, který to zvládl bravurně. Když pak Werich po pěti letech z divadla odešel, stali se z Horníčka a Kopeckého herečtí parťáci, kteří svou improvizací bavili diváky. Ti dva měli k sobě blízko nejen na jevišti, ale také v osobním životě. Horníček byl Kopeckému za svědka na jedné z jeho svateb.
Po čase Kopecký začal zvažovat, zda se má dál věnovat komediálnímu žánru, anebo nastoupit do velkého divadla, kde by měl více příležitostí. Rozhodl se pro kamenné divadlo a na dlouhé roky zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde hrál například profesora Higginse v Pygmalionu, nebo titulní role v Jindřichu IV. a Richardu III. Během let hostoval také v legendárním Semaforu.
Stejně jako mnoho jiných umělců, včetně Jana Wericha, i on se v roce 1977 na schůzi v Národním divadle podepsal pod Antichartu. Jiřina Švorcová ve svých pamětech uvedla, že pár dní po Národním divadle, kde se Anticharta podepisovala, se ozval Jan Werich, že chce být ze seznamu vyškrtnut. „Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký,“ uvedla a popsala, jak jim Kopecký pomohl. „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“ Kdoví, co tehdy Kopecký zoufalému Werichovi sdělil, nicméně jisté je, že měli k sobě velmi blízko a že si jej Werich vážil.
Jan Werich
Více než podpis pod Antichartou zkompilovalo Kopeckému život jeho účinkování v televizním pořadu o emigrantech s názvem Krok do neznáma z roku 1984. K moderování silně tendenčního dokumentu musel být několikrát přemlouván, nakonec z pragmatických důvodů nabídku přijal, čehož pak litoval. „Je mi šedesát pět let, šedesát pět, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumárum: selhal jsem.“
Jeho popularita po odvysílání pořadu poklesla a dostával řadu nenávistných dopisů. Když četl sprosté anonymní dopisy, svíralo se mu hrdlo. Rozhodně neměl nervy ze železa. Trpěl maniodepresivní poruchou. Když se mu následně vedení strany rozhodlo udělit titul národního umělce, stavělo jej to do velmi nepříznivého světla. Působilo to, jako by si titul vysloužil prorežimním gestem. Opět se na něj hrnuly zlomyslné reakce.
Důsledkem toho se rozhodl učinit velké gesto, kterým se pokusil o vlastní rehabilitaci. V roce 1987 promluvil na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců. „Když nastoupil k mikrofonu, okamžitě tam byla televize, která celý projev snímala, a když skončil, vypadla, a už to letělo po vlastech českých. Vyzval stranu a vládu, aby odstoupila, že nedostatečně vládne a tak dále. Honza Zelenka ho potom pozval na oběd, jestli by z toho nějakým způsobem nevycouval, ale to se pochopitelně nepovedlo,“ vzpomínala na jeho odvážný projev Švorcová. „Miloš v každém případě věděl, že se mu nemůže nic stát. Navíc řekl to, co cítilo mnoho lidí – že by měla nastat nějaká změna. Vedoucí IV. oddělení byl Mirek Müller, který v této oblasti napáchal strašně moc zla,“ dodala.
Další roky se Kopecký potýkal s vážnými zdravotními problémy. Krom psychických problémů bojoval také s rakovinou. V roce 1989 mu chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. „Najednou začal být agresivní, což dříve nikdy nedělal, prochodil celé noci bez spánku, nevnímal, musela jsem ho nechat odvézt do léčebny. Myslela jsem si, že jsem selhala jako člověk, mluvila jsem o tom s doktorem, ale on říkal, že tak to není, že se už bohužel nedá nic dělat,“ popsala jeho poslední dny manželka Jana, která jej v posledních chvílích jeho života držela spolu s dcerou Barborou za ruku. Hercův život vyhasl 16. února 1996 po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
ROHÁL, Robert. Dvojí život slavných mužů. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 8072290932.
