Článek
Kdo by neznal legendární komedii Marečku podejte mi pero!, která vtipným způsobem mapuje doplňování si kvalifikace zaměstnanců továrny na večerní průmyslovce. Film, který je napěchovaný vtipnými hláškami milují lidé různého věku. Inteligentní humor z pera Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka se stal nesmrtelným.
Hlavní postavou komedie je mistr Jiří Kroupa, kterého hraje Jiří Sovák. I přes svůj počáteční odpor se ke vzdělávání nechá na stará kolena přemluvit svými spolupracovníky. Ti se totiž děsí ambicí patolízalského Viktora Hujera, který si dělá zálusk na mistrovo místo.
Scénáristi prý měli už od začátku jasno, kdo by měl mistra v továrně na zemědělské stroje hrát. Roli Jiřímu Sovákovi psali přímo na tělo. Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák čerpali často ze svých vlastních zkušeností. Některé postavy, jako například podlézavý Viktor Hujer, byli skutečnými lidmi. Konkrétně s člověkem typu Hujer se setkal Ladislav Smoljak v době, kdy vyučoval ve večerní škole ve Staré Boleslavi.
Ladislav Smoljak
A tak vznikla postava Viktora Hujera, která se stala symbolem servility, podlézavosti a neadekvátní ctižádostivosti. Vznikl termín hujerismus pro označení chování osob, které se snaží vetřít do přízně lidí majících vliv na jejich hodnocení či kariérní růst. Hádám, že každý už se s takovým typem člověka ve svém okolí někdy setkal.
Hlášky spojené s Hujerem doslova zlidověly. Jen si vybavte Hujerovu pozornost třídnímu učiteli: „To jsem si dovolil… jsem si dovolil… na ukázku ze své zahrádky pár švestiček, jestli se neurazíte…“ Nebo jeho snahu co nejpoctivěji pojmout třídní schůzku, na kterou pozve celou svou početnou rodinu. „Kam až sahají Hujerovi?,“ táže se pak zoufale třídní (Josef Abrhám) na schůzce.
Muzeum HLINÍKárium v Humpolci
Představitel této legendární role, Václav Lohniský, byl pro tuto roli ideální. Zvykl si na to, že na něj lidé volali „Hujer, metelesku blesku!, “ což ve filmu zaznělo z úst tlumočníka rumunské závodní delegace a v překladu mělo znamenat: „Hujere, jděte si po svejch“. Více ho ale těšilo, když na něj děti volaly: „Smrťáku!“. Šlo o jeho roli v pohádce Dařbuján a Pandrhola. K jeho dalším výrazným rolím patřila například role psychiatra Chocholouška v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, nebo role mnicha v historickém dramatu Kladivo na čarodějnice.
Právě role mnicha musela být pro tohoto mistra vedlejších postav blízká. Charismatický herec s ostře řezanou tváří, úzkými rty, démonickým úsměvem, výraznýma ohnivýma úzkýma očima, vysokým čelem a vyhublou postavou se měl stát původně knězem. Alespoň tak si to naplánovali jeho rodiče. Byl synem státního rady, dětství strávil v Holicích a Úpici, kam byl jeho otec za trest přeložen. Zde také vychodil gymnázium. Po maturitě vstoupil na přání rodičů do bohosloveckého semináře v Hradci Králové. Jenže na kněze neměl povahu. Byl plný života a k černobílému vidění světa, jak jej prezentovala církev, se stavěl kriticky. Nakonec byl ze semináře vyloučen, oficiálně kvůli svému levicovému smýšlení.
On se však z toho nehroutil. Šel za hlasem svého srdce. Přemýšlivý mladý muž miloval knížky, táhlo ho to k divadlu. Rozhodl se vzít život pevně do svých rukou a zamířil do Prahy na konzervatoř. Pustil se do studia, které se kvůli válečným rokům drobet protáhlo. On ale rozhodně nelenil. Působil v legendárním pražském divadle Větrník, a to nejen jako herec, ale také jako režisér. Dostal také možnost hostovat v Národním divadle. V roce 1946 ukončil studia v oboru herectví a o dva roky později v oboru režie.
