Článek
„Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne, kde ty naše hory jsou, zasnoubené s oblohou?“ Nevím jak vám, ale mně se při poslechu těchto slov básně J. V. Picka vybaví zlidovělá píseň, která zazněla ve filmech jako Vesničko má středisková či Slavnosti sněženek. Kdo by neznal kochajícího se doktora Skružného v podání Rudolfa Hrušínského, kterak při pohledu na českou krajinu svému psovi Karlu von Bahnhof říká: „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle – to tě dojme! Jen se na to podívej! Vidíš to?! A jestli máš srdce, tak to musíš cítit. To není země, to je zahrádka!“
Milovníci výletů jistě dají panu doktorovi za pravdu, že jsou u nás místa, která jsou vskutku krásná. Jsou lidé, co na naši zemi nedali dopustit a neuměli si představit život někde jinde. Mezi takové osobnosti patřil například Ladislav Smoljak: „Věděl jsem, že všude jinde než tady bych byl nešťastný. Potřebuji žít mezi lidmi, se kterými mluvím stejnou řečí a s nimiž mám stejnou historii. Chyběla by mi česká krajina a Praha… Jsem asi spíš strom než živočich. Rád jsem tam, kde zapustím kořeny. Odchod bych bral jako určitý trest.“
Pokud nás Čechy něco nenutí opustit rodnou zem, většinou to neděláme. A když už, tak spíše na přechodné období, poznat svět, využít pracovní příležitosti, ale někde uvnitř hluboko cítíme, že nechceme odjet natrvalo. Přitom nejsme super bohatá země, nemáme moře a jako národ moc neoplýváme přemírou dobrých vlastností.
Například zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nás označil za smějící se bestie. Nějak mu nebyl po chuti náš smysl pro černý humor, který vždy držel lidi nad vodou v těžkých dobách. Heydrich brzy pochopil, že poněmčení českého obyvatelstva bude oříškem. „Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo zlomíte. Čecha, slovanského člověka, lze jen těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte. A když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je vám protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte pořád přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal,“ prohlásil roku 1942.
Reinhard Heydrich, 1940
Když se ohlédneme do historie, zjistíme, že jsme se naučili být ohnutí. Držíme se spíše u zdi a snažíme se moc nevyčnívat. „Rusové i Američané se plácají po zádech a vůbec skromní nejsou. Vejdou do místnosti a hned spustí, co všechno udělali a jak se jim to fantasticky povedlo. My spíš skromně sedíme v koutku, a dokud nám někdo neřekne, ani si nesedneme ke stolu. Jakmile se tady začne někdo vytahovat, stává se podezřelým,“ hodnotil českou povahu režisér Jan Svěrák v roce 1994 v jednom ze svých rozhovorů v Magazínu Mladé fronty Dnes. Tato naše skromnost je však podle Jana Svěráka pro nás ve světě handicapem. Na druhou stranu nám právě ona skromnost pomohla přežít mezi mocnostmi, které nás obklopovaly a ovládaly.
A protože jsme již po generace vedeni k tomu, že nemáme vybočovat, trpíme jako národ poněkud nižším sebevědomím. „Nemáme v krvi rvavost. Každý národ, každá země má ve znaku to, co jí nejvíc chybí. Vyprahlé africké státy mají kapky vody. My máme lva – odvážné, silné zvíře. Opravdu nám chybí sebevědomí,“ prohlásil Jan Svěrák v roce 1994, tři roky před tím, než jeho film Kolja získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Rádi bychom dosáhli něčeho lepšího, ale nemáme v povaze tu dravost. Když se nám děje nějaké příkoří, většinou sklopíme hlavu se slovy: „No, co se dá dělat!“ O to více jsme frustrovaní, když vidíme, jak se někomu daří lépe než nám a máme tendenci závidět. „Typicky české vlastnosti opravdu nejsou lichotivé. Sami o sobě si to můžeme říct. Například závist, to naše: Ať sousedovi chcípne koza. A nesnášenlivost. A šílená touha po zbohatnutí, kterou vidíme i v dnešní době,“ prohlásil grafik a ilustrátor Adolf Born v polovině 90. let. Právě ta naše negativnost byla pro Borna zdrojem humoru.
