Článek
Miloš Jakeš, někdejší generální tajemník ÚV KSČ, byl symbolem oddanosti totalitnímu režimu. Komunistické straně sloužil v různých funkcích od roku 1945. Velký význam pro jeho kariéru mělo studium v Moskvě, kde se spřátelil s Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Na vrcholnou pozici generálního tajemníka ÚV KSČ se dostal až ve svých 67 letech.
Narodil se roku 1922 v Českých Chalupách do chudé rodiny. V občanském průkazu a v křestním listě měl jméno Milouš, on však upřednostňoval jméno Miloš. Jméno Milouš mu prý dal farář při křtu, protože podle něj bylo lepší než Miloš, které Jakešovi dali rodiče.
Jeho otec se živil jako drobný zemědělec. Musel se hodně otáčet, aby uživil svých šest potomků, z nichž jedno zemřelo v útlém věku na zápal plic. Přesto si našel čas, aby na vsi organizoval kulturní život. „Měl na starosti obecní knihovnu a u nás se nacvičovala představení, která táta režíroval,“ vzpomínal před lety Jakeš. Sám se však herectví nevěnoval. Divadlo si vyzkoušel jen asi dvakrát na školních představeních, kde hrál kašpárka.
V roce 1937 odjel do Zlína k Baťovi a od té doby se doma moc nevyskytoval. „Tím spíš, že za války to už bylo v Německu za hranicemi protektorátu. My jsme na to dost doplatili - rodiče, bratry a sestru vystěhovali z domu, kde jsme bydleli, do takové pastoušky, ve které prožili celou válku, a do našeho domu se nastěhovala vdova po mrtvém německém vojákovi.“ Když jeho maminka zemřela, musel se jeho otec sám postarat o jeho nejmladší sourozence.
Zlín se stal jeho druhým domovem. Vyučil se zde elektrotechnikem, následně studoval při práci vyšší průmyslovou školu. Krátce po maturitě se oženil a založil rodinu. Půl roku po svatbě se mu v roce 1944 narodil první syn.
Pár dní poté, co sovětské tanky osvobodily Prahu, vstoupil do strany. Angažoval se ve Svazu mládeže a následně prošel stranickým kursem v Praze. Postupně stoupal po stranické hierarchii a do toho se mu v roce 1950 narodil druhý syn. Moc času si s ním ale neužil. V polovině 50. let byl vyslán na tříletou Vysokou stranickou školu při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě. Po získání titulu v roce 1958 jeho kariéra pokračovala dál. Po okupaci Československa 21. srpna 1968 se přiklonil ke konzervativním funkcionářům KSČ a následně se podílel na čistkách ve straně.
V prosinci 1987 nahradil ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka a stal se tak nejvyšším představitelem KSČ. Mnozí očekávali, že na tuto funkci bude dosazen někdo mladší, nicméně volba padla právě na Jakeše, který představoval určitý kompromis mezi ryze konzervativně laděnými funkcionáři jako byl Vasil Biľak a proreformními komunisty, k nimž patřil například Lubomír Štrougal. Nepochybně mu pomohlo i přátelství s Gorbačovem.
V té době byl schválen program Přestavby, která měla přinést demokratizaci režimu při zachování mocenského monopolu KSČ, tudíž se Jakeš začal prezentovat jako zastánce perestrojky po vzoru Sovětského vzoru. Moskvu trápily ekonomické problémy. Snaha o hospodářskou a společenskou přestavbu se moc nedařila. Rozpad komunistického režimu v roce 1989 už šel těžko zvrátit.
sametová revoluce 1989
Ačkoliv se Jakeš snažil, bylo znát, že není tím správným mužem na svém místě. Improvizované projevy mu moc nešly. Mnozí mají ještě v paměti jeho projev z Červeného Hrádku, který se dostal před revolucí na veřejnost. Působil jako komický stařík, který se za třicet let příliš nezměnil. Pasáže z onoho projevu, který se uskutečnil 17. července 1989 poblíž Plzně, rychle zlidověly. Mnoho lidí si dělalo díky tomuto sestříhanému projevu žerty na jeho účet.
Legendární se stala pasáž, ve které mluvil o signatářích petice Několik vět z řad populárních umělců: „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… Seznam těch umělců, kteří berou nad těch sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… Ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další ne 600, milion, dva miliony berou Jandové a jiní každý rok. Ti náhodou neprotestovali.“ Jakeš se do odpovědí na dotazy soudruhů zaplétal, při některých pasážích, kdy si například pletl brojlery s bojlery, působil až komicky.