Následovalo období, kdy se zaměřil na divadelní režii a prošel několika divadly. Nakonec zakotvil v roce 1956 v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou, kde se vypracoval na uměleckého ředitele. Jako jeho největší režisérský počin bývá označována první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy z roku 1959, která byla uvedena v divadle Semafor.
Vedle svého působení v divadlech stíhal také filmování. Ve filmu a televizi ztvárnil více než sto dvacet postav. Pokusil se i o filmovou režii, tu si vyzkoušel na hořké komedii Panenství a kriminál, kde byl do hlavní role obsazen výřečný Vladimír Menšík. Na filmu o poťouchlé mladé svůdnici, která obviní svého strýčka ze znásilnění, se Lohniský podílel i scénáristicky.
Zkrátka představitel Hujera byl velmi činorodý, na osobní život neměl moc času. Jeho pokus o spokojený rodinný život se moc nepovedl. Oženil se s divadelní a filmovou herečkou Zorou Jirákovou, dcerou hudebního skladatele Karla Boleslava Jiráka, někdejšího ředitele Československého rozhlasu, který po roce 1948 emigroval do USA. Manželství, ze kterého vzešla dcera Michaela, vydrželo ale jen šest let.
Dcera známého herce zprvu neměla zájem pokračovat ve šlépějích svých rodičů, raději vystudovala sklářskou školu v Železném Brodě se zaměřením na bižuterii a tavenou plastiku. Svým genům ale neutekla. V roce 1963 si jí vyhlédl režisér Oldřich Daněk pro hlavní ženskou roli v historickém dramatu Spanilá jízda. Díky této zkušenosti objevila svou skrytou lásku k herectví, doplnila si vzdělání na DAMU a stala se divadelní herečkou.
Michaela Lohniská si svého táty, který byl prý vtipný vypravěč, až tak moc neužila. Byl velmi pracovně vytížený, což se projevilo i na jeho zdraví. Prodělal dva infarkty. Ani ty ho ale nepřiměly zvolnit. Důchodu, na který se tolik těšil, se už nedožil.
Osudným se mu stala jeho tvrdohlavost. Během náročného natáčení filmu Krakonoš a lyžníci se Lohniský odmítl nechat dublovat a navzdory svému zdravotnímu stavu se nešetřil. Když přišla scéna, při které měl herec sjet na lyžích z vrcholku do údolí, vzal lyže a vydal se s tehdejším asistentem režie, Zdeňkem Troškou na vrchol zasněženého kopce v Jilemnici. „Šli jsme spolu na vrchol, on si nesl lyže a já se snažil zprovoznit nefunkční vysílačku. Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu lyže vezmu,“ popisoval dnes už slavný režisér událost z roku 1980. „Těkal jsem očima mezi vysílačkou a cestou a najednou vidím, že si pan Lohniský lehl do sněhu. Řekl jsem mu, že to není vhodné místo pro odpočinek, ale hned jsem poznal, že něco není v pořádku. Protočila se mu bělma. Lékaři nám řekli, že by už mu nebylo pomoci, ani kdyby s námi na kopci byl zdravotník,“ dodal. Herce se už nepodařilo oživit, poslední infarkt se ukázal být fatální. Pro Zdeňka Trošku, kterému herec umřel v náručí, to bylo takové trauma, že když pak sám točil filmy, raději se natáčení v zimním období vyhýbal.
Zdeněk Troška
Ve věku 59 let zemřela výrazná osobnost, která měla talent nejen pro režii ale také pro herectví. Lohniský dokázal bravurně ztvárnit patolízalského šplhouna, stejně tak vážné a náročné role. Své práci se vždy věnoval na plno, dával do ní své srdce. To mu nakonec vypovědělo službu přímo na place. Uprostřed krkonošské přírody, kterou miloval. V prostředí, kde strávil své útlé mládí. Kruh se uzavřel.
Zdroje:
