Článek
Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy se atmosféra na kulturní scéně hodně zhoršila. Soudruzi začali v kultuře provádět čistky. Bylo například zakázané Divadlo za branou či různá experimentální divadélka. Zákazy se týkaly i jednotlivých lidí, skoro všude byli vyměněni ředitelé. Byly zakázány inscenace od autorů jako Samuel Beckett či Albert Camus. Také Jiří Suchý přestal být ředitelem Semaforu. Výpověď dostali všichni ředitelé, kteří nebyli ve straně. Suchý proto raději podal demisi, aby předešel výpovědi. Na jeho místo byl po čase jmenován Jan Budlovský, který byl zároveň i předsedou organizace celého Státního divadelního studia. Suchý měl štěstí, že i když nebyl oficiálním ředitelem, většina souboru ho dál respektovala. Dle Suchého na něj Budlovský psal udavačské dopisy.
Jiří Suchý
A měl pravdu. Po letech byla část jednoho takového osmnáctistránkového dopisu adresovaná ideologické pracovnici zveřejněna: „Na představení Semaforu byli opakovaně, a to i na premiéry, zváni bývalí politikové z krizového období, za což byla, po řadě intervencí, udělena ing. Englichovi důtka. Ještě v roce 1973 byla od r. 1970 bezvýsledně řešena otázka podpisů bývalých politiků (Smrkovský aj.) na stěnách v hledišti Semaforu. Přes veškerý tlak ZO neúspěšně. Odpovídal provozní šéf ing. Englich. V roce 1973 byly konečně přetřeny, ovšem omyvatelnou barvou, aby mohly být opět obnoveny. To zjistil po odchodu ing. Englicha nový provozní šéf s. Tyc, který ihned po svém nástupu o tom informoval výbor a nechal je definitivně odstranit. V Semaforu byl zaměstnán M. Schultz, t.č. Svobodná Evropa, jako tiskový tajemník v hlavním pracovním poměru. Od roku 1970 byla tato skutečnost naší ZO cílevědomě utajovaná. Atd.“ Budlovský dále neopomenul, že nebyly odstraněny protistátní tiskoviny ve vitrínách Semaforu, musela proto zasáhnout Bezpečnost. Budlovského udavačská snaha vycházela z toho, že se pod ním houpala židle a on nechtěl ze své pozice odejít. Nakonec byl ale stejně odvolán. Po roce 1989 pracoval na ministerstvu dopravy jako ceremoniář.
Nebyl však jediným, kdo prý Semaforu házel klacky pod nohy. Nejhorší byl prý soudruh František Trojan, původním povoláním vysoký armádní důstojník, který za odměnu dostal na starost pražskou kulturu. Působil tedy na kulturním odboru Národního výboru hlavního města Prahy.
Když v 80. letech napsal Suchý hru Dr. Johann Faust, tak Trojan oznámil, že se půjde podívat na zkoušku. „Bylo zřejmé, že chce něco najít, aby to mohl zakázat. Obrátil jsem se proto na komisi s tím, aby přišla na zkoušku, až tam bude Trojan. Pochopili, že jeho snahou bude s námi zatočit, a řekli, že mě v tom nenechají. A přišla celá komise a navíc někdo, nejspíš Mojmír Weimann, pozval ještě Jiřinu Švorcovou, předsedkyni Svazu divadelních umělců. Trojan z toho byl nervózní. Když naše předvádění skončilo, Švorcová si vzala slovo: ,Já si myslím, že je to velice dobrý představení, a proto ho můžeme jenom doporučit.´ Jakmile to Trojan uslyšel, zvedl se a bez rozloučení odešel. Od té doby jsem ho už ani moc neviděl,“ vzpomínal Suchý na okamžik, kdy mu spadl velký kámen ze srdce.
V tomto případě Švorcová sehrála velice pozitivní roli. Suchý si cenil toho, že pro ně udělala dobrý skutek a pomohla jim ve složité situaci. Ostatně Suchý nebyl jediný, kdo tehdejší předsedkyni Svazu českých a divadelních umělců a později také členku Ústředního výboru KSČ vděčil za pomoc. Jelikož byla známou angažovanou osobností, lidé se na ni obraceli s různými prosbami. „Hlavně chtěli pomoci dostat děti na školu, občas chtěl někdo byt a pikantní bylo, když za mnou v divadle přišla Gabriela Vránová, že její tatínek je těžce nemocný a byla by šťastná, kdyby se dožil toho, že by dostala titul zasloužilé umělkyně,“ vzpomínala Švorcová na kolegyni s vinohradského divadla, která se onoho titulu nedočkala. Když tato informace prosákla na veřejnost, Gabriela Vránová to popřela. „Jiřina byla svá, hlásáním na Antichartě naštvala skoro každého! Mě ale daleko více rozzlobila tím, když tvrdila, že jsem ji požádala o titul zasloužilá umělkyně. To byl nesmysl! Sama věděla, že jsem byla třikrát navržena na zasloužilou umělkyni. My jsme spolu sedmadvacet let hrály na Vinohradech, takže za ty roky jsem jí odpustila,“ tvrdila Vránová v roce 2017, poté, co Švorcová zemřela.