Všichni by se rádi měli lépe. To je to, na co mnoho lidí slyší. Bohužel tato potřeba je klíčem k určité naší manipulativnosti. S nástupem demokracie se mnohé změnilo. Lidé s nadšením cinkali klíči s vidinou svobody a lepších zítřků. Mnoho lidí si myslelo, že se mávnutím kouzelného proutku přeneseme do lepšího světa s mnoha možnostmi a lepší životní úrovní. „Najednou přestaly existovat bariéry, které nás omezovaly, ale zároveň nám vytyčovaly i prostor, ve kterém jsme se mohli celkem bezpečně pohybovat. Najednou jsme byli přesazeni do vzduchoprázdna, kde můžeme kamkoliv a cokoliv,“ dumal Jan Svěrák o době, kdy se po listopadu 1989 otevřela stavidla společnosti
Taková změna se samozřejmě nějak projeví. Určitou daní za demokracii byl v 90. letech nárůst kriminality. Podle Otakara Motejla bylo jistým kladem železné opony to, že jsme byli do jisté míry ušetřeni například drogám a organizovanému zločinu. „Překvapuje mě, že v té holubičí české povaze se najdou lidé, kteří jsou ochotni se najmout od cizího člověka a zaútočit na někoho bez jakéhokoliv vztahu k oběti. A za relativně směšnou částku. To jsou bohužel věci, které nám přináší kontakt s určitou kulturou, pro niž je charakteristická apoteóza násilí. Bude-li se nám dařit tento vývoj zmírnit, budeme úspěšní. Zastavit ho, nebo dokonce vrátit do těch zdánlivých idylických dob dřívějších asi nejde,“ konstatoval tento advokát pět let po revoluci.
Společnost se postupně mění. Z toho, kam naše společnost směřuje je zoufalý například Jiří Suchý. Vadí mu materiální zaměření většiny lidí a to, jak snadno námi politici manipulují přes internet a sociální sítě. Pozoruje, že většina voličů řeší jen to, aby se měla dobře. „Neviditelná ruka trhu je to, co nám vládne. A to je katastrofa, protože lidi skutečně daleko snáz slyší na to, že se mají pachtit za materiálními výhodami, že tudy vede cesta. Třeba chtít po široké veřejnosti, aby byla schopná nějaké oběti, aby se v něčem uskromnila, aby o něčem přemejšlela a šla víc do sebe, to je směšný, to není moderní. Každá krize začíná v duši lidí, kteří si ani neuvědomují, že to podstatný je míjí,“ sdělil Jiří Suchý ve svém knižním rozhovoru v roce 2016.
Jiří Suchý
Ačkoliv je Suchý za demokracii nesmírně rád, přeci jen vnímá na vládě lidu jisté mouchy. „Ideální by bylo, což ale není technicky možný, kdyby před volbama musel každej člověk projít prověrkou politického IQ. Dostal by body: Když by byl totálně blbej, tak by dostal jeden bod, a kdyby byl naprosto v obraze a uměl se orientovat, dostal by pět bodů. A podle toho by jejich hlasy měly váhu, aby nemohli nerozumní lidé přehlasovat lidi, kteří mají jasnou hlavu,“ dodal.
Doba se změnila a česká skromnost jde postupně stranou. Je to snad známka toho, že se našemu národu konečně zvedá sebevědomí? A máme být na co pyšní? Stále o nás platí přísloví „zlaté české ručičky“, nebo „co Čech, to muzikant“?
S vyšším životním komfortem, který nám přináší moderní technologie, rostou také naše nároky. To se samozřejmě odráží na našich postojích a také klesající porodnosti. Nějaká skromnost a obětavost se už nenosí. Mizí jeden z charakteristických rysů českého národa. Alespoň že ten černý humor zůstává, snad nám nedojde.
Zdroje:
1) https://www.knihovnaberoun.cz/j-l-zvonar-autor-pisne-cechy-krasne-cechy-me-se-narodil-pred-200-lety/
2) https://citaty.net/autori/reinhard-heydrich/
3) https://www.idnes.cz/praha/zpravy/devadesata-leta-devadesatky-vrazdy-kriminalita-policie-smrt.A220206_204734_praha-zpravy_albe
SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
4) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
