Článek
Ladislav Smoljak se narodil do skromných poměrů. Jeho tatínek pocházel z Podkarpatské Rusi a pracoval jako krejčí. Maminka byla dělnicí. Přesto se mu dostalo dobrého vzdělání. Vystudoval gymnázium, následně se hlásil na DAMU. Bohužel ale nebyl přijat. „Na DAMU jsem se hlásil v roce 1952. Otec právě zavíral živnost dámského a pánského krejčího. Celý jeho závod byl v kuchyni našeho bytu 1+1, kde zároveň šil a přijímal zákazníky a já jsem tam psal úkoly a maminka vařila. Přesto můj živnostenský původ u zkoušek hrál roli. Ale i kdyby kádrové důvody nebyly, sedět mezi těmi profesory já, asi bych se taky nepřijal. Talent k režírování se pozná těžko. A moje vědomosti byly nedostatečné, vystupování naivní: neodpovídalo mému věku,“ zhodnotil sebekriticky svůj neúspěch Smoljak v jednom ze svých rozhovorů v roce 1994.
V té době se, ostatně jako povícero mladých mužů, snažil vyhnout vojně. Racionálním východiskem bylo dostat se na jinou vysokou školu, kde by zvládl přijímací zkoušky. Jelikož mu šla matematika, rozhodl se pro pedagogickou fakultu, kde se seznámil se Zdeňkem Svěrákem. „Se Smoljakem jsme se spřátelili na Vysoké škole pedagogické. Později mě jako redaktor Mladého světa požádal, jestli bych mu neposlal nějaké povídky. Já jich měl, z různých redakcí mně je pořád vraceli. Vypadá to jako protekce, ale Láďa mi je dost seškrtával. Přijel jsem za ním jako žatecký učitel a on mou povídku vzal a řekl – je to pěkný, ale srazíme to napolovic. Vzal tužku a já krvácel. Škrtal a říkal – povídej, jak to prokouklo. Až potom jsem vždycky uznal, že to opravdu prokouklo. Od něj jsem se naučil psát stručně,“ popsal Svěrák společné tvůrčí začátky se Smoljakem.
Zdeněk Svěrák
Ze Zdeňka Svěráka se postupně během let stala jedna z největších osobností českého filmu. Pro mnohé je synonymem slušného člověka. Z nenápadného učitele se vypracoval na autora či spoluautora českých komedií. Spolu se Smoljakem napsali scénáře k filmům Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero; Na samotě u lesa; Kulový blesk…
Tvůrčí dvojice stála také u zrodu Divadla Járy Cimrmana, jehož repertoár stojí na hrách s tematikou fiktivního českého génia Járy Cimrmana. Humor, který od začátku pracuje s mystifikací, si získal srdce mnoha diváků. Nadšen byl i herec Josef Abrhám, který v době zrodu Divadla Járy Cimrmana hrál v Činoherním klubu. Když se jednoho večera šel podívat na Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy, nemohl věřit svým očím: „Mohl jsem zbourat divadlo, řval jsem jako kůň, ten humor byl absolutní zjevení. Přišel jsem do Činoheráku a řekl: Pánové, jděte se tam podívat a potom to zabalíme. Protože jestli se někde dělá humor, tak tam. A jak!“
Když pak Abrhám dostal příležitost zahrát si ve filmu Kulový blesk, cítil to jako velký kompliment. V tomto filmu se Smoljak poprvé představuje jako filmový režisér. Pomocnou ruku mu tehdy podal zkušený Zdeněk Podskalský, který se na filmu také podílel.
Josef Abrhám
Abrháma si Smoljak oblíbil, zahrál si i v dalším filmu scenáristické dvojice. Dostal hlavní roli knihkupce Dalibora Vrány v komedii Vrchní, prchni. „Poznali, že mám stejně nudný a vážný ksicht jako oni a přitom miluji právě to autentické napětí nesmyslných situací. My jsme neukazovali: tohle je směšné, teď se smějte. Směšné byly situace, a čím vážněji jsem je hrál, s tragickou jiskrou v oku, tím to byla větší legrace. To je princip dobré komedie,“ komentoval herec. To, že byl obsazen právě on, bylo zásluhou Smoljaka. To on si obsazení Abrháma do hlavní role muže s chronickou zálibou v ženách prosadil. Zdeněk Svěrák si při psaní scénáře myslel, že by hlavní role nejlépe sedla Petru Nárožnému.