V případech, kdy se lidé obraceli na Švorcovou kvůli pomoci dostat děti na konzervatoř nebo na DAMU, se jim snažila většinou vyhovět. Ovšem ne vždy se dalo pomoci. Dle jejích slov nemohla pomoci lidem, kteří neudělali zkoušku. „Když ji udělali a nevzali je z těch či oněch důvodů, třeba že tatínek byl vyloučený ze strany, tak jsem mohla zasáhnout a prosadit, aby dotyčného vzali. Ale jestliže neuděl hereckou zkoušku, tak se nedalo nic dělat.“ Kádrová politika jí byla proti srsti.
Lidé s prosbami různého druhu se na Švorcovou obraceli často formou dopisů, které jí posílali na svaz nebo přímo k ní domů. „Někdy přišli i s absurdnějšími věcmi, než je přidělení bytu. Jeden pán mi poslal udavačský dopis, ve kterém tvrdil, že v pekárně podvádějí a šidí. Odpověděla jsem mu, že to není možné, tak mě potom strašným způsobem sepsul, že jsem mu nedala za pravdu. Nebo mi napsala paní, která měla pocit, že do ní někdo pouští elektřinu, nebo další paní mi zase napsala, jak je šíleně opuštěná a nikoho nemá, a přitom mi psala o dceři, která se o ni nestará a bydlí v baráku naproti. Napsala jsem jí, aby se zkusila o dceru postarat a třeba jí nabídla, že jí zaštupuje ponožky. Někteří lidé zkrátka nejsou schopní najít si své blízké. Taky mi psala paní, jestli bych jí nemohla sehnat kroupy, že budou mít zabíjačku a nikde je nemůže sehnat. Tak jsem koupila a poslala jí asi dvě kila krup,“ prozradila rok před svou smrtí.
Švorcové nedělalo problém se rozdělit, a dokonce se chtěla vzdát i své apanáže, kterou měla za funkci předsedkyně Svazu českých dramatických umělců. „Dostávala jsem apanáž tři nebo čtyři tisíce měsíčně. Nechtěla jsem je a říkala, že by to měla být čestná funkce, ale argumentem byla nezávislost, abych nemusela brát nějaké role, nebo aby mě někdo rolí neuplácel.“ Peníze, které dostávala za tuto funkci, neputovaly do její peněženky, nýbrž je dávala do pokladničky, kterou plnila, a když se na něco sháněly peníze nebo něco oslavovali, tak se bralo z nich. Když pak byla členkou ÚV KSČ, nešlo o placenou funkci a ani poslanecká funkce dle jejích slov nebyla placená. Z poslanecké funkce měla akorát tu výhodu, že měla legitimaci na tramvaj a jako členka ÚV KSČ také nárok na ošetření v SONAPSu a pobyt ve Františkových Lázních.
Jak se měnila doba, měnily se i postoje veřejnosti vůči paní Švorcové. Roku 1968 dopisy s prosbami o pomoc vystřídaly anonymní dopisy, ze kterých zpočátku byla vyděšená. Přesto každý z nich přečetla, protože chtěla vědět, čeho všeho jsou lidé schopní. „V jednom z nich jsem dokonce našla úhledně zabalenou oprátku, která vypadala jako opravdová. Bylo mi z toho úzko. V jednom z těch dopisů stálo, že mě celý národ nenávidí. Uběhlo deset let, televize odvysílala Ženu za pultem a já dostala stovky ujištění, že mě celý národ miluje.“
Tato láska se po roce 1989 zase vytratila. Švorcová byla nucena svými kolegy odejít z vinohradského divadla. Někteří kolegové se jí zřekli, aby nevadila jejich budoucí existenci. V tomto ohledu se velmi zklamala ve svém kolegovi Petru Haničincovi, kterého považovala za přítele.
Divadlo na Vinohradech
Ať už si kvůli politické angažovanosti paní Švorcové myslí lidé své, musí se jí nechat, že po lidské stránce to byl člověk, který když mohl, tak pomohl, a to nezištně. Člověk, který nečekal za svou pomoc protislužbu, tak jak to bývá dnes běžné. Dělala věci, které jí přišly správné, což dokázal ocenit i Jiří Suchý, kterému vytrhla trn z paty.
Zdroje:
SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Jiřina Švorcová osobně. V Praze: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