Hana Zagorová
Jeho pokus o neformální promluvu o zásadních problémech socialistického Československa (potíže s přestavbou, vzrůstající opozice, protivládní petice Několik vět) skončil debaklem, skončil jako faux pas. Projev, ve kterém mimo jiné apeloval na to, aby komunisté získali podporu obyvatel a nezůstali sami „jak kůl v plotě“ v podstatě předznamenal pád komunismu. Úryvky Jakešovy řeči se mezi lidi dostaly díky technikovi, který si projev natočil a nahrávku předal mluvčímu Charty 77 Alexandru Vondrovi. „Poslechli jsme si to v kuchyni a pak jsem to poslal (Milanu) Schulzovi do Svobodné Evropy s tím, že se to musí hrát do omrzení,“ vzpomínal Vondra. Díky Svobodné Evropě se projev dostal k uším mnoha posluchačů, rychle se množily i magnetofonové kazety s nahrávkou. Po letech se k oné nahrávce vyjádřil i Jakeš slovy: „Prostě byl zájem zdiskreditovat mne. Sestříhali to tak, aby to vedlo k mému zesměšnění. To byl smysl a cíl té videonahrávky. Přitom tam o nic směšného nešlo. Znovu říkám – reagoval a odpovídal jsem jen na dotazy.“
Snaha zesměšnit Jakeše se povedla. V projevu však byly i pasáže, které dávaly smysl: „V minulosti jsme to trochu přešvihli s tou socializací. Ty živnosti menší, kde pracují samy, kde nikoho nevykořisťují, potřebujme. Dnes je nespravedlivý rovnostářství. Krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství platilo tehdy, když šlo o to, aby se každý najedl, někde bydlel, něco na sebe oblékl a do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, onaký, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy. A ta mzda musí být spravedlivá. A to je jeden z kardinálních problému, před kterými stojíme. Abychom byli schopni říct každému: ,Tys udělal toto, přísluší ti toto…´ Na to my nejsme zvyklí zatím.“
V předešlém projevu v Košicích zase hovořil o konzumních potřebách společnosti a pohodlnosti: „Jedním ze základních rysů posledního období našeho vývoje byla právě pohodlnost. Ať to běží, jak to běží, hlavně že nemusí se někdo hýbat, že v pátek může rychle opustit práci, o nic se nestarat, přijít v pondělí, ať se děje, co se děje. (…) Musíme reagovat na ty potřeby. Nám by vyhovovalo asi tak, prostě pracovat v Československu a dostávat peníze v Západním Německu! A taky stravu bychom nakupovali v Československu, ale průmyslové zboží, které je u nás vysoce zdaněné, bychom chtěli nakupovat v Západním Německu.“
Zřejmě si uvědomoval, že je třeba uspokojit ekonomické potřeby lidí, že společnost v té době už byla silně konzumní. Některé jeho myšlenky nebyly zlé. Jeho názorový posun nepůsobil věrohodně, lidé si ho pojili s rokem 1968. Navíc se socialistický blok bortil.
Jakeš byl v listopadu 1989 silně dezorientovaný, ztrácel iniciativu. Dne 24. listopadu 1989 byl donucen odstoupit z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. O pár dní později byl ze strany vyloučen. Nicméně i nadále jako nestraník chodil na komunistická setkání, kam si chodil poslechnout recitování básní herečky Jiřiny Švorcové, tehdejší členky ÚV KSČ a dlouholeté předsedkyně Svazu českých dramatických umělců.
Švorcová se s Jakešem znala dlouhé roky. Občas se potkávali v divadle, na zasedání ústředního výboru či oslavě, kde recitovala. Vzpomínala na něj jako na člověka, který jí vyšel vstříc, když jej požádala o pomoc. „Vážila jsem si ho nejenom já, protože byl v podstatě jediným vrcholným představitelem, který pravidelně navštěvoval divadla, což bylo u ostatních velice vzácné. Je to vysoce charakterní člověk, ale faktem je, že v době, kdy se stal prvním tajemníkem, tak na tu funkci neměl. Byla to příliš složitá doba, která chtěla razantnějšího a jiného člověka, než byl on. Byl to pro něj v podstatě smutný konec,“ uvedla rok před svou smrtí ve své knize.
A jak ona vzpomínala na sametovou revoluci? Z toho, že policisté mlátili na Národní třídě studenty, tedy v podstatě ještě děti, se jí svíralo srdce. Doslechla se, že to vše mělo být zorganizované, aby padlo vedení partaje. „Prý to bylo schválně, nebyla to žádná náhoda, že tam byli připravení policajti a že ty děcka šly zrovna touhle trasou. Taky se mluvilo o tom, že to někde pozoroval Štěpán a že snad měl i prsty v rozšíření toho trapného projevu Jakeše z Červeného Hrádku. Možná, že zbytečně, možná jenom hledali někoho, na koho navěsit všechny tyhle průsery. Taky to všechno nemusí být pravda. Na to, jak to tenkrát doopravdy bylo, už asi nikdo nikdy nedostane jasnou odpověď. Pro mě, jako pro člena strany, to byly v té době rány do zad.“
Jak ona, tak Jakeš zůstali komunistickým idejím věrní i po roce 1989. Až do dlouhého stáří navštěvoval Jakeš třeba komunistické oslavy prvního máje. V roce 1997 byl společně s Jozefem Lenártem obžalován za svoji činnost v roce 1968. Bylo mu kladeno za vinu zneužití pravomoci, a to v souvislosti s používáním střelných zbraní na československých hranicích. V roce 2003 byl nakonec zproštěn obžaloby. Zemřel v roce 2020 ve věku 97 let.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