Petr Nárožný,
Obsazení hlavní role bylo dořešené. Kdo ale bude hrát jeho manželku? Logicky je napadla Abrhámova žena Libuše Šafránková. Ta si svou roli podváděné manželky užívala. Facky, které svému muži sázela, prý nešetřila. „I když jsem se kácela smíchy, musela jsem být v záběru věrohodně naštvaná. Nakonec jsme byli rádi, že se nám to podařilo s vážnou tváří vůbec natočit,“ popsala „náročné“ chvíle při natáčení.
velorex
Film měl úspěch, což se odrazilo také na popularitě tvůrčího tandemu. Smoljak se postupně více zaměřoval na režii a Svěrák na psaní. „Jde to rychleji, jenže je to psaní bez kontroly. Ale i když píšu sám, naše spolupráce v tom je. Vím, s čím by mě Smoljak poslal někam a s čím ne. Samostatné psaní je…niternější. Člověk by se před kamarádem nepustil do takových věcí, do kterých se pustí sám; třeba psát lyrický, něžný dialog,“ prozradil v roce 1995 Svěrák.
Zdeněk Svěrák se postupně prosadil jako dramatik, scenárista, autor písňových textů, ale i divadelní, filmový a televizní herec. Své scénáristické umění předvedl například v komedii Vesničko má středisková, dále ve filmech Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Často čerpal ze vzpomínek na své mládí, na rodinu nebo přátele.
Smoljak bez hořkosti a závisti uvedl, že je Svěrák lepší spisovatel než on, takže si úspěch zaslouží. To, že ho jeho partner zastínil, mu nevadilo. „To, že mě Zdeněk v popularitě, v uměleckých výsledcích a ve společenské prestiži zastínil, beru jako fakt. Musím říct, že většina toho mi nevadí. Netoužím být slavný v tom smyslu, co sláva obvykle člověku přináší. Že o něm lidi mluví, že stále poskytuje rozhovory nebo promlouvá k národu z televizní obrazovky. Tyhle věci mi vůbec nechybějí. Ale docela rád bych natočil a možná také napsal jeden opravdu dobrý film, kterým bych Zdeňka třeba i nějak předstihl. Jinak žít trošku ve stínu svého slavnějšího přítele a spoluautora mi skutečně nevadí,“ podotkl v roce 1994.
Ze stínu Svěráka se už ale Smoljak nedostal, přesto se dočkal několika ocenění. V roce 1999 mu tehdejší prezident České republiky, Václav Havel, udělil Medaili za zásluhy III. stupně. I nadále Smoljak se Svěrákem v určité formě spolupracoval. Naposledy se spolu objevili před kamerou v roce 2007 ve filmu Vratné lahve, který režíroval Svěrákův syn.
Ladislav Smoljak pracoval v podstatě až do své smrti, v divadle hrál ještě 10 dní před svou smrtí. Naposledy vydechl 6. června 2010 v kladenské nemocnici, ve věku nedožitých sedmdesáti devíti let. Milovník žen po sobě zanechal 4 děti - Kateřinu, Alžbětu, Davida a Filipa.
Druhorozený syn Filip na sebe upozornil svými dlouhodobými spory s představiteli Divadla Járy Cimrmana kvůli svému podílu na autorských právech ke hrám, které zdědil po svém otci. Požadoval navýšení autorských odměn z běžných 10–12 % na 14 %, a také usiloval o zrušení pravidla „3 reprízy zdarma“ pro ochotnické soubory. Vedl kvůli tomu několik soudních sporů, což nenechalo chladným Zdeňka Svěráka, který ho v médiích označil za „mstivého minoritního dědice“.
To si Filip Smoljak nenechal líbit a obrátil se na soud. Dostal se do sporu s týdeníkem Respekt, který vydal filipiku Zdeňka Svěráka, a Hospodářskými novinami. Vadilo mu, že média vyvolaly dojem, že jedná jen z touhy po penězích a poškozuje dílo svého otce. Domáhal se omluvy a půlmilionového zadostiučinění.
Kauza se dostala až k Nejvyššímu soudu, který rozhodl tak, že články obsahovaly převážně hodnotící soudy opřené o pravdivý základ, a jejich forma nebyla vulgární ani prvoplánově urážlivá. Omluvy ani peněžité kompenzace se tak nedomohl. Filip nenašel zastání ani u svého bratra Davida, se kterým pak v roce 2020 svedl politický boj. Kandidovali proti sobě ve volbách do Senátu v obvodě Praha 9. Ani tady Filip neslavil úspěch, jeho bratr David svůj mandát obhájil.
Odkaz Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka pokračuje dál v Divadle Járy Cimrmana, i když již někteří členové souboru nežijí. Významné personální ztráty vykompenzovalo angažmá potomků členů divadla, herců Josefa Čepelky a Vojtěcha Kotka, který se po smrti svého otce dostal do čela Divadelní agentury Echo, jež Divadlo Járy Cimrmana zastupuje. Stejně tak Smoljakův odkaz žije i ve skvělých filmech, které patří do pokladnice naší kinematografie.
Zdroje:
1) ČERMÁKOVÁ, Dana. Libuše Šafránková: herečka našich srdcí. Páté doplněné vydání. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2021. ISBN 9788087685891.
2) DOČEKAL, Boris. Život je jen náhoda. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1996. ISBN 80-901646-7-6.
